TiK

ale to až ke konci.

Napřed jsem se protáhl na Letné. Na slalomu byl D, kterého jsem tak rok neviděl – a jak přiznal, podobnou dobu nestál na bruslích. Trochu jsme pokecali, ale radši jsem se šel uklidit na lavičky.

Chtěl jsem napsat, že jsem měl radost z jednoho odjetého triku – ale teď si ani za zlaté prase nemohu vzpomenout, co to bylo. Tedy – vzhledem k bruslím jistě něco soulového. Ale fakt nevím. Radost z toho, že to tam tam (stále) napoprvé zůstala…

Pak přišlo první z řady nedobrých rozhodnutí. Street. Kostelní dolů (vzhledem ke stavu koleček a ložisek už ani netřeba brzdit) a přes Štvanici na Florenc. Metrem na Budějovickou a zvolna zpět. Stokrát jetá trasa, nic nového. Ehm.

Přes Nuselák a na I. P. Pavlova uhnout a sjet k Muzeu. A tam to přišlo. Ulice Bělěhradská/Římská. Napřed jdou koleje prostředkem silnice, pak silnice uhne a kole jdou rovně. A vždycky mezi nimi byl asfalt. Ne moc kvalitní, ale byl. Odhadem tak před měsícem jsem to jel naposledy. No a tentokrát tam byl štěrk. Prostě asfalt skončil a pokračoval štěrk. Malý, sypký, zkurvený štěrk. Po tmě skoro nerozeznatelný od asfaltu.

Že je něco moc špatně jsem si všiml až ve vzduchu. Že bude hůř jsem si uvědomil krátce po dopadu (podle GPS rychlost kolem 27km/h). Zaryl jsem to tam nepěkným způsobem.

Fotky až z domova – na ulici se mi to moc fotit nechtělo. Vypadám jak po zásahu brokovnicí.

A stručně řečeno – tohle překvapí a nasere.

Zbytek cesty už jsem dojel na autopilota.

A už mě to ani moc nebavilo.