TiK

se půjdu projet. Skoro mi to vyšlo. Sekl jsem se jen o dvě :)

Původně jsem se šel jen protáhnout na Letnou, ale ulice mě lákají čím dál více a intenzivněji. I když z Letné bych si odnesl poznatek “Vždy se podívej, jestli sekjťáci nenavoskovali něco, co minule nebylo”. Pád na špičku brusle a obě ruce do kliku nebyl nic úchvatného, ale nos jsem zachránil od střetu se zemí.

Stromovkou dolů a okruhem přes Trojskou lávku standardně směr Holešovice. A zadem směr Palmovka. Výborné bylo tady na kruháku sledovat bandu lidí na kolech. Velocipédy po dědovi, ale s nefalšovanou radostí jezdili po kruháku dokola. Většina jedním směrem, ale pravidlo to nebylo. A měli z toho ohromnou radost. Líbí se mi takové reality-hacky :)

Pokračoval jsem přes most, ale tentokrát jsem jel zadem na Palmovku. Plán byl vyjet tramvají na Krejcárek a tunelem do centra. Úplně to nevyšlo. Tramvaj měla jet za dlouho a tak jsem vyrazil pěšky. Obvykle je tam autoprovoz silný, ale když je potřeba nějaký náklaďák, který zastaví na světlech, aby mě dopravil na kopec, tak je ulice jako vymetená… Jednak je to do kopce a jednak je tam (ulice Pod plynojemem) spousta písku po zimě nebo kdy to tak silničáři mohli rozhazovat. A když jsem se vydrápal do kopce, tunel byl zhasnutý. Jak jsem minule psal, vidět v něm není na krok a představa zaparkovaného stroje kdesi ve tmě uprostřed mě nenaplnila přílišným optimismem. Takže další kopec směr Ohrada.

Tam jsem poprvé zalitoval, že GPSka zůstala ležet doma. Koněvova má překvapivě dobrý asfalt (a na jednom místě vyjeté koleje) a autobus, který jsem předjel hned na začátku mě v žádném případě nedohonil. Jen na konci jsem pouštěl pár aut před sebe – stejně jsem dole měl červenou…

Odtamtud zadem na Poříčí a zpět Hybernskou přes centrum na Národni, kde jsem si chtěl odpočinout a i když už byla tma, rozhodnout se, kudy kam dál. Domů se mi ještě nechtělo.

První jela tramvaj číslo devět a tak bylo jasno – Řepy. Poklidná jízda celou dobu až na Ladronku, kde už pomalu dodělávají okruh. Tak trochu netypicky směr Petřiny a sjezd kolem Vojenské nemocnice. Tam jsem podruhé litovat nepřítomnosti GPSky – protože jak normálně nadávám při 40km/h že to nejede, tak tady jsem měl pocit, že je to na mě nějak moc úplně nejvíc rychlé. Ale radaj je daleko a už zasvítil jen “OK”.

Střešovice,  zadem k Diplomatu a konec.

Nakonec jsem jezdil po městě skoro tři hodiny. Příjemné, velmi příjemné. Takhle se mají trávit ty nejdelší večery v roce…