TiK

„Tak ja se pujdu probehnout.„

„Dobre, kup mleko, maso, brambory…„

Nejen během… takže jsem oprášil kolo s tím, že tak dvacet bude po dlouhé pauze tak akorát.

Podle vody do Lahovic, přes most a zpět k Baranďáku a nahoru na Pankrác.

Jelo se dobře (jasně, na začátku trochu mrholilo, bez toho bych se obešel) a kromě bolavých nohou jsem to překvapivě bezproblémově udejchal. Průměr byl spíš tragickej – 20km/h. Na to, že jsem to loni jezdil (a o něco delší) kolem 34km/h (jasně, horák. Silnice by byla jiná).

Ani výjezd na Pankrác nebyl příliš náročný.

Na soutoku s Berounkou mě překvapila zamrzlá Berunka – už je pár ní tepleji a ani tak bych nečekal, že tam bude zamrzlá.

Jen kus od domova se definitivně rozsypal levý pedál – on se hlásil už loni, ale dnes to definitivně vzdal a vysypal se a zasekl.

Achilovka a zbytek taky v pořádku, bavilo mě to (ne tolik, co kdysi, ale dost), takže kolo řadím do sportobně – hubnoucího plánu a do trackeru (o něm někdy příště) jsem si ještě přihodil cíl do konce měsíce 200km.

Samozřejmě neplánovaně. Ale do lékárny pro léky na břicho a nákup – tak proč to nevzít běžmo.

Jasně, než se navléknu do oblečení… půl hodiny pryč a strašne se těším, až v létě jenom nazuju boty a pryč.

A protože je to do lékárny zhruba kilometr, zvedl jsem tempo. Bylo to docela v pohodě – tam to byl docela fofr (na současnou situaci).

Zpět to bylo horší – běhací baťůžek pobral nákup, ale byl k prasknutí a nahoře koukala šiška salámu :), takže se to celé kývalo a skákalo na zádech.

Doma jsem hodil nákup do kouta a vzal jsem ven psa – když už běhat, tak ne sám. Dali jsme si pětistovku solidním tempem (na mě a malého pětikilového psa, žeano) a po doběhu se to malé zvíře rovnou uklidilo do postele. A ještě po mě stihlo hodit vyčítavý pohled, co že mu to dělám…

Jasně, v zásadě se není čím chlubit, ale pro mě je to (opět) milník. Někam jsem se doštrachal, nic mě poté vážne nebolí a bylo to v pohodě.

Jasně, schody na jedenáctém kilometru nebyl až tak skvělý nápad, ale jinak trasa přes Most inteligence tam a Barandovský zpět byla… no, ne moc zábavná, ale byla to změna.

Ještě někoho předběhnout a ne držet tempo s asi stoletým stařečkem.

Zaujala mě tahle série – Běžíme na hrad. Lákavé, ale dvě ale:

• cestuje se poměrně daleko – k Olomouci ci Karlovým Varům je to autem aspoň dvě hodiny
• pětka je málo, ale 15 dám tak za dvě hodiny. Nebudu poslední ? Nebo nezavřou dřív trať ?

Nad startovným už ani nepřemýšlím. Že běhání je docela drahá sranda jsem už zjistil

Krásné, skoro jarní počasí. Místo teplých kalhot šusťáky, pod lehkou bundu dvě vrsty (zpanikařil jsem, jedna by stačila) a potkávání běžců jen v kraťasech. Což mi přišlo trochu přestřelené, ale budiž.

Okruh přes Vyšehrad. Chtěl jsem na větší pohodu než včera a podařilo se. I rychlejší to bylo a hlavně – kromě dvou zastávek na přechodech přes silnici nebyl problém s dechem.

Tedy dobře – na schodech to byl tradiční první blok a zbytek dojít, ale než tohle vyběhnu, tak to ještě pár měsíců potrvá. Vždyť i zlepšení Zámeckých schodů o minutu loni trvalo tři měsíce běhu všude možně.

Všude je spousta vody a sníh mizí před očima, takže běžecké boty sice hned navlhnout, ale o sto metrů dál už jsou zase suché. Ale do louže na fotce jsem málem vletěl. Asi jsem myslel na bobra…

A v neposlední řadě jsme čil odpoledne s malým na procházku – a skoro půl okruhu, který běhám, jsem  šel se zátěží +15kg za krkem. Taky tréning.

Jo, podařilo se jít běhat za světla. Velmi příjemná změna. Stejně jako skoro 16C na sluníčku. Jasně, sice je to přehnaný optimismus, a led na cestách taje jen pomalu, ale jaro je za dveřmi…

Vzal jsem to přes Vyšehrad na nábřeží a k oblíbeným schodům a tam nahoru.

Po delší době jsem si vzal tepák a nejsou to veselá čísla – na podobný čas tak o 20 vetší tep. Prostě fyzička pryč. Stejně jako moc vítám úseky chůze – a je jedno, jestli si to zdůvodňuju čekáním na zelenou na přechodu nebo jen změnou rytmu.

Potkával jsem hodně běžců (na to, že měli být v práci) a dokonce se i zdravilo. To je jako na kole – celé léto nikdo nic, ale prosinec leden, sníh a mráz a zdraví se všichni navzájem. Všichni tři. A s běžci je to očividně stejné.

Jinak běh dobrý – kromě čísel to pocitově nebylo špatné, z Vyšehradu byl pěkný výhled a schodů jsem vyklusal o blok víc.

Večer jsem plánoval jít si ještě zacvičit – ale zatím jako úspěch vidím, když je sedm a já jsem stále ještě vzhůru.

Zpět na Pankráci. A podvečerní (ano, vybíhal jsem ještě za světla) běh.

Odpoledne svítíli slunce a na teploměru bylo 16C, když jsem šel já, bylo lehce nad nulou a chodníky namrzaly. Jako prima, tam co už konečně není sníh a led, tak to opět klouže. V kombinaci s Prahou 4, která tu na úklid některých cest zcela rezignovala.

Jako velké plus ( a hodně to těší), že proti Stromovce se tu zase běžci zdraví. Nebo jinak – že bežci (ti ostatní) zdravá pádícího postřeleněho nosorožce (mě).

Seběhl jsem volně Jeremenkovou, dole udělal kolečko a zpětna Kavčí hory udělat něco pro kardio, ne ?

Takže schody.

Jak já je nenávidím. A jak se těším, až je celé vyběhnu. Zatím jsem prošel několika stádii:

1. vyběhnout
2. vyklusat
3. vyjít
4. dostat se nahoru
5. nerozplakat se

Dneska jsem se dostal až k první zatáčce aspoň trochu v tempu (nosorožec říkal jsem) a pak už to bylo plížení, které jsem kamufloval protahovacímí cviky.

Na Kafkách už to byla legrace, ale zase jiný problém: nutně jsem potřeboval trochu klidu a soukromí kdesi v křoví. První vybraný úkryt se ukázal zajímavým pro všechny psy, kteří tam byli. A asi milion to byl. Já mam psy rád, drbu si každého, co mohu – ale v tuhle chvíli jsem je fakt nechtěl. Takže přesun o kousek dál – a hraje so fotbal, reflektory jedou naplno a všechna malebná zákoutí jsou nasvícena jak ve dne. I našel jsem si jiné – a během pár vteřin sportovci překopli míč přes plot a z druhy malebného zákoutí se se stala náves…. prostě nahovno, takováhle práce…

Pche, kéž by.

Zbytek už proběhl ve značně odlehčenějším duchu a bez čehokoliv zajímavého. A večer jsem zjistil, že jsou dole skoro dvě kila. Takže pokud se nezbláznila váha, dobře já!

PS. Tyhle mrchy mě teď čekají častěji

Dnes vlastně to samé kolo, co včera – jen obráceně. A o něco rychleji. Jistě, zlepšení 1-2 minuty na kilometr by mohl být důvod bouchnout láhev, kdyby to včera nebylo mimořádně pomalé a dnes naopak na krev.

Takže jsem se včera flákal a dnes schvátil. Ani jedno není ideální, ale dnes jsem nějak potřeboval utahat tělo i hlavu – právě za cenu nepříliš komfortního výbehu.

A ještě v souvislosti s tímhle článkem bych rád vzpomenul jednu past na slona, ve ktere jsem si nezvrtl kotnik čirou náhodou…

Aspoň mi na cestu svítil měsic…

Pendluju mezi Bubenčem a Pankrácem – ale Bubeneč mám na běhání raději. Pár kroků do centra (Troja – Rohanské nábřeží – Letná), Stromovka, Letná – Malá Strana – Petřín (už jsem zmiňoval zlikvidovanou achilovku ?), kolem Hradu… Nu, to jsou ty optimističtější trasy kolem 16km.

Dnes to byla „jen“ Stromovka, Trojskou lávkou k Mostu Barikádníků a po druhé straně Vltavy skrz Stromovku zpět. Sobota večer, půj jedenácté – kromě auta na Barikádníků jsem nepotkal živou duši.

Teď absolutně nehonim ani časy, ani kilometry, takže několik zastávek na protažení nehraje roli – a o to je to lepší. Nikam se nehnat a běžet na pohodu.

Což se dnes moc nedařilo – po pár dnech střevní chřipky (eufemismus, znáte to) nebyla síla, nebylo nic. A hlavně jsem si musel několikrát připomínat, že se mám uvolnit, že je to pro radost.

Takže zpět na začátek, za pár dní to bude snad lepší