TiK

po pár dnech předstírání (ehm) nemoci jsem se vykopal ven, na street.

Napřed jsem se poflakoval po Letné a snažil se přesvědčit k tomu, co tělo zapomnělo už před roky. Ne, tak tragické to nebylo. Takže nějaké schody, 360ky, hraní si při náskocích na hranu. Nedařila se mi pirueta z provazu (přední zadní kolo, otočit se dopředu, jet, dozadu  a odjet není problém – ale místo dvou oddělených otočení tam uprostřed roztočit piruetu se moc nedaří. Tedy – roztočit ano, ustát ne.

Ale nic vážného, bavil jsem se dobře. Na Letné, resp. na Stalinovi ani noha. Byla zima a na Štvanici sk8 závody. A moc mi to tak vyhovovalo.

Pak mě napadlo dát si malý street. Tramvají na Vypich a přes Ladronku pryč. Když se tak dívám na GPSku, tak je v poslední době tragicky nepřesná – údaje jsou velmi orientační.

No, tak tam, co je ta oranžová čára jsem určitě nejel. Na druhou stranu – na telefon v kapse to až tak špatné není.

Ale sranda nastala o kousek dál – mokré listí, kamínek, moje nešikovnost – co já vám. Prostě mi v zatáčce ulítly obě brusle a už jsem ležel. Nezašité kalhoty dostaly další zásah – roztržené už jsou na koleno od levého švu k pravému. O vrstvu níže (moje kůže) to bylo o něco horší a fotky před omytím vypadají jak amputace.

Spíš mě to ale nakoplo – nahodil jsem rychlejší hudbu a bez problému dojel domů. Kromě stavebních prací Prahy 6.

tedy – to není přesné. Prostě nás ignoruje. Což je ve výsledku jedno. Viz minulý článek. Takže pokračování trendu zklidňování a vše pro chodce se dál dláždí.

Tentokrát Náměstí svobody. Pár schodů, které by si vlastně také zasloužily své místo v historii je komplet vydlážděno. Zabité schody a mě mizí další příjezdová cesta k domovu.

Letná, stalin a rok 1995. Na fotkách možná Bodlák

a bylo by

z toho brusle

Jeden z prvních používanějších komplexů railů, kde se kdysi také hodně jezdilo. U domova důchodců v Bohnicích.

Na parkoviště vede kratší šikmé a hranaté zábradlí. Jeho nevýhodou je nutnost volného parkovacího místa pod ním.

O pár metrů dál je normální rail – na obou stranách.

Hned vedle je mini rail ze tří schodů

A nakonec dva dvojité raily. Buď je na nich super stabilita nebo se na nich dá skvěle zlomit noha.

Jsou dva a oba lehce z kopce.

Bohužel v současné době po krátkém ježdení ochranka volá policii, takže je jen otázka štěstí, jak dlouho se dá zajezdit.

Jak jsem mohl zapomenout – jezdím tam skoro každý den.

Vltavská.

Vzadu za metrem je malý plácek, kde se kdysi (rok tak 93) jezdilo na skejtu. Wallride, na boardslide tam ležel železniční pražec. Postupně ale skejťáky vytlačily smažky a šlo to do kytek.

Druhou částí jsou dvě betonové římsy. Spodní jen tak, horní je už docela výzva. I dnes se na nich jezdí – ale hlavně skeťáci na cestě z/do štvanického skateparku.

noční street více než kdy jindy. A velký podíl na tom mám soundtrack z Drive (mimochodem, velmi zajímavý film).

Úchvatně pomalé a náladotvorné rytmy plynoucí do uší. Dokonalé odstínění okolního zvuku – nepřítomnost obvyklých městských ruchů je až zneklidňující. Vznáším se ve vzduchoprázdnu, koutkem oka vidím rozmazávající se budovy, mizející ze zorného pole. Ulice se houpá do rytmu hudby – vlastně ne, je to jen pohyb na bruslích.

Proplouvám městem. Dlouhé klesání, minimum odrazů. V hlavě se mi prolínají scény z filmu: noční ulice, odraz světel. Ano, mám to tady a teď. Nikam nespěchám, splývám s městem, ulicí. Patří jen a jen mě. Podívejte se – jedu svým městem. Svým ztichlým, zpomaleným městem.

Jsem tu sám a přeci vnímám každou ulici, každou zatáčku, nerovnost silnice. Nezáleží na tom, jaké mám brusle. Co mám na sobě. Důležité je jen to, že bruslím. Že je tu celé město pro mě. Teď i příští noc.

Já přijedu znovu. Slibuju.

Hudba:

• Kavinsky & Lovefoxxx – Nightcall
• Desire – Under Your Spell
• College – A Real Hero (feat. Electric Youth)
• The Chromatics – Tick of the Clock

"There’s something inside you. It’s hard to explain. They’re talking about you, boy. But you’re still the same."

už jen pro poslední dva triky stojí za to si tohle pustit