TiK

Vítězné náměstí
Ano. Další z legendárních skateboardových plácků právě bere za své.
Vítězné náměstí, předtím Náměstí Velké říjnové socialistické revoluce. Ještě před tím Náměstí Wermachtu. A předtím … zdroje se různí, ale pravděpodobně Vítězné.
Pro skejt začalo být zajímavé někdy během komunismu. Náměstí a stanice metra V. I. Lenina volaly po nějaké soše – a ona přišla. Na kamenném soklu stál Lenin osobně a kynul pravicí. Sice pravice kynul směrem na západ k letišti, ale kdo ocení takovou jemnou ironii.
Ale to na skejt bylo brzy a tak se tam raději konaly lampiónové pochody a podobné veselice.

  

Po listopadu 89 už ale socha nebyla aktuální a byla odstraněna. Kamenné desky zůstal- včetně netypicky tvarovaného podstavce.
Čtverec s hranou asi dva metry, půl metru vysoký a hlavně – rádius kolem dokola. Když ho objevili skejťáci (a ti tehdy objevili většinu ploch po sochách komunistických pohlavárů), stal se pra základem všech skateparků, protože překážka vzdáleně připomínající fun-box prostě jinde nebyla.
Na Kulaťáku jezdila většina lidí, kteří to později ve skejtu někam dotáhli – za všechny jmenuji P. Löwiho.
Stejně jako se na tomto plácku zkoušeli jedny z prvních pokusů o jízdu na railu (zábradlí). Zábradlí suplovaly lavičky příhodné konstrukce, které se buď musely zapíchnout do země a/nebo je ostatní drželi a jeden člověk jezdil.
Je až překvapivé, že na tomto poměrně lukrativním místě takovýhle prostor vydržel až do dnes.
Ale jak napovídají fotografie, jeho dny jsou sečteny. Nevím co tom bude a snad mě to ani moc nezajímá.

    

Ale pro skateboarding v Praze je to kus historie, který by neměl být zapomenut.

Inline den
Dnešek byl kompletně bruslařský – tedy pro mě. Zahájil jsem Pardubicemi na bruslích. Oznámení na blogu fatálně selhalo a tak jsem nakonec jel sám. Což mělo o výhody.
Cesta vlakem byla docela náročná. Lidí bylo dost a do kupé si přisedli čtyři éterické intelektuální studentky umění a unést jejich konverzaci bez známek smíchu chtělo dost sebeovládání.
V Pardubicích jsem byl o hodinu dříve – takže jsem si v klidu projel město a kousek podle Labe.

    

Na start před Arénou jsem přijel akorát – zrovna zahajovala exhibice na bruslích a kole v u-rampě. Bohužel ji přerušila lehké přeháňka. Na asfaltu to ani nebylo poznat, ale rampa klouzala.
Stačilo ale změnit program a vyjelo se do ulic. Tedy – až po proslovu V. Svobodové (???), která tam prezentovala svoji nadaci.
První část trasy byla stejné, jako jsem jel naposledy, ale v polovině se uhnulo na druhou stranu k nádraží a přes most (kolem právě otevřeného krytého skateparku a části staré u-rampy z Prahy) přes most, po druhém břehu a zpět na start.
Odhadem deset kilometrů, čistého času necelé hodina příjemné jízdy. Vpředu auto s hudbou, vzadu jak kdo chtěl :)

      

Po skončení proběhla zmiňovaná exhibice na u-rampě a konec. Aspoň pro mě – protože mě čekal ještě další program, jel jsem na vlak.
V Praze jsem měl ještě dost času, takže jsem z nádraží udělal drobnou okliku: metrem na Budějovickou, přes Vyšehrad, Muzeum a Těšnov na Letnou.
Na Letné trochu slalomu a vzhůru do půjčovny za Radkem na sraz ve stylu třicátých let.

  

Mám dojem, že nejen že musíme Radka poměrně srát svou neúčastí a ignorováním tématu srazu, ale také mám dojem, že brzy rezignuje na jakékoliv další organizování.
Ale zpět k tématu.
Objela se Letná, občas Tóča předváděl live-show. Pak se mělo vyrazit do Prahy na noční street. Po Dlouhém čekání jsme vyrazili. Vcelku rychle se objevily rozdíly ve zkušenostech s jízdou z kopce.
Sjeli jsem na Nábřeží kapitána Jaroše, přes most na Těšnov a kolem Bílé labutě s drobným zpestřením: hořící reklamní nápis a zásah hasičů.

  

Pak už přes Příkopy k Národnímu divadlu.
Tam jsme se s Radkem trhli a tramvají dojeli na Petřiny a sjeli si kopec kolem Vojenské nemocnice dolů. Část bez aut, pak se nějaká objevili, takže Radek tam prováděl nějaká kouzla snažil se mu vyhnout. Já mu ujel (a stejně zatáčelo jinam).
A Střešovické vozovny doleva a zkratkou k Evropské a na Kulaťák. Pak už jen pomalý přesun na Hradčanskou a konec.