TiK

via http://www.czecot.com/cz/?page=14&id=15608

Už máte dost rovných hlaďounkých stezek? Nechce se vám jezdit sem tam po autostrádě, kde jediným adrenalinem je otočka do protisměru, nebo spára zalepená měkkým asfaltem? Vemte brusle a přijeďte 15. května do Dvora Králové nad Labem!

Máme pro vás chuťovku, na kterou vaše nohy a plíce jen tak nezapomenou! Rozhodli jsme se totiž bruslaře „zničit" brutálním výstupem na Zvičinu – nejkrásnější a nejvyšší horu Podkrkonoší.

Začneme opatrně, dá se říct jemňounce. Ve 13.30 bude časovka na 3,9 km po rovince na nové pohodlné cestě za královédvorským letištěm. Tato časovka je i pro vaše ratolesti a slabší části rodiny.

Ihned po vyhlášení nejlepších dětí se společnou jízdou vydáme přes město směrem k železničnímu přejezdu. Zde odstartujeme první časovku do vrchu směrem na Dehtov. Na stejné trase byla v 80 letech i jedna lehčí horská prémie cyklistického závodu Míru.

Z Dehtova společně sjedeme z kopečka do obce Třebihošť, kde odstartujeme třetí měřený úsek a to výjezd na Zvičinu, nejvyšší horu Podkrkonoší. Na horu, ze které je nádherný výhled na celé široké okolí a hlavně i na snad stále pocukrované Krkonoše. Na kopci v Raisově chatě bude veledůležité občerstvení a hlavně vyhlášení výsledků, kdy vyhlásíme krále a královnu Zvičiny, kteří získají hlavní ceny v podobě soudků Královédvorského piva Tambor. Výherci dalších hodnotných cen se budou losovat ze všech účastníků akce, protože už jen vyjet na Zvičinu bude výkon hodný krále.

Celková délka 3 etapového závodu je 15km, měřené úseky jsou 3,9km 5km a 4km. Jízdu budou doprovázet auta a autobus, který cestou posbírá všechny, kdo již nebudou moci a hlavně všechny bruslaře sveze ze Zvičiny zpět do Dvora Králové nad Labem. Do autobusu je možné usadit i rodinné příslušníky jako doprovod. Nejodolnější a nejodvážnější jedinci mohou vystoupit v Horní Brusnici a zpět do Dvora Králové cca 10 km z kopečka dojet na bruslích.

Protože se jede hlavně do kopce, pojedeme za každého počasí! Děti mohou jet pouze za doprovodu rodičů. Přilba je povinná pro cyklisty i bruslaře, hůlky a chrániče doporučujeme. Jede se za plného provozu. Auta však jezdí jen ve středním měřeném úseku, kde je ale krásná široká silnice, která je v sobotu odpoledne málo frekventovaná. Řidiče budeme o probíhajícím závodu důrazně informovat.

Cena: 50 Kč pro bruslící účastníky. Akce je již 4 ročníkem tradičních královédvorských In-line jízd, které se vždy vyznačovali jistou „náročností".

Tak tohle hodně zaujalo.

Láká vás jízda na bruslích, ale obáváte se, že to nezvládnete? Zkušený trenér Jakub Makalouš říká, že to naučí skoro každého. Základem jsou rozjezdy, brzdění, zastavování a zatáčení.

Skoda že strýček google na “jakub makalouš” neříká nic relevatntního k bruslení. Ale profík to jistě je, o tom žádná….

Tak pardon – něco to nakonec našlo. No, od roku 2006, široké veřejnosti… Jakub naučil základy bezpečné jízdy na inlinech stovky dětí i dospělých…a odtud sem. FreestylePark Modřany, Nike Dynamic Training, zážitková restaurace.

Bože, raději mě zab.

Ale jako PíÁr zmáknuté má, to ano.

Já se jednou bruslit naučím. :) A to jsem zvládl najednou …

Kamarád má půjčovnu bruslí. Aktuálně ho kompletně živí. Kromě půjčovny ještě učí na bruslích neboli Kurzy inline bruslení. Co ještě ? Aha, skákací boty. A to je více méně vše.

Poloha je dobrá – Letná, známé místo na bruslení.

Co ale není dobré je způsob, jak to dělá.

Propagace

Vlastně není. Udělal jsem mu za dobré slovo a pár koleček stránky. Docela jsem se vyblbnul, protože na “půjčovna bruslí” jsou v guglu i seznamu v tuto chvili na druhem mistě, kde se drží prakticky celou dobu.  Stránky mají redakční systém mé výroby a náznak eshopu – i když je výpis jen informativní. Dnes bych spoustu věcí dělal jinak, ale co. Za cenu cca 800Kč…

Podle četnosti mailu z formuláře stránky za týden přivedou kolem deseti lidí na kurz. I když budu počítat poloviční ztráty, pět lidí za týden.

Kdysi jsem dělal i dárkové poukazy (z vlastní vůle), letos jsem objevil výrobu svépomocí (moje vpravo, kdyby někdo pochyboval).

Nabízel jsem mu i vizitky na půjčovnu, ale nějak to ustrnolo ma mrtvém bodě

A to je celé.

Z nějakého důvodu nelze ani na plot umístit poutač.

Co dál či jinak ?

Nápadů je mnoho – a ideálně takových, které nestojí příliš peněz.

• Facebook – fan stránky, z  každého kurzu fotky, informovat lidi, že fotky najdou na facebooku, stanou se přáteli, zobrazí se to přátelům přátel… a už to jede. Občas to proložit nějakým videem, akce přes Facebook (sleva na heslo publikované tam). Plus rychlá zpětná vazba.
• Twitter – viz Facebook.
• Dohoda s nějakým prodejcem – testovací den na brusle.
• Akce – noční bruslení, závody (pravda, občas se něco udělá – ale je to jen pro známé)
• Vizitky. Když v půjčovně zaskakuju, je mi stydni, když se někdo ptá na adresu a ja to čmárám na kus papíru.
• Věrnostní program.
• Zkusit spolupráci ať už s nějakou zážitkovou agenturou či známými, kteří provádí cizince.
• Rozdávání letáčků v okolí, předvádění, upoutání pozornosti třeba skákacíma botama – a samozřejmě rozdávání letáčků na místě.

Docela bych sázel na Facebook (či podobnou sociální síť). Nulové náklady, slušný dopad. Jediné co to chce je dodávat obsah. To žere trochu času, ale nic tragického. Ale to je třeba naplnit pravidlo číslo jedna pro

A proč to neudělám ?

Protože z toho nemám či nebudu mít ani korunu. Protože to není můj byznys. Protože současný stav asi majiteli vyhovuje, protože kdyby ne, něco by s tím dělal.

Prohlásil jsem, že už je konečně jaro – nebo alespoň ta část, kdy mi nebude to ložisek pršet každých pět minut. A protože stará kola Labeda měla své nejlepší už před několika desítkami kilometrů, začal jsem shánět náhradu. A ejhle: ve skříni staré brusle osazené modrými Labedami 80mm/80A včetně zánovních ložisek.

Juchů.

Stará kola šla zatím do meziskladu – první dvě z každé brusle snad bude ještě použitelné. Poslední kolečka byla sjete na 56mm z 80.

Takže netřeba příliš mnoho fantazie na představu, že teď to jezdí

• úplně jinak

• rychleji

• méně obratně.

A co je nejlepší na nová kola, než pořádný downhill. Jistě, brusle jezdí trochu jinak, po zimě nejsem ještě příliš rozježděný, ale co.

Takže šupem na Kulaťák a tramvají do Veleslavína. A Kladenská dolů. Ani mi nepřišlo, že to jelo příliš rychle – ale zpětně rekonstruováno podle odehraných písní v přehrávači to byl docela fofr.

Odtamtud tramvají zpět a přes Hanspaulku dolů. Nová kola udělala své a radar pod kopcem ohlásil 79km/h. Letošní rekord. Ale zatím je jen duben, ne… ?

Zpět do Veleslavína a zadem vyjet k Vojenské nemocnici. Směr Baterie a pokus sjet k Petynce končí v plné rychlosti v kočičích hlavách. Špatné.

Kus Bělohorské, rozhlédnout se po stabvě křižovatky u hotelu Pyramida honem ke Hradu. Tam na mě poměrně zběsile troubilo jakési pidiauto, které jsem na semaforech dojel a po zbytek cesty nechal za sebou …

Pod Belvederem uhnout do parku a po kofole u Radka pokračování. Kolem Technického muzea dolů, přes Štvanici a kolem Labutě a po Národní na tramvaj.

Podle toho co pojede dřív byla možnost Řepy a druhá Vypich.

Vypich. Udělal jsem pár fotek ze stavby oválu na Ladronce a prosvištěl ke Strahovskému stadionu. Místní downhill bych sice dal i se zavřenýma očima, ale kvůli mnoha děrám po zimě je lepší nechat je otevřené.

Na výjezdu u hotelu Pyramida je to nyní poněkud komplikovanější – betonový ostrůvek, zábradlí a semafory. No, nějak jsem se zařadil na červenou do provozu…

Ke Střešovické vozovně – a tam jsem šel k zemi. Kvůli stavbě je tam hodně prachu – no a v zatáčce mi podjela kola. Díra v dlani, díra v koleni a roztržené kalhoty. Jo, a sem tam nějaký kamínek pod kůží.

To ze mě vyprchal adrenalin, na kterém jsem byl většinu odpoledne a kolem Diplomatu a přes Kulaťák jsem dojel doslova na krev.

Nebudu to měřit kilometricky – až na závěr to byla super jízda a po delší době jsem si to opravdu užil.

Dokud nesjedu kola, budu zase cestovat po Praze :)

na to lezu, když to neumím ?

Podrobnosti budou brzy v novém článku

Na rozdíl od nejmenovaného serveru s Ladronkou v názvu, který je v období spánku, přináším pár fotek z rekonstrukce a rozšíření parku.

A poslední fotka ve mně vyvolává naději, že se podaří oddělit chodce a bruslaře a dojde konečně ke smíru.

Dotaz.
Na co je cyklostezka 3 km dlouhá?

Re: Dotaz.
Aby běžný cyklista, zvyklý ujet 50-80km za den, projel cyklostezku 10x tam a 10x zpátky. Děláš, jako by jsi nikdy neviděl inlajnysty

via http://zpravy.idnes.cz/diskuse.asp?iddiskuse=A100308_113801_praha_lpo

http://www.waze.com/blog/the-19-most-complex-and-dangerous-roads-in-the-world/

A pak že Praděd byla výzva….

Sure, it feels fantastic to traverse the vast stretches of the best roads in the world via adrenaline pumping speeds. How about a complicated road, one that twists and turns, or has downright congested traffic, or unforgiving terrain? They might give you a headache, but it sure feels good when you’ve conquered them. Here is the  list of the world’s most complicated and dangerous roads. Some of these complicated mountain passes can be dangerous if not negotiated with utmost caution, while others are complicated sets of roads and bridges, erected to ensure a streamlined flow of traffic at busy junctions. Without further ado, we present our top 19 list…

1) Col de Turini, France

photo credits : 1,2

Situated more than 1 mile above sea level, Col de Turini is a mountain pass situated in south of France in the Alps. It’s also part of a 20 miles rally stage of the Monte Carlo Rally of WRC, which combines 34 challenging hairpins and long stretches where cars top 111 mph. It is one of the most exciting roads on Earth.  The pass was featured in the very first episode of Top Gear series 10, when the presenters went in search of the greatest driving road in the world. At its highest point, Col de Turini  is 1607m high. In the north, the Col de Turini starts  with a dazzling series of hairpins. Finally, we end up riding in a gorge, with a wild river on the left, and a steep rock-wall on the right.

2) Stelvio Pass, Italy

Photo credits 1,2

Located in the Eastern Alps in Italy, the Stelvio Pass Road connects the Valtellina with Merano and the upper Adige valley. This mountain road pass is situated at an altitude of around 1.7 miles above sea level. The road is particularly challenging to drive due to the presence of 48 hairpin bends, with the road becoming exceedingly narrow at some points, and some very steep inclines. With a height of 2757 meters, it is the highest paved mountain pass in the Eastern Alps and the second highest in the Alps, after the 2770 m high Col de l’Iseran. While it might not be as dangerous  as the other routes, it is certainly breathtaking. The  toughest and most spectacular drives are from the Prato side. The mountain pass is  one of the best continuous hairpin routes in the world.

3) Leh–Manali Highway, India

Photo credit 1

The Leh-Manali Highway is situated in India and spans over a length of 297 miles among the Himalaya mountain range. It passes through some of the worlds highest mountain passes in the world, with a mean altitude in between 2 to 3 miles above sea level. The road is one of the most complicated and challenging roads in the world, with snow, landslides and terrain making the journey exceedingly difficult for anything other than a capable four wheel drive vehicle. The road was built and is maintained by the Indian Army.

9) Russian-Georgian “Military” Mountain Roads

Photo credit 1

When they are not covered in sheets of snow, then it’s the thick, grueling mud. These remote highways would probably swallow your car in the snow or mud. Though neither affect the locals who drive their Lada cars down it regularly. Situated in the Caucasus mountains, these roads are to be tackled only by the Russian military which probably explain why they lack any official designation. The harsh surface, along with the problems posed by snow, makes this road almost inaccessible during winter. The seldom used road connects Russia and Georgia and assumes of strategic importance for both countries.

10) Guoliang Tunnel Road, China

Photo credits: 1,2

The magnificent tunnel road in the Taihang mountains was built by 13 local villagers headed by their chief, Shen Mingxin, and took around five years to finish. Many villagers lost their lives in accidents during construction of the tunnel but the others continued relentlessly. The tunnel was opened to traffic on May 1st, 1977. The 1200 meter long tunnel is about 5 meters high and 4 meters wide. It is located in the Henan Province of China. The Guoliang tunnel is another addition to most dangerous and complicated roads to travel. Dubbed as “the road that does not tolerate any mistakes”, most accidents in the tunnel are primarily caused by the neglect of the traveler. Nonetheless, it is an extremely scenic route and is a key destination on the Chinese tourism map.

11) Taroko Gorge Road in Taiwan (Chungheng)

Photo credit: 1

The Taroko Gorge Road in Taiwan is another mountain route  made by carving out rocks, like the Guoliang Tunnel road. The road passes through the Taroko national park alongside the Taroko Gorge. The road is an appeal to the tourist, as well as a mode of transportation of marble found abundantly in the Gorge.

14) Trollstigen in Norway

Photo credts: 1,2

The Fjord in Norway has many roads that attract tourists. The most notable among them is the Trollstigen which is a series of stunning roads with a breathtaking view of a few waterfalls. The word Trollstigen means the Troll Ladder. The road, though not lacking in safety standards, takes a lot of concentration and driving skill to conquer. The vertigo-inducing steep inclines, intense set of hairpins and narrow roads leave no margin for error. However, once you are at the top, the view is just breathtaking. The narrow road leaves us with extremely few possibilities for vehicles to pass each other. The frequent rockfalls in the region have resulted in some upgrades to the road in 2005. At the top, there is a viewing balcony which overlooks the road and the Stigfossen waterfall, a 320 m long waterfall which falls down the mountain side.

15) Los Caracoles Pass in Andes

Photo credit: 1

This road passes though the Andreas Mountains on the way between Chile and Argentina. Los Caracoles is a series of hard switchbacks on an extremely steep incline. The road has many steep inclines and hairpins without any safety guard rails. The road is covered with snow for the most part of the year. The snow together with nature of the road requires extreme patience and skill to negotiate. However, this road is maintained pretty regularly and does not have a morbid accident record. Cargo trucks and even double-Decker tourist buses travel through the road on a daily basis, and it’s quite an experience.

16) Iroha-zaka winding road, Japan

Iroha-zaka winding road is the main route that connects central Nikko and Oku-Nikko. The First Iroha-zaka is used to come down, and the  Second Iroha-zaka to go up. Each corner has an ancient Japanese alphabet, and you will see it in alphabetical order starting from I-ro-ha and hence the name. The road was used by ascetics in the past. The number of curves on the road was 48, matching the 48 letters of the ancient Japanese alphabet. Therefore, the tourist guides started to call the slope Iroha-zaka.  After the construction of the second Iroha-zaka there were 50 curves, but 2 were decreased to remain corresponding with the 48 letters. How’s that for complicated?

19) Lysebotn Road, Norway

Photo credit: 1

This is probably the most fun road you can travel on four wheels, and then maybe on your two legs checking out the various hiking trails leading from the area. In fact, this might be considered the most breathtaking place in Europe. It all starts with the narrow road up the steep walls of the Lysefjord, Norway. It has 27 switchbacks and a 1.1 km long tunnel at the bottom, with 3 switchbacks inside. The last 30 km of Lysebotn road is a true roller-coaster! It’s narrow but has a perfect surface, winding left and right all the time. If you happen to ride a motorcycle in Norway, then this is the road you simply cannot afford to miss!

A je to za námi. Za mnou. Alespoň pro tenhle rok. Z části. A co co jde ?

FreeLetňany (ex-Letná) a CIIO – Czech Inline Indoor Open. Jeden závod ve freestyle slalomu, druhý rychlobruslaři. Zajímavé sledovat, kolik lidí si klade otázku, proč já dělám něco pro rychlobruslaře. Včetně mě.

Před pátkem

Tradiční zmatek kdo-kdy-kam-co, tisk plakátů, miliony naslibovaných věcí, které se pak (pokud vůbec) zrealizovaly úplně jinak. Dohody, které se měnili průběžně za vědomí alespoň jedné strany – prostě standardní příprava závodů.

Pátek

Příprava haly. Převzetí, rozmístění inventáře, vytyčeni tratí, zapojení všeho, co jde zapojit tak, aby v sobotu stačilo přijít, otočit vypínačem a prohlásit závody za otevřené.

Dost se toho podařilo (třeba pověsit vlajky), dost z toho ne (prakticky komplet FreeLetňany – nechal jsem batoh doma), nicméně během večera jsme si řekli, že je uděláno maximum a dále je to v rukou božích.

Lída: “Víš, někteří lidé tu nejsou zvyklí na tvůj humor…”

Já: “Zvyknou si.”

Sobota

Ráno jsem se přiřítil první a lepil směrovky od metra až do haly. Než jsem se promrzlý vrátil, začali se scházet organizátoři a začalo se něco dít. Začali se objevovat první lehce zmatení bruslaři, kteří si tak úplně přesně nepřečetli, odkdy je vlastně registrace, stejně jako první jezdci na freestyle slalom.

FreeLetňany

Ti mi přišli vhod: obratem jsem je zaúkoloval namalováním trati, postavením kelímků…prostě vecmi, které jsem nějak nestihl (ehm) udělat. Děkuji :)

Zapojil jsem zvukotechniku, chvilku přemlouval některé lenochy, co přišli, ale mezi kelímky se jim nechtělo, jestli přece jen nebudou závodit – ale nepodařilo se mi to. Škoda. Díky Radkovi a Meconu bylo cen dost (a myslím si, že poměrně slušných).

Startovné, oznámením, jak se bude hodnotit (což opět ne všichni pochopili) a pokus ze Slovenska vnutit mi eura, které jsem vzal v nějakém naprosto šíleném kurzu, abych se jich ve stejném duchu ještě do večera zbavil.

A jelo se. Nakonec jelo osm závodníků. Fskklub si informace interně nepředal, podobné zprávy byly i z i-riders, takže jela hlavně Praha.

Kategorie muži/ženy, jelo se dohromady a každý (mohl) hodnotit každého. Nakonec mi přistálo jen pět archů výsledků – ale souhlasil jsem, že tři jsou minimum, abych vůbec něco počítal a hodnotil.

Výsledky

Kucí:

1. Lubomír Dait (SR)
2. Petr Gbelec
3. Petr Spáčil
4. Zdeněk Chára
5. Jan Bůžek

Komentář ? Lubo předvedl dvě super našláplé jízdy, projel všechny kelímky, co kde byly a ještě toho mnoho neshodil. Petr Gbelec předvedl…no, moc nepředvedl. Špatný rosný bod nebo co zapříčinilo jízdu hluboko pod jeho možnostmi, které všichni známe z Letné. Stejně jako to, že je vcelku trémista…Petr Spáčil (hudbu jsem mu vybral Toma Jonese a SexBomb..:) jezdí čám déle, tím lépe a v létě na Freeletné do výsledků promluví dost výrazně. Pokud se nezprasí příliš brzy…Zdeněk s Honzou zajeli své dlouhodobé průměry.

Holki:

1. Kristýna Pézlová
2. Martina Chárová
3. Hana Nádvorníková (píšu z hlavy, ještě zkontroluji s papíry)

Jelo se podle pořadí registrace, takže aktivní Kristýna celou soutěž zahajovala. Ale nic s z toho nedělala a i přes několikatýdení zimní pauzu zajela na jistotu a první místo. Martina jezdí už nějakou dobu také slušně (a stejně) a nejmladší Hana velmi příjemně překvapila. Jestli ještě trochu rozšíří repertoár triků, bude to příště na vyšší umístění.

Výsledky jsem nakonec spočítal v ruce a poprosil jednu z přítomných, aby vyplnila diplomy. Psala hezky, ale zkazila toho dost, takže třetí muž diplom nedostal…

Dopočítáno, rozděleny věcné ceny (každý tašku s imbusem, věrnostní kartou do sportovní prodejny, nálepkami a batohem na brusle), první navíc hezký batůžek na záda. Děkujeme Meconu za ceny.

Během závodu chodili i rychlobruslaři a musím říct, že docela fandili a sledovali slalom se zájmem.

Poděkování zúčastněným a mohlo začít  CIIO.

Czech Inline Indoor Open. Docela masivní akce. 130 jezdců z ČR, SR, Polska a Německa. A to jsem na někoho jistě ještě zapomněl. Věkové rozpětí mezi pěti a stem :) Chtělo by se napsat – akce pro širokou veřejnost, ale není to pravda. Kdo netrénuje a nemá rychlobrusle, nemá šanci. A v kategoriích fitness jeli asi tři lidé…

Samotné závody jsou vcelku stereotypní – jede se na stometrovém okruhu několik kol a rozdíl je jen v tom, kolik je závodníků. To je ovšem pohled nezasvěceného – znalí rozeznávají, co se děje a fandí těm správným. Zvlášť Poláci dělali pěkný bordel  bouřlivou atmosféru, které celým závodům hodně prospěla.

Odjelo se co se odjet mělo, výsledky zpracovala technika včetně cílové kamery.

Vyhlášení bylo přerušeno vystoupením mažoretek a jednoho mažoreta – na místě to bylo vtipné, na videu z YouTube to vypadá hůř.

Medalie a věcné ceny rozdány, závodníci odešli a jen realizační tým zůstává na místě a uklízí co se dá. Za hodinu po závodech je skoro po všem a naložené auta opouštějí brány Výstaviště v Letňanech.

Tak zase za rok