TiK

tohle nemá na běh cenu. Odpoledne se synem na Šutce, po krk ve vodě mělo. Stránky sice hlásily bazén zaplněný po střechu, ale nakonec jediná fronta byla k občerstvení  a bazén byl skoro prázdný.

Vlastně stejně jako včera, ale stejně jsem šel.

Napřed s rodinou do Stromovky hledat Ovečky na Déčku. Zbytek rodiny jel na koloběžkách a musím říct, že čtyřletý syn mě proháněl hluboce pod pět minut na kolometr. Spíš to byly intervaly – krátké sprinty a odpočinek.

Ovci jsme sehnali a následoval poklus/sprint domů. Celkem za tři kiláky.

Večer jsem měl ještě chuť na běh – Tedy do Podbaby a s čelovkou Šáreckým údolím. Lístek se nehnul a ani kolem potoka to nebylo lepší. Teklo ze mě jak ze dveří od chlíva a některé kopce jsem prostě šel. Však se také v celém údolí nehnul lístek.

V Divocké šárce bylo nějaké sanitní a policejní rojeni, ale na místě jsem nic neviděl a v černé kronice nic nečetl. Zato jsem si všiml, že na několika místech byly letáčky na Tajemství v Šárce.

Kolem Džbánu a podel tramvaje směr Bořislavka. S tím, že až mě budou bolet nohy, tak se posunu mhd – co si budu ničit kolena z kopce ?

Nakonec mi to tak akorát vyšlo, jen když jsem vystoupil na Kulaťáku, dostal jsem mezi dveřma tramvaje facku vedrem a na doklus k domovu jsem se musel hodně nutit.

28C v jedenáct večer fakt není nic na běhání. Kašlu na to. Pro dnešek

Protože ač je tam pěkně, velmi často se mi tam nechce, nebaví mě to a až mě tam běhání štve. Přesto se tam vracím.

Pamatuju si poprvé, jak totálně znechucený a naštvaný jsem kroužil po velkém okruhu, sralo mě to neskutečně – a tehdy to byl první čas pod hodinu na deset kilometrů.

Od té doby se to stejně stalo i na pětce.

Vlastně Stromovku spíš probíhám a přes most směr Palmovka, Rohanské nábřeží a Letná.

Asi už tušíte: nechtělo se mi, štvalo mě to a byl to třetí nejlepší čas na deset i na pět kilometrů. Vlastně mohlo  být lépe – ale první tři kilometry jsem se rozklusával a když jsem si všiml stabilního tempa pod 5:30, už to honit nešlo, byť jsem si kontroloval, abych už až do konce příliš nezpomaloval.

Ono to u mě hodně souvisí – když bežím desítku na čas, většinou padnou všechny rekordy před tím – míle, dvě, pětka… Málokdy zkouším na čas běžet něco kratšího. A adekvátně u půlmaratonu.

Mimochodem – také bylo 27C, v jedenáct večer.

Nakonec to nebylo špatné, ale radostný a pohodový výběh to nebyl.

a nakonec jsem si v noci, kdy opadlo vedro, dal čtyřicet na kole. A abz to nebylo tak nudné, napřed výjezd na Točnou a sjezd Břežanským údolím a pokus o rekord mezi Lipencemi a Černošicemi.

Ten se povedl – zlepšení asi o deset vteřin s průměrem 36km/h. Další zlepšení čekám, až mi bude foukat vítr do zad. Stejně jako minule – domnívám se, že na horáku jsem na hraně možností.

Celou cestu mi lemovala svítící  očka koček. Už jsem zvyklý, přijde mi to už domácké a milé, že nejsem na trase sám. Ostatně mě mělo doprovázet i zatmnění měsíce – ale byly mraky, které se roztrhaly až když jsem byl zpět na Barandovském mostě a zatmnění skoro končilo.

Aktualizace #4:

Co při nočním běhu nevidíš, to tě neznervózní

Co nevidíš ve světle čelovky, to tě neznervózní

Včera jsem šel běhat do Krčáku a špatný časový odhad mě na traverz z Hrádku přivedl prakticky za tmy. A jo, čelovka ležela dole na stole.

Tedy ne, že bych to nedal, ale plán na překonání osobáku vzal za své. Dnes tedy repete.

Časově lepší, byť světla tak o dvacet minut více, ale celkové hůře. Už delší dobu mám pocit, že když jeden den nedělám žádný sport, tak přiberu sto kilo a propadnou se mi časy (už atk tragické), takže ač to vím, mám tendence se přepínat. A co je výsledkem ? No jistě – únava a propad časů.

Než jsem se doškobrtal na Hrádek, věděl jsem, že to nebude nic moc. Na druhou stranu – je to z kopce a hlavní je potlačit pud sebezáchovy, protože je to o hubu.

Pocitově? Rychleji to prostě nemůže jít. Časově ? Osobák o vteřinu dolů (tedy na úrovni gps chyby).

Návrat k autobusu už bylo takové šourání po rovině.

A co s tím kamzíkem? Segment nazvaný Mufloní traverz. Mě se ty kopytnatci pletou :)

tedy – hlavně psaní.

Chodím běhat hlavně v podvečer až v noci, přijdu, sprcha, něco k jídlu, možná nějaký film před spaním – a kdo by dopisoval blogýsek.

Jo, to napíšu zítra.

A tak se to hrne a hrne a blog zeje prázdnotou. Bude to chtít zavést nějakou štábní kulturu :)

A co se za ten měsíc přihodilo ? Zlepšeny osobáky na dvě míle a deset kilometrů.

Někdy se tréning změní v zoufalý běh k tomu jedinému správnému křoví či keři