Protože listopad i prosinec byl bez sportu, odpovědělo tělo tak, že, mrcha, přibralo tak deset kilo. Minimálně. Fakt – pokaždé, když jsem šel kolem zrcadla, tak to bylo víc.
Takže hlavní předsevzetí – vlítnout na to tempem tak 3 kg za měsíc dolů.
Druhé, menší – najít si nějaký pěkný podzimní maraton a připravit se na něj.
Třetí, nejmenší a nejméně důležité – ten maraton za 4:20.
A tak nějak samozřejmě u toho být zdravý a neumřít…
Tedy – alespoň pro dalších pár týdnů.
Noc, listí, čelovka. Nic neobvyklého. Až na jednu díru, která pod tím listím byla schovaná. Špička nohy pod tělo a dupnout celou vahou.
Křupnutí až v lebce. A okamžitě jsem věděl, že je zle. První krok, jo, je to v háji. Tak dobře – kde jsem. Hm, na autobus 1.5 km, na tramvaj 2. Sem rychlá stejně neprojede – tak co, pomalu směr mhd.
Tyhle výrony znám z bruslí a skejtu, takže dost vím průběh, diagnózu a léčení. Dobře, u dochtora bych asi nafasoval ještě sádru, takhle doma vezmu berle a bude to.
Dopajdal jsem se na tramvaj – takže kdyby tam bylo něco ulomeného nebo přetrženého, tak bych to nedal. To vím.
Večer už tlapka oteklá, dnes ještě víc. Dva a půl, skoro tři kotníky… O berlích se to dá, snažím se to maximálně odlehčovat…
Víc mě štve, že v poslední době mi klesaly jak zevlovací časy, tak tepy – takže jsem se zlepšoval. No, teď to bude tak měsíc bez, což bude brutální sešup zpět, a i na plánovaný maraton to bude chybět.
Takže táhni a srůstej.
Jak to tak sleduju, měl bych natočit něco za světla. Nedaří se, nedaří. Ale aslepoň to není v pět ráno, ale v sedm večer.
Jinak zcela standardní desítka.
Zcela překvapivě se mi daří držet plán. Když už vyběhnu, tak je to dobré, ale to vykopat se z domu, to je fakt čím dál náročnější. A současná zima, tma (hlad a halucinace z podvýživy) tomu dvakrát nepomáhají.
S trasami mám ale dva problémy: když mám napsáno deset km, snažím se to dodržet. Pokud běhám bezcílně, je mi jedno, jestli deset, dvanáct nebo patnáct. Ale vnášením řádu do chaosu se to snažím dodržet. A tak řeším, jestli devět a půl nebo jedenáct. Sice v mapě vždycky naklikám, kolik to bude, ale stejně se moc netrefuju a buď to doháním obíháním Smíchovského nádraží, nebo naopak jedu MHD domů daleko dřív.
A druhé? Pro delší trasy (15-20) nevím, kde běhat. Okruhy mě fakt nebaví a ono těch komfortních delších tras, aby se neoběhaly (a dobře, šly běhat potmě, čili nějaké lampy) moc není. Tedy moc není – mám pocit, že jsem všechny běžel už stokrát tam i zpět.
Ve čtvrtek se mi podařilo totálně promoknout – chtěl jsem to stihnout mezi dvěma přeháňkami a nepodařilo se. Na několika místech jsem to chtěl otočit k domovu, ale překousl jsem to a nakonec jsem i naplánované kilometry dal. Jen jsem si měl vzít merinové tričko – ty pověsti hřeje to i mokré jsou pravdivé a hodilo by se.
Průběžně se mi pod nohy připletla jedna žába (fakt velká, nelíbal jsem) a ježek.
A včera jsem trefil hodinkami stojan pouličního osvětlení. Takový ten drsný, bůhvíproč. Gorilla glass se vůbec nechytlo a na sklíčku mi přibylo dost škrábanců. doprdelepráceuž.
A nakonec jsem ze skříně vytáhl starší boty, ať to prostřídám. Když jsem tak cestou autobusem domů na ně koukal, asi už je čas je odepsat jako doběhané…
A pokud se budu držet plánu, tak těch 2000 padně. Sice těsně, ale padne.
Aktuálně 1470
Dnes jsem si dal, jako zpestření, Cooperův test. Ano, ta školně oblíbená dvanáctiminutovka. Jo, jak ji musel nenávidět i tělocvikář…
Takže zařazeno na osmý kilometr, vybrána rovina v kuse, bez přechodů, zpomalení a tak.
Asi takhle: nic moc. Čekal jsem to výrazně lepší. I když podlé téhle tabulky mi velmi dobrý uteklo asi o sto metrů a to tam není započítán hroší koeficient sádelnatosti.
Nechám to odležet a po Vánocích si to zopáknem.
Vlastně experiment s kamerou. Minutový (není to zbytečně moc?) sestřih. Start na Hájích, pak přes Krčský les… a dál už byla tma. Takže z Modřanské rokle kde nic, tu nic.