Ve sněhu
už se to stává pravidlem. Ve chvíli, kdy vyjedu ven začne sněžit. Dojedu na Letnou, projedu pár triků a sníh začne být neúnosný a jedu domů.
Ale samozřejmě předsevzetí: nový trik nebo trik na něčem novém. Chápu, že pro někoho jsou to triviality, ale po těch letech co jezdím už dlouho vím, že je to spíše v hlavě než v nohách – přesvědčit se že to půjde je devadesát procent, zbytek je zanedbatelný. A po letech jezdění už se o sebe bojím a víc přemýšlím, co se stane, když se to nepovede. Místo starého přístupu “pošlu to tam a uvidíme, jak a kam to dopadne”.
Tímhle úvodem se dostávám k zídce, která jistě není ani složité, ani náročné. Pro někoho, kdo jezdí aktuálně XX hodin denně. Takže já si tam dal soul. Jen soul. Hm. První dva pokusy s odskokem do půle schodů, další až za ně, třetí a poslední 180out.
A pak přišlo to, co jsem nečekal. Totální přiliv adrenalinu z vráceného triku. S úžasem jsem zjistil, že se mi klepou kolena.
Ale už mám něco za sebou a než se v euforii někde roztřískat, raději se uklidit domů. A stejně sněhu začínalo být dost.