Kdo by řekl, že poslední den prázdnin večer a v neděli k tomu, bude bazén prakticky prázdný, měl by pravdu.
Ale kdo, včetně mě, by nevěřil, že o půl desáté buda takový liják, že by bylo lepší se převléknout z plavek až na parkovišti.
Jinak pohoda.
Třetí ročník (pokud se nepletu), pro mě druhý, první ilegálně zadarmo.
Neon Run je společensko bůhvíjaká akce, rozhodně ne závod. Necelých pět kilometrů v pražské Hvězdě, ozvláštněné několika reflektory a neonovými tyčinkami podél cest.
Účast možná dva tisíce lidí, trať tmavá a úzká, časy (pokud nejste v první desítce) tragické, protože není kudy. Ale ono je to vcelku jedno, protože je lepší se zastavit, pokochat se osvětlením a v klidu pokračovat dál.
A to je tak nějak celé. Před a po jsou nějaké kulturní akce, před během rozcvička. Organizace jo, ale na takovéhle akce moc nejsem a nemít to za domem… Ono dát pětistovku za možnost proběhnout se po Hvězdě je taky vcelku úlet.
Krom jiného mě překvapilo, kolik lidí v okolí bojovalo s tempem 7+ na kilometr tak od třetího. Možná se řekne „pět kilometrů nic není, to dá každej“ a ono ne, nevím.
Po běhu (když už jsem tam byl načerno, tak medaili vynechávám, byť stačilo natáhnout ruku) poklusem zpět – dalších pět pořád z kopce. Ale nohy ani nebolely.
Otestoval jsem triko. Skvělé – až bude o deset stupňů méně, jako když najdu. Lilo ze mě neskutečně.
Pár posledních běhů mě vyděsilo mou pomalostí. Co na vzdálenost si stěžovat vcelku nemohu, ale je to pomalé.
Plán je začít zrychlovat. Půl minuty na kilometr pro další měsic pro všechny běhy a uvidíme, jak to půjde dál.
První vlaštovka byla dnes ve Stromovce – pětkový okruh za 5:42 na kilometr (hroch, pořád to opakuju) byl úplně v pohodě a šlo by to i dál.
Jasně, osobáky mam ještě jinde, ale celkově by se mi zrychlení líbilo.
byl spíš záminkou po včerejšku vlézt do výřivky.
Hlavně když v Tróji není lávka a jen oklika na další most znamena 4km navíc.
Ale běželo se dobře. Tak do 22 kilometru. Odtamtud to bylo už na houby a plánovaných třicet nepadlo ze dvou důvodů:
Možná bych to na těch třice dotáhl, ale jsem rád, že to dopadlo takhle. Mohu se hýbat, nic mě zvlášť nebolí a tak.
Mám ale deprese z běhu – sice daleko, ale pomalu, moc pomalu. Sice na segmentech mám osobáky (rychleji než předtím), ale půlmaraton o půl hodiny za osobákem je tragédie (jako jo, šetřil jsem se, ale stejně).
Vypadá to, že běhám pomalu a daleko, ale taky blízko a taky pomalu. Prostě že postup stojí za houby. A že s tím budu muset něco dělat. Zařadit rychlé tréningy a delší trasy zkusit ve vyšší rychlosti (což je tak o půl minuty na kilometr).
A v nejbližší době (po zotavení) si zkusit půlmaraton na čas.
grilovaného masa, nechat to odležet do jedenácti v noci a pak si odklusat pětku ve Stromovce ?
Hotovo…
Dnes jsem měl v plánu osobák na kilometr. A když se něco plánuje, tak něco nevyjde, žejo.
Mám vybraný krásný úsek, lehoučce z kopce, radost pohledět. Ale když už jsem byl na začátku, hlava i nohy říkaly, že to bude špatné.
Zkusil jsem to rozběhnout, nikoliv na maximum – a bum: pár stovek metrů a konec. Výrazně jsem zvolnil a přešel do indiánského běhu – chvíli rychle, chvíli pomaleji. Na hodinkách jsem si kontrolovat tempo a vůbec to vypadalo tragicky.
Výsledek ?
Za osobákem na kilometr jsem zaostal o šest vteřin. Co ? S tím zpomalovaním a tak ? Sakra, jak jsem to vlastně běžel ? Nechápu.
A jako bonus z toho vypadl osobák na jednu míli -což jsem neplánoval a tak nějak ani nevím, jak jsem k tomu přišel.
Ve výsledku tedy bude chcít zaměřit tréning nejen na vzdálenost, ale i na rychlost. Intervaly, zrychlování… Nebo to, co běhám teď, zrychlit. Ono o půl minuty na kilometr bude na delší vzdálenosti slušná výzva.
Po Milešovce to chtělo, překvapivě, dva odpočinkové dny. To jsem nečekal.
Ale dnes už v plném provozu – odpoledne plavání a večer jsem vměstnal běh mezi dva deště. Čekal jsem, že zmoknu, tudíž jsem jen kroužil po letenském oválu a co okruh, to zrychlení.
Čísla jsem moc nesledoval, ale potěšilo mě, že cestou domů 6:30 je pomalé a 10km včetně rozklusání a doběhu je +- hodina.
Kde se vzalo, tu se vzalo, já pod Milešovkou.
Stručně: je to fakt drsnej kopec. Fakt.
Petřín běhám vcelku na pohodu, ale tohle jsem nečekal. Dva a půl kiláku stoupání, kde není šance vydychnout, stále do kopce. A nahoře se profil ještě zvedá. Tedy, segment je jen kilometr a něco, ale já běžel už z Milešova. Vlastně jako Petřín, jen jednou tolik do kopce.
Cesta samotná je v pohodě – lesní cestička, občas kámen, nic náročného. Horko. Teklo ze mě neskutečně. Kopec.
To všechno dohromady je děsivé.
Milešovku jsem dal, ale bylo to na hraně. Běh dva a půl kilometru a měl jsem vystaráno na celý zbytek dne.
A poznámka pro příště: k přístřešku dojít a rozběhnout se až na segmentu. Půjde to lépe.
Druhá poznámka: patří mi pěkné 69 místo v žebříčku a na prvního ztrácím přes osm minut. První má maraton za dvě dvacet…
Vlastně ani ne osobáky, jen nejrychleší v několika segmentech. Stěžoval jsem si, že na Rohanském nábřeží je to pořád pomalu.
Tak jsem zabral.
Výsledkem jsou mé nejrychlejší časy asi ve dvanácti segmentech.
Nic, co by ohrozilo hroší tabulky, ale stejně potěšilo.