TiK

Po prakticky třech týdnech ( z toho jeden týden na antibiotikách) jsem konečně alespoň na chvíli vyrazil na Letnou.

Ale postupně jsem si naházel pár klacků pod nohy.

Vyměnil jsem kola na bruslích. Na fotce je zleva doprava agressiv, to, co jsem sundal z aktuálních bruslí a normální 80mm kolo. Ehm.

Dal jsem tam starší kola, ale pořád vcelku slušná. Jen sjetá. Takže po třech týdnech na bruslích, které mají nesjetá kola, resp. kola zajetá na jiný směr/nastavení, než je ten aktuální. Nevím, na co jsem myslel, když jsem to dělal, ale měl jsem myslet víc.

Byl jsem rád, že stojím. Nohy nic moc, brusle zatáčely na jinou stranu, případně vůbec (flat). První kroky jsou utrpení, zbylé také. Jsem rád, že jedu, na nějaké triky není ani pomyšlení.

Poctivě šlapu asfalt odnikud nikam a snažím se trochu obrousit a srovnat kola. Jezdím to, čemu jsem se před pár dny smál. Jen na to nemám takový pěkný buzi obleček a neberu se tak vážně. (Foceno na Letné, cyklostezka rovina cca 600m, ten člověk to jezdil tam a zpět a tvářil se, že ho to baví).

Stejně jsem nakonec skončil u slalomu a lavičky. Na slalomu byla mě neznámá slečna, která očividně vyučovala inline bruslení. Hmmm. Takže o kus dál na lavičky – pár soulů a jeden pád ze schodů. Pozadu asi semd schodů, nohy se mi zaviklaly, na předposledním mi vypadl šroub z kola (kdo si to nezkontroluje…) a práskl jsem sebou na záda. Ta potupa.

Dokopal jsem se k Radkovi do půjčovny a tak nějak ukecal brigádnici, že se s Radkem znám a že mu prohrábnu šuplíky se šroubama. Doplnil jsem jsem zásoby a vrátil se na chvíli nazpět.

Ale to už začala prostehovat fyzička – takže velmi zvolna k domovu. Nebylo to tak úplně marné, ale tři týdny v posteli mi moc nepomohly… vzhůru do tréninku.