TiK

How to stop on rollerblades (video na YouTube).

když uvažuji o svém vztahu k bruslím a bruslení. V poslední době to za mě vyjádřily dvě písně: od Landy (aehm) Jen ať to sype a od Michala Hrůzy Motorka.

Nevím přesně proč – ale obě mě dokázaly oslovit a v každé je něco, co se dá zažít jen na streetu na hranici možností s větším množstvím adrenalinu než krve v těle.

V mý hrudi bije semtex, já mám závit ndoraz,
hlavně ať to strážnej anděl zase stihne včas.
Kdybych měl dvě křídla, modrý z nebe bych ti snes.
Nějak mi zakrněly čidla, na to kdy už je to přes

vs.

Hledám slova jak to říct, ještě že věřím na zázrak,

pustím se řidítek a rozpažím.

Hledám slova jak to říct, poletím vzduchem jako pták,

…

Nebo je čas pořídit si motorku ?

Původně psáno pro Magazinline, po jeho krachu nedopsané dlouho v šuplíku. Publikováno “jak je”.

Freestyle Letná 2009

Již několikátým rokem se na Letné v Praze konaly závody ve freestyle slalomu.

Co je to freestyle slalom ?

Jednoduše řečeno – je to slalom mezi kužely. Složitější verze zní, že se jedná o slalom mezi několika řadami kuželů o pevně daných vzdálenostech, které závodník projíždí ve dvou (obvykle) minutu a půl dlouhých jízdách a předvádí mezi kužely co nejefektnější a nejsložitější figury. Kužely jsou v řadách po dvaceti. Mezi kužely v řadě jsou rozestupy 120cm, 80cm a 50cm. Závodník není nijak omezen – jízda po jedné brusli, po předu, pozadu či jen po patě či špičce není výjimkou. Jezdí se s hudbou – často má každá jezdec vlastní.

Závodníky hodnotí několik rozhodčích. Hodnotí se technická obtížnost, počet (ne)shozených kelímků i celkový umělecký dojem.

Freestyle slalom není mezi inline disciplínami příliš rozšířen, ale přesto se mu pravidelně věnuje mnoho lidí. Někteří mají slalom jen jako doplnění a zdokonalení bruslení, jiní tréninkem složitějších figur tráví většinu času.

Samotný freestyle slalom není na pomůcky či místo příliš náročny: stačí plácek na alepoň jednu řadu kuželů (kdo nemá speciální, může použít třeba ty z Ikei) a brusle. Výhodou je krátký nůž a "kolíbka" – první a poslední kolečko menší než prostřední dvě. Toto nastavení pomáhá s krátkými ostrými zatáčkami, ale jde to i bez něj

První tři ročníky pražských závodů se jely pod názvem Freeletná. Letos ale organizátoři neměli čas ani chuť a tak se organizace ujal Petr "Kýblmen" Kbelec a kolegové s FSKlubu.

A organizaci zvládli dobře.

To se ukázalo v sobotu 5.9.2009, kdy se na Letné možná navzdory zatažené obloze sešlo přes dvacet bruslařů, odhodlaných změřit své síly s ostatními. Nebo si jen tak pohodově zajezdit, popovídat si se známými a něco se přiučit.

Po rozhodnutí, zda se půjde do zarezervovaná haly (tleskám organizaci) nebo jestli opravdu nebude pršet a zůstane se venku už nic nebránilo rozestavení kuželů a tréninku.

Již v něm byly k vidění zajímavé výkony, i když ze zkušenostní bylo jasné, že tréma v závodě zredukuje kvalitu možná i o polovinu. Což se ostatně potvrdilo.

Po rozehřátí všech účastníků byly závody slavnostně zahájeny. Tedy slavnostně. Byly zahájeny.

A tím na všechny padla tréma a úroveň triků šla lehce dolů a jezdilo se více na jistotu.

K hodnocení nebyla ustavena poroto, ale namísto toho byly rozdány bodovací archy závodníkům, kteří se tak hodnotili mezi sebou.

Zajímavá myšlenka.

Závody se původně měly jet na dvě kola plus finále, ale nakonec bylo finále vyškrtnuto a výsledky se počítaly jen ze dvou kol. Zvlášť kategorie muži a ženy.

Trekové (quad) brusle i inliny jely dohromady.

První kolo bylo rozhodně nervóznější. Zahajovaly ženy, kde speciálně rodina Chárova, která bývá k vidění pouze, když jsou na Letné závody či televize, nepředvedla zdaleka všechno, co obvykle umí. Stejně jako zástupkyně trekových bruslích Andrea Barcalová měla nohy plné nervozity. Ale všechny se s tím hrdinně popraly a předvedly výkony na hranici svých možností a občas lehce za nimi.

V mužském kole to bylo podobné. Většinu znám z Letné z neformálního jezdění a tak bylo snadné srovnat, jak moc nervózní byli ("Takhle dlouhou minutu a půl jsem nezažil" – jeden ze závodníků).

Na všech ale byla vidět chuť jezdit a někteří jako Petr Spáčil od loňska ušli pořádný kus cesty a na jejich jízdu je radost pohledět. Bohužel vzhledem k vyššímu počtu závodníků i přes zlepšení skončil na horším místě než loni.

Vcelku očekávaně měl první jízdu nejlepší Petr Kbelec, který myslím v současné době nemá v ČR konkurenci.

Nejležérnější byl naopak Ondřej Misiaczek, který to měl "totálně na háku" a bez nervů a v naprosté pohodě odjezdil co mohl.

Překvapil i Heiko Bader z Německa. Ať už příjezdem jen na závody (co jsem slyšel, teprve po závodech začal shánět po Praze ubytování), tak i pohlednou jízdou a stojkou. Pravda, i když bodově nic moc, podobné blbinky jsou zpestřením sklízí největší potlesk.

No ano, potlesk. Od diváků. Letos jich bylo dost a dost. Jistě, něco si zorganizovali jezdci sami (mámo, táto, pojďte se na mě podívat), tak se zastavilo i velké množství kolemjdoucích. Bohužel již tradiční bolest na českých závodech: fandí se potichu. Málokdo zatleská, málokdo povzbuzuje.

A samozřejmě nelze zapomenout na média. Minimálně pět fotografů a zástupců internetových stránek mediálně pokrývalo celou akci více než dostatečně.

Po oddechu, nepříliš překvapivě vyplněným další jezděním začalo druhé kolo.

Opět první ženy a proti kolu prvnímu jely více uvolněně a pohodověji. Pravda, některé zopakovaly první jízdu prakticky pohyb od pohybu, ale kdo má stále vymýšlet něco nového, že ?

Mezi muži byla situace obdobná. Někteří sáhli hlouběji na dno sil a možností a některé jízdy či triky byly velmi povedené.

Nebudu unavovat výčtem triků (crazy, italian atd), ale jen konstatuji, že nohy měli zamotané všichni, často proti zdravému rozumu a všichni je dokázali rozplést – i když často jen proto, aby na nich o chvíli později vytvořili něco daleko bizarnějšího (viz fotky kolem. Poku tu nejsou, tak nevyšlo něco v tiskárně.

Po odjedí všech závodníků nastal čas pro vysokoškoláky. Hodnocení (styl, technická náročnost, umělecký dojem, atd) spočítat a vytvořit konečné pořadí. To se nakonec podařilo a zbývalo jen vyhlásit výsledky.

Jako tradice z FreeLetné se vyhlašovaly první tři místa v každé kategorii a pak Looser 2009, kterého vyhrál Petr Hradil za bezchybné poslední místo.

Ostatní dostali diplomy a pár drobností, první tři i medaile.

Za sebe jako fotografa a nikoliv jezdce musím říci, že se jednalo o velmi příjemné odpoledne s pohodovým závodem a uvolněnou atmosférou.

Pokud si tedy chcete rozšířit obzory, co všechno se dá dělat na bruslích, jste vítáni na příštím ročníku či jen tak na Letné (nebo kdekoliv jinde) mezi kelímky na slalom.

A za rok se na vás budeme těšit na dalších závodech.

Výsledky

Ženy,

1. Bára Hessová

2. Andrea Barcalová

3. Kristýna Pezlová

4. Zuzka Chárová

5. Martina Chárová

6. Marta Lebedová

Muži,

1. Gbelec Petr

2. Heiko Bader

3.Zbyněk Zezula

4.Martin Golich

5.Ondra Misiaczek

6. Tomáš Bláha

7. Martin Coufal.

8. Spáčil Petr

9.Chára Zdeněk

10. Tomáš Brandejs

11.Jakub Tůma

12. Honza Bůžek

13. Honza Gruncl

14. Petr Hradil

ty nikde nezablouděj. Oni možná ne, ale po namlsání recenzí na Skaterocku (jedna, dva)jsem já zabloudil do Berouna. Do zcela nového betonového skateparku.

A teď se podělím o své dojmy, jak se mi tam jezdilo.

Cesta a dostupnost.

Obojí luxusní. Do Berouna ať už vlakem nebo autem je to hned za rohem. U nádraží. Parkovat se tam dá o kousek vedle, ale pohodlně. Jakoukoliv dopravou je dostupnost maximálně půl hodiny plus pět minut na pěší přesun. Čili kratší doba, než když si chci zajet do Strašnic…

Skatepark

Ano, skatepark. V tom je ten problém. Stejně jako Dolní Břežany je primárně určený pro skejty. Co mi nevyhovuje ?

Málo místa. Jak na pořádný rozjezd na překážku, tak na odjezd po triku. Okamžitě se do cesty staví něco jiného, často pro brusle nepoužitelného. Rozumný rozjezd je jen z dvou protilehlých centrálů. Jeden je bohužel vyšší, takže na jednu stranu se dá jet perfektně rychle, na druhou to vyjde akorát tak, že se brusle zastaví kousek před vrcholem.

Překážky. Až na pár výjimek jsou na brusle nepoužitelné. Krátké a ostré bangy, které se nedají hladce přejet (strmé, ostrý přechod), nulový počet rádiusů, mnoho překážek je praktických spíše na wallride než na cokoliv jiného. Hrany jsou poctivě osazeny ocelovými hranami či copyngy, které po lehkém převoskování krásně jedou.

Povrch je hladký, po kolenou to tam báječně klouže. :) Ovšem stejně to klouže, když se chci rozjet na překážku.

Ale abych jen nehanil: na jednom z centrálů se dá popoletět pěkně a na druhém je luxusní široké betonové zábradlí. Z dalších několik mini railů a pár zídek s více či méně nešikovným nájezdem.

Vezmu-li Strašnice, tak je v nich možné j ezdit – trik, jízda, překážka, trik, jízda. V Berouně je to rozjezd, trik, zastavení, otočení, rozjezd, trik. Možná to ocení hodně techničtí jezdci, ale pro pohodové ježdění to není.  Což neznamená, že se tam nenajde několik výzev, na kterých je radost poslat jakýkoliv trik.

Já si hrál původně jen hru “soul na cokoliv” a pak jsem se usadil právě na betonovém zábradlí a protilehlém railu. S tím, že ve zbytku se mi nejezdilo příliš dobře.

Závěr

Skatepark výborný, ale bohužel nic moc pro bruslaře. Což nemění nic na tom, že se jistě ještě zajedu podívat. Ono i na takové Štvanici si člověk napoprvé nezajezdí…

Na Letné se opět objevil rail. položený,snadno ukradnutelný, ale přesto tam už nějakou dobu stojí.

Na brusle akorát, pro skejťáky moc vysoký.

A já byl moc líný :)

Začal úklid u slalomu. Bohužel způsobem sice zábavným, ale poměrně nepraktickým. Chlapík nafasoval motorové koště a chodí cca 200 metrů tam a zpět se šíří záběru maximálně 40cm. Další veselostí je, že se koště točí jen jedním směrem – čili je jasné, že při cestě zpět mete na druhou stranu, než při cestě tam. Plus telefonování a občerstvování. Nekecám, za dvě hodiny, co jsem tam dneska byl, udělal tři řádky s výsledkem více než diskutabilním. S koštětem bych byl rychlejší…

Oprava školního hřiště.

Když nevíš co, udělej kolem toho plot. A pořádný. Ještě by někdo lezl na ty hromady hlíny…

Ale to nic.

Na Letné je stejně krásně.

I na podzim.

S pokračující (a prodlužující se) stavbou tunelu Blanka je pro mě stále složitější se od Hradčanské dostat na Letnou. Rozkopáno, bláto, mokro. Brusle vypadají, jako bych jezdil off-road a cesta je otravná.

A tohle je ta lepší varianta.

A co jízda ?

Dnes dobré. Teplo, slunce a v pohodovém tempu tam triky padaly. Hrál jsem si s AO Miszou. Jen tak na dálku a styl. Nic těžkého, ale zábava.

Přes poledne na Stalinovi nabyli skoro žádní lidé a tak jsem to měl prakticky celé pro sebe. Objevilo se jedno DIY zábradlí pro bruslaře (podle výšky), které jsem ignoroval. Nebyl nikdo a nic, co by mě vytrhlo z pohody a vyhecovalo k něčemu většímu.

Příjemné podzimní (ale teplé) polední ježdění.

R a jeho tajný plán. R a jeho naznačování. “Sejdeme se ve středu”. “Pojedeš z kopce”. Bude se něco dít.

Celá mega akce spočívala v jízdě do Bráníka, k parku volného času. Jupí, úplně něco nového, zcela nový zážitek. Stejně jako těch XY letošních jízd tou samou trasou na to samé místo.  Vůbec nic nového, zajímavého. Jen na konci návštěva u přátel R, kteří tam mají půjčovnu bruslí. Jsou s R takoví přátelé, že si i za chvilku vzpomněli, kdo to za nimi přijel. Proč se ptá ale na to, jak už jdou kšefty si nevzpomněli a setkání vyznělo do trapného mlčení.

Bože, zabij mě.

Skoro jsem byl ekologickým aktivistou, yeah!
Rok se s rokem sešel a přišel opět čas na nátlakovou akci skupiny sice malé, ale dostatečně hlasité na to, aby tvrdila, že ona ví, jak je to nejlepší pro ostatní. Resp. „tady jsme a chceme …“.
Jejich požadavky na vypracování dlouhodobé koncepce jsou ještě rozumně znějící, žádost o zprůjezdnění Pařížské v obou směrech pro cyklisty už je něco, s čímž můj zdravý rozum nesouhlasí.
Parkující auta z obou stran a uprostřed něco málo prostoru na jízdu v jednom směru. Takže vyházet desítky parkovacích míst v centru, aby tam mohlo pět a půl kolaře za den projet.
Ale co. Důležité je to vidět politicky, Halík.
A právě slovo politika se objevovalo často. Od několika zmatených propagátorů s letáčky na zádech až k pódiu, odkud mnohokrát zaznělo, že je třeba jít na věc více politicky.
Jednou z metod prosazování různě nesmyslných nátlkaových požadavků na magistrát jsou i cyklojízdy, z toho jarní a podzimní jsou velké – ve smyslu koordinace s policií, magistrátem a oficiáními uzavírkami města.
Letošní akce startovala u Rudolfina. Krátce po příjezdu jsem zjistil, že s tím svým eko-aktivismem budu muset něco udělat. Nemám správný aktivistický image, růžové kolo po dědečkovi a neměl jsem helmu. Zato jsem ale nešlapal po strádajících trávnících, nešplhal na stromy a nejezdil skrze záhony květin na rozdíl od přítomných alternativců.
Další skupinou protestujích byli „pro“ a „wannabe pro“. Obojí v elastiku s helmou, ti víc pro měli i kolo od bahna, na dresech reklamy existujícíc i vytoužených sponzorů.
Bez ohledu na bike vyznání bylo v davu dosatek idiotů, kterým nečinilo problém bez varování zastavit a začít se kochat krajinou, případně fotit autoportréty. Takový ten emo styl – foťák nad hlavu, patku do očí a cvak. Bez toho, že by se podívali za sebe, kdo tam zrovna za použití všech sila zastavil pár milimetrech.
Ale zpět k dění.
Na pódium bylo pozváno několik hostů, kteří byli prolustrování, zda náhodou nepřijeli autem (moooc špatné), jakto že nejezdí na kole (méně špatné, ale stále odsouzeníhodné), a čím pojedou domů (podle odpovědi hýkání a odsouzení nebo naopak potlesk a dobrý pocit ze zařazení do toho správného stáda).
Takže všichni podporují cyklisty (moooc dobré), jezdí mhd či vlakem a auto nikdy neměli, neviděli a nejeli s ním. Pokud nějaké vlastnili, tak ho dobrovolně znepojízdnili a odnesli do tříděného odpadu.
To bylo na zblití.
Pak nastoupili dva moderátoři (na bundě nálepka Radio City, takže asi selebrity (to není překlep). Napřed nás pochválili, že máme všichni helmy a chrániče (wtf ?) a pak se četla trasa.
Jelo se z náměstí Jana Palacha na Těšnov, po magistrále (kdo troubí, podporuje cyklisty) kolem Muzea na Pankrác, otočka pod ještě navybudovanými mrakodrapy a zpět po magistrále do centra a zpět k Rudolfinu.
Lidí bylo dost na to, aby se pořád někdo čekalo. Dlouho čekalo. A když se jelo, tak tak deset kilometrů z hodinu. Místo kochání se Prahou bylo nutné sledovat kolo o pár centimetrů vpředu a doufat, že občasný šťouchanec do kola vzadu ustojím.
Poněkud jinou úroveň tomuto zážitku dodala hudba – zatímco někteří aktivisté poslouchali ipod, který zřejmě patří do povinné výbavy i s cool reprobedničkami přidělanými na růžovém kole a otravuje okolí hudbou, dle aktivistického levelu majitele více či méně neposlouchatelnou, do mých uší proudily dlouhá zasněné plochy trance výběru, které při absolutní izolovanosti zvuků okolního světa vytvořili výrazně surealistický zážitek z celé jízdy.
Celé jsem to vzdal u Štvanice a odpojil se z davu.
Myšlenky prezentované Aut*Matem mi blízké nejsou a na projížďku po Praze se jelo pomalu. Takže kromě nasrání několika desítek řidičů, kteří aspoň mohli zastavit a vypouštět splodiny z motoru na jednom místě o pár desítek minut navíc nevidím vůbec žádný užitek.
Takže jsem se nakonec ekologickým cyklo aktivistou nestal. Yeah.

Rok se s rokem sešel a přišel opět čas na nátlakovou akci skupiny sice malé, ale dostatečně hlasité na to, aby tvrdila, že ona ví, jak je to nejlepší pro ostatní. Resp. „tady jsme a chceme …“.

Jejich požadavky na vypracování dlouhodobé koncepce jsou ještě rozumně znějící, žádost o zprůjezdnění Pařížské v obou směrech pro cyklisty už je něco, s čímž můj zdravý rozum nesouhlasí.

Parkující auta z obou stran a uprostřed něco málo prostoru na jízdu v jednom směru. Takže vyházet desítky parkovacích míst v centru, aby tam mohlo pět a půl kolaře za den projet.

Ale co. Důležité je to vidět politicky, Halík.

A právě slovo politika se objevovalo často. Od několika zmatených propagátorů s letáčky na zádech až k pódiu, odkud mnohokrát zaznělo, že je třeba jít na věc více politicky.

Jednou z metod prosazování různě nesmyslných nátlkaových požadavků na magistrát jsou i cyklojízdy, z toho jarní a podzimní jsou velké – ve smyslu koordinace s policií, magistrátem a oficiáními uzavírkami města.

Letošní akce startovala u Rudolfina. Krátce po příjezdu jsem zjistil, že s tím svým eko-aktivismem budu muset něco udělat. Nemám správný aktivistický image, růžové kolo po dědečkovi a neměl jsem helmu. Zato jsem ale nešlapal po strádajících trávnících, nešplhal na stromy a nejezdil skrze záhony květin na rozdíl od přítomných alternativců.

Další skupinou protestujích byli „pro“ a „wannabe pro“. Obojí v elastiku s helmou, ti víc pro měli i kolo od bahna, na dresech reklamy existujícíc i vytoužených sponzorů.

Bez ohledu na bike vyznání bylo v davu dosatek idiotů, kterým nečinilo problém bez varování zastavit a začít se kochat krajinou, případně fotit autoportréty. Takový ten emo styl – foťák nad hlavu, patku do očí a cvak. Bez toho, že by se podívali za sebe, kdo tam zrovna za použití všech sila zastavil pár milimetrech.

Ale zpět k dění.

Na pódium bylo pozváno několik hostů, kteří byli prolustrování, zda náhodou nepřijeli autem (moooc špatné), jakto že nejezdí na kole (méně špatné, ale stále odsouzeníhodné), a čím pojedou domů (podle odpovědi hýkání a odsouzení nebo naopak potlesk a dobrý pocit ze zařazení do toho správného stáda).

Takže všichni podporují cyklisty (moooc dobré), jezdí mhd či vlakem a auto nikdy neměli, neviděli a nejeli s ním. Pokud nějaké vlastnili, tak ho dobrovolně znepojízdnili a odnesli do tříděného odpadu.

To bylo na zblití.

Pak nastoupili dva moderátoři (na bundě nálepka Radio City, takže asi selebrity (to není překlep). Napřed nás pochválili, že máme všichni helmy a chrániče (wtf ?) a pak se četla trasa.

Jelo se z náměstí Jana Palacha na Těšnov, po magistrále (kdo troubí, podporuje cyklisty) kolem Muzea na Pankrác, otočka pod ještě navybudovanými mrakodrapy a zpět po magistrále do centra a zpět k Rudolfinu.

Lidí bylo dost na to, aby se pořád někdo čekalo. Dlouho čekalo. A když se jelo, tak tak deset kilometrů z hodinu. Místo kochání se Prahou bylo nutné sledovat kolo o pár centimetrů vpředu a doufat, že občasný šťouchanec do kola vzadu ustojím.

Poněkud jinou úroveň tomuto zážitku dodala hudba – zatímco někteří aktivisté poslouchali ipod, který zřejmě patří do povinné výbavy i s cool reprobedničkami přidělanými na růžovém kole a otravuje okolí hudbou, dle aktivistického levelu majitele více či méně neposlouchatelnou, do mých uší proudily dlouhá zasněné plochy trance výběru, které při absolutní izolovanosti zvuků okolního světa vytvořili výrazně surealistický zážitek z celé jízdy.

Celé jsem to vzdal u Štvanice a odpojil se z davu.

Myšlenky prezentované Aut*Matem mi blízké nejsou a na projížďku po Praze se jelo pomalu. Takže kromě nasrání několika desítek řidičů, kteří aspoň mohli zastavit a vypouštět splodiny z motoru na jednom místě o pár desítek minut navíc nevidím vůbec žádný užitek.

Takže jsem se nakonec ekologickým cyklo aktivistou nestal. Yeah.