TiK

Konečně jsem dodělal plakát pro rychlobruslaře. Jak jsem očekával, ten dobrý návrh neprošel, ale to pěkné, líbivé a podbízivé prošlo na první pokus. Nevadí.

V den odeslání do tiskárny ale trochu zaúřadovali šotci a kromě poškozených pdf souborů a několika drobností typu “kde se to tam vzalo” a tak to, stejně jako 99% tiskovin odešlo pozdě.

Podle slov Š o konečném vzhledu rozhodoval Velký chural. Rozhodl jak rozhodl a jestli ještě pošle peníze, tak to bude komplet.

Takže je od rychlobruslařů snad na chvíli pokoj.

…díky za návrhy na plakát – smála jsem se, jak jsi dopad – ty a děláš návrh pro mistrovství rychlobruslařů…

Bezva. Kromě toho, že si myslí, že je asi vtipná jsem asi fakt úplně v prdeli.

Jednuduchá odpověď: protože jsou zlo. Ale s tím nevystačím a budu muset být konkrétnější.

Protože jsou zlo.

Ale no tak – dost vtipů.

Rychlobruslaři pro mě představují jednu z nejryzejších (lzy ryzí stupňovat ?) forem komercionalizace bruslení.

Bruslení přestává být relaxační aktivitou či životním stylem, ale stává se honem. Honem nikoliv za překonáním sama sebe, ale „být lepší než ostatní“. Na oválu odnikud nikam dokázat, že jsem o nula nula celé nic rychlejší než ten vedle.

Třeba proto, že mám lepší super-značkové kola měnící se dle povrchu, boty za desetitisíce přesně na míru, elastické kombinézy „jako“ plné jmen sponzorů známých značek a ostřejší lokty. Taková malá formule 1 kombinovaná s přípravou na start raketoplánu a Tour de France.

S honem za vteřinami přicházejí i další: hádky o to, kdo závod táhl a kdo se vezl, kdo jel v souladu s pravidly. Stížnosti a ostrá slova po závodech.

Přicházejí pravidelné tréningy, dodržování tepových frekvencí při tréningu a zdravá výživa.

Rovnice „dnes si nedám rohlík, abych okruh zajel o 0,0001s rychleji“ mě děsí.

Předpokládám, že je jen otázkou času, kdy se po vzoru např. Tour de France přidá i výživa nezdravá.

Mám dojem, že k vyděšení průměrného rychlobruslaře stačí svah. Postavit ho nahoru a naznačit mu, že jeho další jízda povede směrem dolů. Případně zatáčkami. Ale vlastně – proč by to dělal. Na jízdu má ovál.

Krásný ovál bez překážek, psů, dětí a nerychlobruslařů.

Po něm se krásně jede, kilometry přibývají – ale odtržení od jízdy s okolním, ne vždy přátelsky naladěným, světem roste. Očekává tedy, že všichni umí jezdit vpravo ve směru/proti směru hodinových ručiček. Používají lokty ke zlepšování pozic a vůbec se chovají podobně jako on.

A pak přijde rozčarování ze světa mimo ovál: každý si jezdí jak chce. Někdo se psem, někdo po ulici, někdo za ruku s kamarádem/kamarádkou. Bez loktů, bez honby za rekordy. Prostě jen tak.

Chová se tedy jak je zvyklý – a stále nerozumí tomu, proč si ostatní stěžují. Proč ho nemají rádi. Vždyť jsou to také bruslaři, ne ? Jako on. Kde je chyba ?

A proto nemám rychlobruslaře rád.
PS: odpověď 90% lidí na otázku „jak vypadá rychlobruslař?“ bude znít ve smyslu „jezdí v elastickém trikotu, má pětikolečkové brusle a jezdí rychle v předklonu“. Tak si to přeberte.