TiK

Už se zvolna blíží konec sezony a tak se nedá než navštěvovat všechny akce, které se nabízejí. A tohle pondělí, jako každé první v měsíci, vedla cesta do Pardubic.

Počasí bylo po delší době super, takové babí léto. Na slunci teplo, ve stínu zima. Ale optimističtěji – raději léto.

Z nádraží krátký výlet pro perník (Pardubice, pamatujete ?) a zpět uložit batůžek do nádražní skříňky. Tak moc nerad jezdím s něčím na zádech…a hned přes město směr Lázně Bohdaneč a dál – jako minule. Přestože je to nesmysl, asfalt mi přišel výrazně horší. A tím pádem i cesta pomalejší a celé to bylo nějaké dlouhé.

Za Bohdančem jsem dojel partu bruslařů – sice zabírali celou stezku, ale nějak jsem je minul.

A to nemluvím o tom, že místo ledové tříště měli jen nic moc zmrzlinu. Naopak cestou zpět to byla naprostá nirvána: slunce, modré nebe a hned vedle sekali trávu – takže vůně čerstvě posekané trávy. Už mi nechybělo opravdu nic.

Nikam jsem se nehnal a tak jsem samotné oficiální bruslení stihl  tak akorát. A bohužel jsem neobjevil stavbu pardubického betonového skateparku. Nepomohlo ani hledání v mobilu, protože odkaz z Kde bych si rád zabruslil je mrtvý a na skaterocku je jen prázdná stránka.

Po skončení akce co ? Světlo bylo, teplo už moc ne – ale domů se mi ještě nechtělo. Možností moc neznám, zbývala tedy jistota a směr Kunětické hora. Nicméně jsem si ukousl asi až moc velký kus krajíce – nedojel jsem. Foukal ledový protivítr (který se samozřejmě otočil, jen co jsem se začal vracet.

Mělo to něco do sebe. Ledový vítr, hudba (Faithless – Sun to me, Jay-Z – Empire State od Mind), svaly a šlachy někde na hranici bolesti, pohled upřený kamsi na konec stezky a v hlavě prázdno. Vpravo temné stmívání, vlevo krvavý západ slunce. Občas proniklo skrze sluchátka zaskučení větru.

Zvláštní. Hodně zvláštní, ale skvělé.

Zpět přes město na nádraží a bez dalšího plánování mi za pár minut jel vlak. Bylo to skvělé.