TiK

Skoro jsem zapomněl – v sobotu je inline jízda Prahou. Sice Aegon (či kýho čerta), ale co. A jak se tu dá dohledat, na téhle akci se děje mnoho a rozhodně nepatří mezi mé oblíbené.

Jen se dívám na trasu – a rozhodně si nejsem jist části Svornosti – Královská louka – Lihovar – Strakonická.

• Ulice Královská louka neexistuje – je U královské louky
• Lihovar existuje jako stavba, ne jako ulice a nevím, jestli se pojede až k němu

Ale překvapivě a v rozporu s mojí pamětí tam nikde nevidím kostky – které si kolem lihovaru pamatuju. A i na google street view nejsou. Takže plus za trasu. I když tahle část veselá nebude.

Takže pod heslem “Bude to tak strašné jako obvykle?” v sobotu nashledanou.

Dneska toho bylo dost.

Z Letné Stromovkou dolů na Holešovice. Tramvají a autobusem nahoru do Bohnic a sjezd starými Bohnicemi. Na konci občerstvení a plynulé navázání směr ZOO. Bylo teplo, sluníčko svítilo a bruslařů bylo všude dost a dost.

Parkoviště u Trojského zámku je stále několik desítek metrů nesjízdné.

Kolem Trojského kanálu vládl jako obvykle čilý ruch.

O kousel dál pod mostem je čerstvě rozkopáno. Objížďka vede horem, kde byla cesta a aktuálně je nově vyasfaltovaná. Vím, že jsem ji buď tady nebo na brusle.info zmiňoval, ale teď se mi ten článek schovává. Ale někde fotky jsou.

Pokračoval jsem na Palmovku – cesta/povrch nic moc, ale projet se to dá. Raději ne moc často. A ejhle –on už tam přišel podzim.

Zlaté listí všude… vždyť jsem si to léto ani neužil ?!

Kousek tramvají a tunelem na Hlavní nádraží. Dál tradičně Hybernská, Národní (rozkopaná, nechtěl jsem po chodníku, málem jsem spadl do díry po stavbařích) a po nábřeží směr Podolí.

Řidiči o něco nervóznější a vzteklejší než obvykle. Výrazně více.

Podolí, Vyšehrad a směr Zbraslav.

Ještě u Barandovského mostu jedna slečna šla k zemi – kolařka se tam otáčela tak dlouho blbě, že už bruslařka neměla jinou šanci. Slečna šla rovnou na zadek do trávy. Bylo by to vtipné, kdyby kolařka po zjištění, co se stalo, nešlápla do pedálů a nezkusila zmizet co nejrychleji. A když byla dojeta a upozorněna, že je (když nic jiného) slušnost, poptat se po zdraví toho, kdo (kvůli ni) šel k zemi, ještě si otvírala hubu, co že si to dovolujeme. Kolo jí bohužel odebráno nebylo a tak brázdí pražské ulice dál.

U golfového hřiště jsem chvíli seděl a v zatáčce pozoroval, jak se jednotliví bruslaři vypořádávají s úlohou “ostrá levá, klesání”. Byl bych se smál, kdybych neplakal.

Pak jsem pokračoval na Zbraslav. A zpět do Bráníka. A ještě jednou.

Cestou zpět jsem to Na Dvorcích zkusil na řidiče autobusu: naprosto bez problémů mě vzal a ještě jsme na zastávce a cestou proklábosili několik témat. Mimo joné skákací boty, které tam zahlédl. A protože to na nich umím/školím/půjčuju, byla z toho menší přednáška.

Z Budějovické přes Vyšehrad  a Nuselský most (kde dnes měli fotografové závody, kdo udělá více fotek – stálo jich tam na lávce přes dálnici snad patnáct) na IP Pavlova a přes centrum a Letnou domů.

Kilometry se mi počítat nechce, ale dorazil jsem lehce před půlnocí velmi příjemně unavený. Vlastně jsem si to stejěn na mapy.cz odklikal. Něco kolem 55. S přesností nic moc.

To by vysvětlovalo, jak mě bolí nohy.

Intermezzo I

Ráno. Studené, kalné. Slibuje všechno možné, jen ne sucho či bruslení. Zamračené nebe courá mraky nízko nad krajinou. Přesto vyjíždím. Hradec, Dvůr Králové nad Labem a konečně Žirecká Podstráň. Gps mě navádí přesně na konec prvního měřeného úseku, takže ho projíždím autem na start

Král Zvičiny.

Honza z ladronka.cz zorganizoval závod. Loni prý projížďku, letos tři měřené úseky, dva do kopce. A přejezdy mezi nimi bylo možné zrealizovat jak na bruslích, tak zajištěným autobusem. Organizace na jedna.

1. etapa.

Časovka. Rovina. První děti, pak dospělí. Délka zhruba 3km, jedna cesta s větrem v zádech. Výhled na modrou oblohu na jedné straně, na druhé černo.

Jelo se výborně a je škoda, že data z GPS (která hrdinně protestovala proti své funkci celý den) se ztratila. Škoda. Takže rychlost by byla jen odhadem a přestože s po větru to byl moc fofr, průměr vychází někam k 20km/h.

Myslím že všem se jelo dobře – kromě dvou děvčat, které trochu prohnal traktor. Tedy – on nespěchal, ale ony z něj byly poněkud nervózní.

Přesun 1

Kdo chtěl autobus, jel autobusem, ve čtyřech jsme se vydali na start další etapy na bruslích. Občas to bylo trochu do kopce, ale zatím sranda. Kdybych jen věděl…

2. etapa

Lenoši vystoupili z autobusu a nastalo první peklo.

Samotné etapa začala u symbolu kávy :) Bohužel byl opět výpadek signálu, takže je tam jen první a pár posledních bodů. Ale to převýšení chybou není.

Tam jsem si poprvé sáhl poměrně hluboko, chtěl zahodit brusle do lesa, sednout si na pařez a kochat se krásou přírody.

Bušící krev v uších, nohy z olova a pocit nasranosti, který mě nutil udělat další krok a skluz. A další. Nic než čirá nenávist ke kopci mě nepoháněla. Pečlivě vybranou hudbu jsem ani nezapnul. Jen já a kopec. Žádná přestávky, jen další metr za metrem. Zatáčka, kus roviny a znovu. Přece to nevzdám, nezahodím. Obsese. Ještě za jednu zatáčku a pak si lehnu do trávy. Aha, ještě jednu. Kopec ? No a. Jednou to musí skončit.

Skončilo. Konec etapy. Rovina, ale nohy se odmítají rozjet. Šlapu zelí, nejede to. Opravdu ? GPSka říká rychlost 40km/h ? Aha, on tam byl sjezd. Nevím. Vnímal jsem jen ten neustálý kopec, zpupně se tyčící předemnou. Nenávistně se šklebící: “ty sem nevyjedeš”

Přesun 2

Malý, ale rychlý sjezd. Poplácání po ramenou od pár lidí “slušně ti to jede” je největší uznání.

Etapa 3

Tady skončila sranda. Úplně.

Klikněte si na obrázek, podívejte se na převýšení. Ano, jde to.

Další metry. Ve výhledu se šklebí asfalt. Pokud pohled sklouzne dále do stráně, v dáli si všimnu těch prvních. Kdesi nahoře. V oblacích. Pomáhají si hůlkami a jde jim to o poznání lépe. Šmejdi. Jak to, že jsou tak vysoko ? To fakt nemám žádnou fyzičku ? Na tomhle pitomém kopci ? Proč se tu plahočím ? Kašlat na to.

Metr za metrem.

Na několika místech to vzdávám, odbočuji do trávy a místo bruslení jdu. A jsem za to rád. Vracím se na asfalt, mokrá kola z trávy kloužou, nepříčetně zabírám a získávám rychlost. Na pár metrů. Zpomaluji na rychlost chůze. Ještě pomaleji. Metr za metrem. V některých chvílích vidím celou cestu předemnou jako jizvu v louce – směje se mi do tváře. Z pod helmy mi už dávno tečou proudy potu, zatímco ruce jsou zmrzlé větrem.

Další metr.

Rovinku nevnímám. Jede to o něco lépe, ale přílišný rozdíl nevidím.

Cíl.

Konec. Nezpomaluji a mířím k autobusu, který nás čeká na posledních pár desítek metrů opravdu mizerného asfaltu. Svlékám oblečení (to jsem všechno vypotil já ?), beru si suché a jdu se protáhnout ven. Kdyby mi teď ztuhly nohy, umřel bych.

Vyhlášení

Zvičina, 671 metrů nad mořem. Otvírá se první sud piva, jako řidič je v duchu i nahlas proklínám. Zamluvený salonek v chatě, nějaké jídlo. Mimochodem, jídelníček, z kterého by se Polreich oběsil na nejbližším stromě.

První dostávají ceny, zbytek věcné. Končím na osmém místě z dvaceti startujících. Pár jich do cíle nedojelo vlastní silou – ti se nepočítají do losování cen. My ostatní jsme Králi Zvičiny. Ani nevím jaký je to pocit. Držím hrnek s čajem a snažím se koncentrovat na plánovaný downhill.

Jdu se protáhnout před boudu. Na kraj vysvitlo slunce, fotím co se dá. Lepší, než zakouřená hospoda.

Plány na sjezd berou za své – nikomu se nechce. A já nechci zdržovat doprovod, který by se mnou musel jet. Škoda, čekalo by mě něco kolem 12 kilometrů stále lehce z kopce. Ale nakonec v polovině jízdy autobusem začíná pršet a jsem nakonec docela rád, že jsem na sjezdu netrval.

Intermezzo II

K auto se vracím krátce před půl sedmou. Hepa začíná o půl deváté. Nakládám kolegu směr Hradec a vyrážím. Posílám Z smsku, že to asi nestihnu.

Přes stošedesát kilometrů. A v osm vystupuji v Podolí u Žlutých lázní.

Hepa Blade Night

První letošní jízda.

Na to, jak je hnusné počasí, přišlo dost lidí. A o slovo se přihlásil nový mediální partner – rádio City. Na to lze reagovat jen odkazem na tenhle článek na musicserveru.

Po odpoledni jedu spíš automaticky, ale občas to proložím nějakou blbostí. Nepotřebuju jako Tóča exhibovat před nejhustším davem.

Rádio je opravdu nesnesitelné. Beru si sluchátka, mikinu zatahuju jako Kenny a přestávám vnímat okolí více, než je nutné.

Občas prohodím pár slov s některými známými, ale jinak se držím  vzadu a pomalu a v klidu odjíždím těch dvanáct kilometrů.

Závěr.

Ležím ve vaně plné horké vody. Husí kůže, chvějící se svaly. Dneska toho byly opravdu moc. Ale bylo to dobré. Sáhl jsem si na dno. A šlo to.