TiK

a odpověď na kviz:

čas 58 minut, 17 vteřin (průměr 43,44km/h) a Roger Schneider

z několika důvodů.

1. Horko. Jasné. 32C je dost a lilo ze mě až až.
2. Nové brusle. Nerozšlápnuté, po cca 20km to už nešlo.
3. GPS. Ve Stromovce pod stromy se moc nechytala a měřila okruh v rozpětí plus minus 2km.
4. Tma. Vyjel jsem o půl osmé, po čtvrt na děvět se už šeřilo a lampy nic.

Takže technicky a organizačně nezvládnuté až až.

Přesněji cosi připojené k programu pražského maratonu. Prostě jedna z doplňkových akcí, které mají úkol v lepším případě zviditelnit nějakého toho sponzora, v horším prolít nějaké peníze od sponzorů a vykázat nějakou činnost.

Jak je vidno, ani jeden z účelů není moc zajímavý. Pro bruslaře.

Takže co se to dělo ?

Dorazil jsem chvíli před startem a kochal se. V první řadě davy bruslařů, kterým není líto dát 250 peněz za projížďku ve Stromovce. V druhé řadě lesem reklamních cedulí, vyplňujících každé volné místo kolem tratě. Ve třetí řadě trasou, které se už nějakou dobu nemění. Ač je ve Stromovce cestiček plus minus milion, jede se stále stejnou trasou. Do ní jsou vecpány jednou dlažební kostky a dvakrát pás dláždění.

No co byste za ty peníze chtěli, ne ?

Takže se potuluji kolem startu, sleduji sambovou hudbu (opelichané kostýmy, nenápaditá choreografie a tanečnice bez prsou a zadku) a snažím se nějak zabavit. Potkávám pár známých, před některými se raději schovávám a předstírám, že telefonuji.

Blíží se start a do první řady se staví rychlobruslaři. No, ti aby někde chyběli. Chaosu napomáhá moderátor, který chvíli mluví o nesoutěžní jízdě, aby o větu později nazýval jízdu závodem. Ne že by to nebylo jedno. Takže všichni se tak nějak řadí ke startu, rychlobruslaři přijíždějí tradičně zepředu jako poslední a vytlačují dav o krok za sebe. Výsad pro výjimečné naděje sportu není nikde dost.

Start a jedeme. Oni jedou. já stojím na rohu a fotím. Po průjezdu pár desítek bruslařů se řadím do fronty a přidávám se do davu.

O chvíli pozdějí přišel svah u Planetária. Kopeček nula celá nula nic, ale stejně uprostřed seděl bruslař s rozbitým čelem. Spíš bych vsázel na střet s nějakým neumětelem, který se na klesání metr na kilometr rozbil či zazmatkoval. Prostě bruslaři neumí bruslit. Možná tak rovina. Ach jo.

Pak už jen poklidná projížďka. Až k dlažbě. Vracíme se zadem na výstaviště ohrazeni zátarasy a cedulemi sponzorů, hnaní jak dobytek na porážku. Eeee… do cíle.

Všichni si mohou dát ještě jedno kolo – kašlu na to. Fotím dojezd šťastných lidiček do cíle a nechápu.

Trasa na houby. Startovné. neměřené. Rychlobruslaři, co stejně vyhrají. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Obdivuji všechny, kteří našli nějaký smysl v účasti na této akci. Čest jejich hlouposti.

a není to nic o stavěni vzducholodi.

Chci si pro sebe zjistit, za jak dlouho ujedu maraton. Ve Stromovce vím jak je dlouhý okruh (1,8 km), takže maraton vychází na cca 25 okruhů. Čas na oficiální pražský je 3,5h do zavření trati. To vychází na průměrnou rychlost kolem 12km/h. -NebolI zhruba šest minut na jeden okruh, pokud budu uvažovat to nejpomalejší tempu.

Takže cíl je jasný: nepochybuji o tom, zda to ujedu. Po Praze často jezdím 30 km v provozu. Ale za jak dlouho. Prvních pár kol zajet na naplánovaných šest minut, a pak se uvidí, jestli běžně jezdím rychleji nebo ne. A jestli a jak moc zrychlit.

Vím že špička jezdí maraton pod hodinu (40km/h) – to vím, že nedám. Také mám kola “jen” 80mm a pseudo fitness brusle. Ale při loňském testování rámu na trase Poděbrady – Nymburk jsem měl 10km kolem 17 minut, což se blíží někam k 30 km/h – ale to byly jen úseky. Deset naplno, deset relaxačně zpět, deset naplno, deset relaxačně zpět. Ale tam je to podle vody a tedy z kopce.

Mimochodem – pětadvacet kol bude asi ukrutná otrava :)

Ani ve Stromovce to nejde…
 

Kostky a zase kostky. Asfalt je na třech místech okruhu přerušen nechutným dlážděním

Detaily. Pro srovnání vyfocena pětikoruna. Kostky jsou příliš malé a mezery příliš velké.

A druhé místo s kostkami. Třetí není nafoceno, ale vypadá skoro stejně.

Oživení dlažby – co tam dát nějaký kanál ?

Tolik k trase maratonu. Jede se 12 velkých okruhů, takže kostky se budou celkově přejíždět 36x. Rozhodně jim to nezávidím a spíš nechápu, proč se nejede raději vícekrát “malý”  ovál…

kdy se letenské osazenstvo předhání v odhodlání zajet si 20. 6. maraton ve Stromovce. Zcela předvídatelně se začínají objevovat výmluvy “nemám správné brusle”, “bude horko” či další podobné. Jak neočekávané. Dokonce R navrhoval P, že mu brusle dá za nákupní cenu s možností splácet v XX měsíčních splátkách.

A jak se tak dívám na stránky závodu, trasa závodu se moc nevydařila. Ne že by nevylo ve Stromovce hezky, ale ve velkém okruhu jsou třikrát kostky – a to hodně vypečené a nepříjemné.

Účast na kolečkách jsem odmítl rovnou – platit za jízdu po Praze mi za a to nestojí. Další problém byl s focením: start na Staroměstském, trasa podle Vltavy, první cíl ve Žlutých lázních, delší trasa vedla kamsi do Komořan a zpět do Žlutých lázní (ano, jméno je ochuzeno

o aktuálního sponzora).

Čili jak stíhat start, foto z trasy a cíl. Tramvaje nejedou, jiné rozumná doprava na tomto břehu není a na kole bych se udřel: po uzavřené trase, před bruslaři, co jedou cca 30 km/h s tím, že je potřeba je předjet, nafotit a opakovat – na to fakt nemám.

A protože jsme se nakonec šli podívat do otevřených reprezentačních prostor Pražského hradu, nakonec jsem fotil jen na Palachově náměstí.

Jedna to bylo blízko a jednak je tam dlažba – tudíž naděje na poněkud extrémnější situace.

Start měl být ve čtyři a skutečně po pár minutách se objevují první závodníci. Jako první to dře jakési malé dítě na speed bruslích. Se slušným odstupem pak jede peloton „fitness“ jezdců. Převládají brusle „Tesco“ za 990 Kč v akci, což v kombinaci s dlažbou vyluzuje šílené zvuky a vede k několika akrobatickým vsuvkám. Po překonání zákeřné dlažby pestrobarevná had bruslařů pokračuje směrem ke Karlovým lázním.

Druhý jede závod na delší vzdálenost. Po chvíli čekání se vynořují první závodníci: již standardní elastické sexy oblečky, oholené nohy a porůznu trčící genitálie.

Ať už mají najeto kolik chtějí, dlažba jim dělá znatelné problémy, ale rukama nohama se přes ni dostali a po seřazení do vláčku (zřejmě, aby se na konci mohli hádat, kdo táhl, kdo koho předjel či loktem udeřil – stačí projít libovolnou diskuzi na www.ladronka.cz)

S odstupem projíždí hodně dlouhý dav „normálních“ bruslařů, kteří se přišli „jen projet“ – počet neodhadnu, ale startovní čísla jsem viděl nad pět set.

Po projetí poslední účastnice s kočárkem a za potlesku kolemstojících začíná pršet a končí moje setkání s letošním Pražským maratonem.

Jen několik letmých postřehů:

• Poslat na trať ty pomalejší a pak ty rychlejší … podle mého názoru byli poslední závodníci prvního závodu dojeti tak někde kolem Železničního mostu – a ani se nechci domýšlet, jak do dopadlo.
• A pokud je trať závodu oficiálně zavřena, mohla by policie místo postávání zajistit na těch pár minut o přechody – dav lidí, který se rozhodl přejít a bruslaři prost MUSELI POČKAT je organizační průser.
• Dlažební kostky a počasí nehodnotím – to není v lidských silách ovlivnit.