Ostuda až na půdu – část 2 z 2
Po líčení, jak to bylo “nahoře” na tunelem a cestou na Lahovickou křižovatku je tu značně subjektivní popis toho, co se dělo na dolní, původně naplánované jako uzavřené, části mostu a tunelů.
Hned za Zbraslaví jsem zaregistroval svýšený počet zaparkovaných aut – a ejhle, dovedly mě až k nájezdu na dálnici. Což při pohledu shora na celou křižovatku nemusí být až taková samozřejmost.
Jako první vyjíždím k výjezdu tunelu, na jehož opačné straně jsem před pár desítkami minut byl. Povídám si s ochrankou, jako předtím nikdo nic neví, ale dozvídám se neovou várku dohadů a drbů.
Mimochodem to “vyjíždím” není žádná metafora – je to pěkně do kopce a kamionům to nezávidím.
Obracím se a předemnou je celá estakáda. Cože, tam až mám vyjet ? (původně myšleno ústí tunelu na protějším kopci). Plynu s davem. Lidí je dost, ale na rozlehlé dálnici se to docela ztrácí. Brualři, kolaři, pěší.
Z kopce to jde, ale ve stoupání je to protivné. Vidím před sebou celou cestu, co mě čeká a stoupání je sice relativně malé, ale pořád. Maně si vzpomenu na Zvičinu.
Proti první části tu vládne anarchie – organizátorů je asi pět (a ti zuby nehty drží části, kam se opravdu nemůže), více je tam dělníků, na poslednéí chvíli finišujících stavbu. Občas projede vůz Policie – ale přesto je to vcelku v klidu. Jistě, pár bruslařů, co dostalo nápad, že si vezmou hůlky se našlo, stejně jako expertů, kdy sjezd tunelem zpět (dozvíte se za chvíli) byl nad jejich síly a byly nebezpeční všem v okolí – ale celkově to prostě tak nějak fungovalo. Dokonce mi to snad vrátí naději, že pokdu na Aegonu uvolní organizaci, také to půjde i v Praze.
Supím a dojíždím k tunelu. Sakra, zavřeno. Ale moment – z ve dlejšího tubusu přece proudí lidé. Hurá – a už to šlapu nahoru.
V tunelu to vypadá – jako v tunelu. Hodně lidí, vysoká prašnost, dohlednost pár deítek metrů.
Nevím, jak je tunel dlouhý a tak mi vzdálenost odměřují jen šipky k nouzovým vůchodům. 130 metrů. 120 metrů. Nula. A znovu. V polovině mě to už upřímně nebaví. Proč jsem nejel z druhé strany ? ALe byl by to jen poloviční zážitek.
Hurá, konec. A červená páske přes cestu ? Cože ? Já chci dál ! Naštěstí je to jen svedení dopravy do druhého pruhu – cesta pokračuje dál a přes most stoupám nad Radotín.
A to je doopravdz konec. Parkoviště aut návštevníků a hned za ním už ostrý dálniční provoz z Barandovksého mostu.
Kochám se okolím, pouštím video a mířím zpět.
Dolů to jede pěkně. Není třeba se odrážet. Občas lehce zmatkují lidi, ale jinak jsem v tunelu nejrychlejší. A to se jen vezu…
Míjím výjezd z tunelu a ještě jednou, naposledy na bruslích, se kochám výhledem na celou dálnici předemnou. Bez aut.
Dojíždím na Zbraslavskou stranu a odpojuji se od korzujícho davu. Opět sám mířím pryč.
Co závěrem ?
První, organizovanaá číst, byla průšvih. Druhá,. vypadající více živelně byla výborná. Jsem rád, že jsem si to projel – a je jedno jestli to bylo legálně nebo ne.