A jako každoročně se blíží pohroma jménem Aegon – večerní bruslení. Stručnou kompilaci průserů může přinést hledání. Stručně: mizerná trasa, pořadatelé neschopní jet na bruslích, povyk kolem Sáblíkové, která nikdy nejela dál než do půlky mostu, čekání, šikana ze strany Městské policie a z její strany i ohrožování účastníků.
Pojedete ?
Tak jo. Nějak začít. Třeba něčím pozitivním. Třeba prohlášením, že na Aegon se chodím přesvědčit, že je to stejně strašné, jako minule. To je na začátek docela dobré, ne ?
A ještě: v článku používám označení policie – ve většině případů se nejedná o opravdovou policii, ale o Městskou.
Vcelku pohodovou jízdou jsem dojel na Palackého náměstí, kde se chystal start. Nějak jsem se překoukl a byl jsem tam o hodnu dříve – nezbylo než se uklidit do parku či se nechávat přepadat od známých. Na ploše bylo pódium, stánky sponzorských firem a moderátor.
Jasně, táhnout průvodním slovem celou jízdu je náročné, takže je jedno, co se říká, hlavně když to mluví, jak praví pražské přísloví. Zatoužil jsem po frontální lobotomii, ale nedostavila se.
Náměstí se začalo zvolna zaplňovat bruslaři a davem se proplétaly hostesky s dárky. Nakonec se na pódium vydrápal Manďák a uvedl úvodní show – electric boogie. Kdo viděl cokoliv na Youtube, zaplakal. Ale když ono je to takové hezké české, ne jako to cizí. Tak tomu zatleskáme a bude to bomba, ne ? Nebyla.
Někde kolem toho se ještě mihla autogramiáda Sáblíkové.
A jede se.
Nevím přesně proč, ale start jsem nějak zaspal. Takže jsem vyrazil kus vedle a přidal jsem na rychlosti, abych to stihl na odbočku do ulice Svornosti. Protože tam vcelku tradičně vzniká nával (vodící auto nezrychlí, wannabe bruslaři neví, co z mírného kopečka, prostě sedmý kruh pekla). Jaké bylo moje překvapení, když jsem čelo průvodu dojel ještě před koncem mostu. Zezadu se mezi lidmi probojovává vidící vůz s hudbou.
Točíme do Svornosti – čtyři pruhy. Vlevo zaparkované auto, vpravo kužely a nějaké uzavírka. Dav se rozjíždí více-méně přes celou silnici. To už hudební auto dojelo do čela a duplo na brzdu. Dav se hromadí, ale pořád to jede.
Dojíždíme (místo skoro i rychle – na Aegon) na začátek Strakonické, kde je obrátka směr Hořejší nábřeží. Zastávka. Jedni policisté pouští pár aut, jiné to zastavují. Vedlejším efektem je seskládání davu, takže kolečko zkratkou Na valentince nepadá v úvahu.
Rozjíždíme se. Až ke křižovatce s Vltavskou, kde se tradičně stojí. využívám toho k focení. Pak přijde jedno velké WTF – uprostřed silnice kužely, takže pořadatelé velí: “všichni do levého pruhu”. Nějak se to podaří a krokem se posunujeme k mostu. Pravý pruh zeje prázdnotou a jediné, co se v něm děje jsou policejní motorky, které vcelku nesmyslně jezdí tam a zpět. A zahánějí bruslaře do levého pruhu stylem Need for Speed: block deploy…Prostě dvě motorky napříč pruhem a bruslaři, vejděte se kam chcete. Nebo přesněji – zařaďte se do levého pruhu, plného lidí, jak chcete. To jsem si měl pamatovat.
Před mostem se točí doleva, rovně jedu jako obvykle zkratkou na most a doháním Zdenera a Tóču, kteří tam byli přede mnou. Bruslaři nikde, bavíme se sledováním policisty, který zastavil tramvaj uprostřed prázdného mostu, aby jeho kolega tramvaj pustil, jen co se v protisměru objevili bruslaři.
Opět doháním čelo davu přes most. Vidím, že to houstne a kopec z Palackého náměstí vypouštím – jedu po chodníku (dlažbě) a točím na mobil dav.
Nějak se to daří sjet a pokračujeme velmi volným tempem k Výtoni. V jednu chvíli jedu v davu a točím, přede mnou stojí policista na motorce. Objíždím ho a pouštím ze zřetele. Najednou mě prudce zleva objede, zatočí doprava a dupne na brzdy. Ano, klasický manévr na zastavení auta. Čirou náhodou a dlouholetým tréninkem jeho manévr ustojím. Posléze lituji, že jako fotbalista nepadnu a nepočkám na sanitku.
Posléze zjišťuji, že video je dost neprůkazné.
Ano, čtete dobře. Městský policista do mě najel motorkou. Ten policista, který měl zabezpečovat (nejen) mojí bezpečnost při jízdě Prahou.
Křičím na něj, jestli ví, že do mě najel a proč to udělal. On mi opakovaně odpovídá, že tam jezdí tramvaj. Bohužel mezi tramvajovými kolejemi je on – já ne. Celé se to snažím točit na video – snad mám jeho číslo nebo SPZ. Nakonec přidává plyn a odjíždí. Rozhlížím se po okolí a Zdener a několik dalších mě ujišťuje – nezdálo se mi to. Opravdu k tomu došlo. Jedu za moderátorem o kus před námi – jestli se s tím něco nedá dělat. Odpovídá mi, že viděl, jak mě policista zablokoval a ohrozil, ale že se tím teď nedá nic dělat. Někdo z davu přidává, že policista při předjíždění měl vystrčenou nohu – aby mě usměrnil. Ale to se už nedá ověřit.
Klep se vztekem, ponížením, nevím čím vším. Ruce se třesou, další metry ujíždím zcela automaticky. Policista mě vědomě a schválně ohrozil. Proboha proč ?
Kamarádí slibují případné svědectví, já pořád nevím, co budu dělat.
V tu chvíli mi nevadí ani minimální rychlost, ani nic. Jsem hodně mimo.
Dojíždíme pod Vyšehrad, trochu se probírám. Uklízím se na cyklostezku, kam je oficiálně zakázáno v rámci jízdy jet, ale je tam prázdněji. Točím na video další průběh a uklidňuju se.
Dojíždíme na obrátku u Podolského stadionu. Jedu napřed, stojím vedle vozu dopravní policie. Původní záměr natočit si dav bruslařů na otočce je nahrazen poslechem Policie – nikdo nic neví, ti vpředu nekomunikují s těmi vzadu, organizátoři jízdy pro jistotu nekomunikují s nikým. Nikdo nic neví. Dav čeká proti mě na křižovatce několik minut, během které u policie nervozita narůstá a začínají padat ostřejší slova. Se zájmem poslouchám. Nikdo nic neví – vypadá to, že nikoli organizátor vydává pokyny, které mu policie pomáhá realizovat, ale že jízdu řídí policie – a to zrovna ten, koho to napadne. Nebo tak nějak to vypadá z konverzace, kterou vedou kousek ode mě.
Nakonec se dav rozjíždí a většina lidí nějak překonává otočku přes koleje. A pomalu postupujeme zpět k Vyšehradu. U vodárny toho mám dost – odpojuji se na chodník, zrychluju a nechávám za sebou celý peloton. Chci jet sám – už mimo jízdu, prostě pryč. Najednou je vedle mě ten policista, který do mě najel. Já na chodníku, on na motorce na silnici, hvízdá na mě.
Zastavuji a pouštím kameru. Ptám se, co chtěl a proč mě zastavuje hvízdáním. Po spatření svítící LEDky na foťáku mi už najednou nechce nic říct. Kromě toho, že si se mnou chtěl promluvit jako chlap s chlapem a že je ubohé, když to nesnesu. Během hovoru se k nám přibližuje a brzdí další policista – těžko říct, na čí by byl straně.
Vypínám kameru a jedu před davem na Palackého. Máme tam po jízdě sraz, takže tam musím. Přijíždím o dvacet minut dříve – a čas využívám snad dobře. Volám 158 a líčím jim příhodu s městským strážníkem. Ptám se na postup. Sympatickým a vstřícným policistou (tím opravdovým) je mi doporučeno podat stížnost na centrálu MP namísto podání trestního oznámení. Plus doporučení na svědky a co nejvíce důkazů. Po užitečných pár minutách se loučím a děkuji za pomoc. Volám první známým, co se mi to stalo. Doporučují mi zavolat ještě na MP – jestli stížnost podat hned nebo stačí až v pondělí. Na 156 to zvedá ospalý hlas, který tak moc neví, co po něm chci. Nakonec mi ale říká, že uvedený úřad pracuje jen ve všední dny, takže teď tam nikdo není.
Volám zpět známým, děkuji za podporu a oznamuji konečný stav. Dojíždí zbytek bruslařů, dohadujeme, kam dál. Odjíždím domů dát si sprchu.
Tohle byla hodně drsná tečka ze letošním Aegonem.
Dnešní aegon byl strašný.
ale to důležité: městský policista, který měl udržovat pořádek, ho udržoval tak, že do mě vědomě a schválně najel motorkou.
Já to bohužel ustál – takže zranění jako důkaz není. Ale jsou svědci a něco snad bude i na videu, které jsem průběžně natáčel.
V pondělí jdu (na radu normálního policisty z linky 158) podat stížnost na MP. Včetně videa a svědků.
Jak to dopadne nevím, ale až se dostanu k pc a nebudu psát na mobilu , bude článek a fotky. Mimo jiné i selhání organizace celé aegon jízdy a dalších veselostech.
Bude to tentokrát dobré, nebo jako obvykle ?
PS: Prachy se našly, Sáblíková pojede. Snad se jí to tentokrát podaří alespoň přes most …
Aegon bruslení na svém kroužku po republice došlo do Pardubic. A v Pardubicích je to tradičně dobré. I když je to Aegon (viz Praha).
Přivítání na parkovišti, několik, překvapivě k věci, poznámek o stavu tratě jede se. Lidí mi přišlo o trochu více než při pokusu o překonání rekordu – ale zcela subjektivně. Ani jsem se nesnažil počítat…
Moderátor (selebrita (asi) Evropy2) se dala ignorovat. je zřejmě předpokladem pro tuto profesi IQ kolem 40, nevědět nic o ničem, ale dokázat o tom dlouhé minuty (hodiny, dny) mluvit. Ech co tak nadělám…
Trasa byla rozdílná jak proti posledním Pardubicím, tak proti těm původním – v detailech. Ale jinak samozřejmě dobře vybraná, se slušným povrchem, rychlá.
Fascinuje mě, jak v Pardubicích funguje živelnost – když je někde málo místa, zaberou se dva (tři) pruhy a nikdo z organizátorů nic neříká – a jen co se to uvolní, opět se lidé vcelku ukázněně zařadí do pravého pruhu. Policie je skoro na každé křižovatce, organizátorů pomále, ale na logických místech – tam, kde se cesta zužuje nebo je jiný problém.
Jezdil jsem si podél celého stádečka bruslařů a vypadalo to, že to všechny baví. A jelo se příjemně rychle – zvlášť posledních několik stovek metrů na to ve vedoucím auté šlápli a na parkoviště jsme se vrátili fofrem.
Po dojezdu ještě show ve flatlandu na kole a konec. No a já pokračoval dál .
A na závěr ? Pardubické bruslení jako obvykle nezklamalo …
Po stopadesáté a pořád špatně. A ještě hůř.
První zmínka z mobilu už něco naznačila. A celkové dojmy jsou ještě horší.
Přijel jsem půl hodiny před startem. Show už běžela, dav natěšených bruslařů dílem sledoval dění na pódiu, dílem ujídal melouny roznášené hosteskami. Show měl na starosti Manďák + jeho agentura. Bohužel i přes pódium nebylo vidět mnoho. Pak už jen mnoho policijé a záchranky.
Šťastně optimistický moderátor hecoval dav a jako že to bude super a kchůl. Ano, trasa, které se jela minimálně šestkrát za poslední tři roky a ještě se pro jistotu překrývá s Hapa blade night je fakt odvaz.
Na Sáblíkovou letos penízy nevybyly. Nebo nevím proč nedělala jako obvykle křoví s tím, že občas v čele bruslařů ujela i dvě sta metrů. Stejně jako chyběly dresy Novis týmu (nebo jak se to celé jmenuje). Zato přibylo logo Hepy. Pokud má D. rozum, uteče od tohohle někam hodně daleko.
Start a už se jede přes most. Aha, jede. Rychlost chůze je překonána, hranice zvuku nadosah. Tedy – hranice zoufalého zvuku, který se mi dral z hrdla protože nodprkuacotozasepročtonejede ?
Nejede ? Nejede ! Po rovinně jakž takž, ale jako obvykle geniální nápad nezrychlit auto pod mírným svahem do Zborovské Svornosti je již tradicí. Tentokrát okořeněné nějakými zaparkovanými auty a jakousi stavení prací nečinností, kdy se dav zhustil ze všech stran. Juchů. Super jízda městem.
Stále volným tempem k otočce k Hořejšímu nábřeží. Využívám roztahaného davu a zkratkou Na Valentice si dávám mini-okruh třikrát. Nejsem sám. Když si představím, že čelo bruslařů stojí celou dobu někde na semaforu a čeká a čeká a čeká…
Čeká se poměrně dlouho i poté, co přijedu. Dlouho se čeká.
Stádo bruslařů se trochu sjednotilo a jede se zpět k mostu Palackého. (Ano, dle vzoru vítězství Pyrhy). Ignoruji policii a jedu k osvědčené zkratce na most. V davu se rvát do mírného kopce ? Děkuju nechci. Cesta přes most a další traumatické místo – sjezd z Palackého náměstí.
Citát dne:
Moderátor:” Policie vás žádá, abyste využívali jen pravý pruh silnice”.
Z davu: “Fašisto!”
Policie brzdí, doprovodné vozy brzdí, bruslaři se hromadí. Propadám beznadějí a mířím mezi tramvajové koleje. Bez jakéhokoliv odrážení získávám několikanásobnou rychlost a přibrzďuji až za třemi (proboha proč tolik?) moto-policisty. Ano, zvuk píšťalek mě provázel celou dobu – asi se mi někdo snažil něco naznačit. Nepochopil jsem.
Uklízím se na chodník a čekám na známé či na průjezd všech lidí. Pomalu se kolem sune lidská řeka. Úsměvů minimum, spíše otrávené obličeje. Poznámky o rychlosti. Nebo jejím nedostatku. Na první pohled se baví jen minimum lidí.
Celé stádo předjíždí lidí na cyklostezce, kteří k téhle akci nepatří a proto si mohou jet jak chtějí. Závidím jim. Ale ano, je to jen moje chyba – pokud se podíváte po tomhle blogu, zjistíte, že Prahu mám projetou vcelku slušně. Ale chtěl jsem se zúčastnit masové akce. A tohle mám za to.
Dojíždíme na obrátku u Podolského stadionu. Pouštíme několik tramvají, dav bruslařů se trhá. Doufáme, že při dohánění první části zrychlíme. Na chvíli. Po pár desítkách metrů dojíždíme první část skupiny a čekáme s ostatními na zbytek. Moderátor šťastně žvatlá, jak si užíváme super jízdu městem. Ztrácím nervy a ještě před Vyšehradským tunelem se odpojuji a mířím mimo dav.
Tam někam, kde nebudu organizován. Kde mi sice nikdo nezastaví dopravu, ale budu moci městem opravdu jet. Kde mi hrozí více nebezpečí, ale získám neskonale větší počet zážitků.
Někam, kde budu jen já, mé schopnosti a brusle. Svobodný. Znovu.
zda se jít podívat. Kam ? Na večerní inline workshop – ať už to znamená cokoliv. Na svědomí to má Aegon, kterážto firma se tu až tak dobře neuvedla. Stačí do hledání zadat Aegon a pokochat se výsledky.
Hlavně si z jízd pamatuju organizátory, občas vydávané za instruktory bruslení a jejich… no, řekněme komické pohyby, občas i připomínající bruslení. Proto mě zajímá bod programu s názvem “trénink a ukázka správné techniky i pokročilých triků”. Prostě neuvěřím, dokud neuvidím.
A teď se nemohu rozhodnout, jestli vyrazím nebo ne. Abych si půjčil větu z jedné z minulých reportáží: na Aegon se chodím přesvědčit, že je to stejně strašné, jako minule.
Tak uvidíme dnes večer.
12. 7. 2012 Workshop Večerní in-line bruslení. Přijďte si projet Stromovkou s profesionálními instruktory.
Vhodné pro všechny!
Sraz je 18:15 u "vchodu" do Stromovky vedle vstupu do Vystaviště od tramvajové zastávky.
Co vás čeká?
– protáhnutí a zahřátí určené pro in-line
– trénink a ukázka správné techniky i pokročilých triků
– možnost zapůjčení in-line bruslí
– možnost odložení věcí do naší šatny
http://www.facebook.com/events/131640200308786/
Takže mám v plánu (poněkud masochisticky) jet se podívat, jak se to správně dělá. A jestli ti profesionální instruktoři od Aegonu budou ti samí, co už několik let předvádějí své neumětelství při organizaci pražských večerních jízd.
neboli další večerní bruslení s Aegonem. Už teď o víkendu.
Podpásová otázka, zda to bude tak strašné jako obvykle se tak nějak nabízí sama.
dříve také Aegon, teď ve znamení nějakého jiného sponzora.
Co se změnilo ?
Co zůstalo
Bylo by příliš laciné zůstat u pár odrážek, takže to zkusím lehce rozvést. Na jízdu jsem měl vlastně dva příjezdy – protože neumím hodiny, přijel jsem na první pokus o hodinu dříve; zastihl jsem jen pár lidí, kteří to celé připravovali. A jinak nikde nikdo.
O necelou hodinu později: pódium stojí, slečny (tentokrát pěšky) rozdávaly balíčky od sponzora (nebyl jsem očividně cílovka – nic jsem nedostal. Tedy cílovka – sveřepě se tvářící bruslař se sluchátky v uších a s rukama zaraženýma do kapes asi není ideální kastomr pro kosmetické přípravky. Podle vzhledu určitě.)
Bruslařů ale pomálu. Na pódiu pouštěč z rádia (něco jako umělci z Prahy) – bohužel netuším, co za celou dobu zaznělo – měl jsem sluchátka vražená hodně hluboko do uší a koktejl z raveu (New Kidz Turbo, Tichá dohoda, OST z Transformerů a bůh ví co ještě) mě dostatečně odstínil od reality.
Proběhla ještě kulturní vložka – nějaké to žonglování. Pod pódiem ještě chvíli exhiboval Tóča – spolu s Bohoušem je to konstanta bruslařských akcí. A to nemyslím jakkoliv negativně.
Prasátka se připravila k odjezdu a za primárním vepřem (vzhled k jiné metafoře nedává příležitost a bylo by trestuhodné toho nevyužít) loženém v škodofce postupně vyrazili všichni. Policije, hudební auto, něco bruslařů a já někde na konci. Bohužel předpoklad z podobných jízd že na konci se prostě jede rychleji (divné, ale pravdivé) tentokrát nevyšel – policie průvod bruslařů vcelku minimalizovala a prohnala ulicemi s co nejmenším odporem okolí. Na jednu stranu dobře – moc jsme neomezovali, na druhou špatně – když už se jede, tak ať to stojí za to.
Takže rychlost. Aha. No. Tradičně. GPS ukázala průměr kolem 9 km/h. Na bruslích. S tím, že za poslední 1000km mám průměr někde kolem 20km/h převážně po městě (musím se pochválit, ne ?). Au. Takže si touhle kosmickou rychlostí šineme přes Palackého most a cestou zvažujeme, zdali rychlost zvuku překonáme hned nebo až za zatáčkou ve Svornosti. Což se jaksi nestalo. Protože jsem jel vzadu, oblíbený downhill právě do ulice Svornosti byl docela v klidu. Obvykle pod ním první auto pelotonu nezrychlí a bruslaři se tam tak štosují a dělají vcelku legrační věci. Takhle se to natáhlo a bylo tam překvapivě místa. Co se děle vepředu nevím.
Kolem kroužily instruktoři/ky (???) školy bruslení, kteří kolektivně předváděli rozličné chyby, nedostatky a špatné návyky při bruslení. Nemohu nevzpomenout tenhle komentář od Martina. Hodně mi chyběl Zdener a jeho legendární:
Ale to bych už chtěl moc. Takže se tak zvolna suneme ulicí Svornosti abysme prokličkovali do Nádražní a kolem Smíchova nádraží pokračovali k Lihovaru. Jo, mezitím nějaká ta pauza, během které stojíme jak stádo idiotů a kecálek z rádia všechny přesvědčuje, jak je to kchůl. Mimochodem – silnice mezi Smíchovským nádražím a lihovarem stojí za zlámané kolečko. Kanály, koleje, úzké atd. Standardní Praha.
U lihovaru (další pauza) a zpět po Strakonické. Povrch docela jde. Jistě, zastavujeme a čekáme. A mezitím inhalujeme zplodiny od kolemjedoucích aut. A motorek městské policie. A tak.
Vcelku v klidu dojedeme zpět k mostu. Dav uhýbá na objížďku Hořejší nábřeží – Na bělidle – Lidická, já jedu rovnou na most. Pořadatelka, které má v plánu směrovat dav netuší, co s tím jedním, co jel rovně. Ale než ji něco napadlo, byl jsem pryč.
Dojezd přes most a další kulturní vložka. Ale to už jsem byl pryč.
Jel jsem tam, abych se ujistil, že to bude tak strašné, jak jsem si myslel.
Odjížděl jsem s vědomím, že jsem měl pravdu.