TiK

Po delší době delší street. Počasí sice slibovalo něco mezi potopou, vánicí a koncem světa, ale nakonec bylo venku vcelku přijatelně. Okolí Hradčanské je stále místa rozkopané (široké okolí) a stále není jednoduché se na Letnou dostat. Nakonec jsem využil semaforu (nově vybudovaného) pro cyklisty – alespoň k něčemu je. Asi si vyasfaltovanou cestu skrze křižovatku plnou dlažebních kostek oblíbím.

Lavičky mě dnes nelákaly – raději drobnou projížďku. Kolem půjčovny a hospody, kde už je asi zavřeno definitivně. Nejen pro letošek, ale podle zvěstí tak nějak kompletně. Napořád. Ne že by to někomu chybělo.

Stejně to dnes nebylo úplně ono. Jel jsem s rukama v kapsách, sluchátka (dle aktuálních článků na bruslařských webech smrtelně nebezečný tvor, něco jako nemoc šílených krav nebo tak něco. Už si všude notují, jak by se to mělo zakázat) a okolí jsem vnímal jen tolik, abych se někde nezabil.

Na konci Kostelní byla akorát zelená na semaforu – prima to v plné rychlosti pustit směrem k Nábřeží kapitána Jaroše. Přes Štvanici, kde se jim konečně podařilo zaasfaltovat celý most a jen co déšť umyje hromadu jemného písku, bude to i sjízdné. Na Florenci padlo rozhodnutí, že si dám oblíbené kolečko, ale opačným směrem než obvykle.

Křižíkovou. Pomalu. Proti větru. Hnus. Nezměnilo se to až na Palmovku. Děs.

Kousek tramvají a vzhůru do tunelu – oficiálně stále zavřeno, neoficiálně přes beton otevřeno. Trochu nepříjemně bylo uprostřed tunelu – lehce se šeřilo a uprostřed nebylo vidět cestu – ani bílý pruh uprostřed, ani nic. Jen světlo na konci tunelu. Vědomí, že na krajích asfaltu jsou dvě krajnice vysypané štěrkem mi moc klidu nepřidalo. Dokonce jsem vytáhl ruce z kapes.

Dál až na nádraží to bylo v klidu a míru. To, že nějaké dvě bruslařky zaberou celou cestu našíř mě dnes nechalo v klidu. Co já bych se rozčiloval. Stačí, kolik reakci neprošlo ke článku o závodech ve freestyle slalomu. To že jsem směšný bylo to nejmenší.

Momentální nápad přesunout se na Masaryčku a vlakem se posunout buď do Ruzyně nebo alespoň do Veleslavína byl shledán dobrým. Dojel jsem na nádraží a v plné rychlosti zapadl do vlaku, zabouchly se dveře a jelo se. Průvodčí mi ještě vysvětlil, že je to spěšný vlak a tak se nestaví v Ruzyni – pro mě Veleslavín, konečná stanice.

U nádraží tam nacvičují výkopy na nové metro – oblíbená trasa je na začátku zúžená, o kus níž také. Dokonce je tam provoz sveden do jednoho pruhu – tak nějak jsem si říkal, k čemu jsou tu tam ty žluté čáry a najednou auto v protisměru. Tedy – ve svém směru, ale proti mě. Překvapí.

Pod Bořislavkou proběhl test koleček – rozjet se ulicí Starodejvickou a sledovat, kam to půjde do protisvahu. Bylo to prosti větru a tak to nešlo. Bída s nouzí.

Pak už jenom prokličkovat ke Kulaťáku a konec.

Pod olověným nebem, celé proti větru. Tak jaké to asi mohlo být ?