Pardubice
byly poměrně smutnou záležitostí. I když to celou cestu tam vypadalo, že to ještě půjde, krátce před startem se městem prohnal liják a jízda byla zrušena.
Mám aspoň perník.
Jezdíme slalom v dešti:
Pardubice na bruslích
Pokud se přihlásí sestava typu Nemesis, Martin a třetí libovolný, raději auto shodím ze skály.
PS: Radkio, pro tebe zajížďku také neudělám :)
Má někdo časopis a může to oskenovat ?
Skoro jsem byl ekologickým aktivistou, yeah!
Rok se s rokem sešel a přišel opět čas na nátlakovou akci skupiny sice malé, ale dostatečně hlasité na to, aby tvrdila, že ona ví, jak je to nejlepší pro ostatní. Resp. „tady jsme a chceme …“.
Jejich požadavky na vypracování dlouhodobé koncepce jsou ještě rozumně znějící, žádost o zprůjezdnění Pařížské v obou směrech pro cyklisty už je něco, s čímž můj zdravý rozum nesouhlasí.
Parkující auta z obou stran a uprostřed něco málo prostoru na jízdu v jednom směru. Takže vyházet desítky parkovacích míst v centru, aby tam mohlo pět a půl kolaře za den projet.
Ale co. Důležité je to vidět politicky, Halík.
A právě slovo politika se objevovalo často. Od několika zmatených propagátorů s letáčky na zádech až k pódiu, odkud mnohokrát zaznělo, že je třeba jít na věc více politicky.
Jednou z metod prosazování různě nesmyslných nátlkaových požadavků na magistrát jsou i cyklojízdy, z toho jarní a podzimní jsou velké – ve smyslu koordinace s policií, magistrátem a oficiáními uzavírkami města.
Letošní akce startovala u Rudolfina. Krátce po příjezdu jsem zjistil, že s tím svým eko-aktivismem budu muset něco udělat. Nemám správný aktivistický image, růžové kolo po dědečkovi a neměl jsem helmu. Zato jsem ale nešlapal po strádajících trávnících, nešplhal na stromy a nejezdil skrze záhony květin na rozdíl od přítomných alternativců.
Další skupinou protestujích byli „pro“ a „wannabe pro“. Obojí v elastiku s helmou, ti víc pro měli i kolo od bahna, na dresech reklamy existujícíc i vytoužených sponzorů.
Bez ohledu na bike vyznání bylo v davu dosatek idiotů, kterým nečinilo problém bez varování zastavit a začít se kochat krajinou, případně fotit autoportréty. Takový ten emo styl – foťák nad hlavu, patku do očí a cvak. Bez toho, že by se podívali za sebe, kdo tam zrovna za použití všech sila zastavil pár milimetrech.
Ale zpět k dění.
Na pódium bylo pozváno několik hostů, kteří byli prolustrování, zda náhodou nepřijeli autem (moooc špatné), jakto že nejezdí na kole (méně špatné, ale stále odsouzeníhodné), a čím pojedou domů (podle odpovědi hýkání a odsouzení nebo naopak potlesk a dobrý pocit ze zařazení do toho správného stáda).
Takže všichni podporují cyklisty (moooc dobré), jezdí mhd či vlakem a auto nikdy neměli, neviděli a nejeli s ním. Pokud nějaké vlastnili, tak ho dobrovolně znepojízdnili a odnesli do tříděného odpadu.
To bylo na zblití.
Pak nastoupili dva moderátoři (na bundě nálepka Radio City, takže asi selebrity (to není překlep). Napřed nás pochválili, že máme všichni helmy a chrániče (wtf ?) a pak se četla trasa.
Jelo se z náměstí Jana Palacha na Těšnov, po magistrále (kdo troubí, podporuje cyklisty) kolem Muzea na Pankrác, otočka pod ještě navybudovanými mrakodrapy a zpět po magistrále do centra a zpět k Rudolfinu.
Lidí bylo dost na to, aby se pořád někdo čekalo. Dlouho čekalo. A když se jelo, tak tak deset kilometrů z hodinu. Místo kochání se Prahou bylo nutné sledovat kolo o pár centimetrů vpředu a doufat, že občasný šťouchanec do kola vzadu ustojím.
Poněkud jinou úroveň tomuto zážitku dodala hudba – zatímco někteří aktivisté poslouchali ipod, který zřejmě patří do povinné výbavy i s cool reprobedničkami přidělanými na růžovém kole a otravuje okolí hudbou, dle aktivistického levelu majitele více či méně neposlouchatelnou, do mých uší proudily dlouhá zasněné plochy trance výběru, které při absolutní izolovanosti zvuků okolního světa vytvořili výrazně surealistický zážitek z celé jízdy.
Celé jsem to vzdal u Štvanice a odpojil se z davu.
Myšlenky prezentované Aut*Matem mi blízké nejsou a na projížďku po Praze se jelo pomalu. Takže kromě nasrání několika desítek řidičů, kteří aspoň mohli zastavit a vypouštět splodiny z motoru na jednom místě o pár desítek minut navíc nevidím vůbec žádný užitek.
Takže jsem se nakonec ekologickým cyklo aktivistou nestal. Yeah.
Rok se s rokem sešel a přišel opět čas na nátlakovou akci skupiny sice malé, ale dostatečně hlasité na to, aby tvrdila, že ona ví, jak je to nejlepší pro ostatní. Resp. „tady jsme a chceme …“.
Jejich požadavky na vypracování dlouhodobé koncepce jsou ještě rozumně znějící, žádost o zprůjezdnění Pařížské v obou směrech pro cyklisty už je něco, s čímž můj zdravý rozum nesouhlasí.
Parkující auta z obou stran a uprostřed něco málo prostoru na jízdu v jednom směru. Takže vyházet desítky parkovacích míst v centru, aby tam mohlo pět a půl kolaře za den projet.
Ale co. Důležité je to vidět politicky, Halík.
A právě slovo politika se objevovalo často. Od několika zmatených propagátorů s letáčky na zádech až k pódiu, odkud mnohokrát zaznělo, že je třeba jít na věc více politicky.
Jednou z metod prosazování různě nesmyslných nátlkaových požadavků na magistrát jsou i cyklojízdy, z toho jarní a podzimní jsou velké – ve smyslu koordinace s policií, magistrátem a oficiáními uzavírkami města.
Letošní akce startovala u Rudolfina. Krátce po příjezdu jsem zjistil, že s tím svým eko-aktivismem budu muset něco udělat. Nemám správný aktivistický image, růžové kolo po dědečkovi a neměl jsem helmu. Zato jsem ale nešlapal po strádajících trávnících, nešplhal na stromy a nejezdil skrze záhony květin na rozdíl od přítomných alternativců.
Další skupinou protestujích byli „pro“ a „wannabe pro“. Obojí v elastiku s helmou, ti víc pro měli i kolo od bahna, na dresech reklamy existujícíc i vytoužených sponzorů.
Bez ohledu na bike vyznání bylo v davu dosatek idiotů, kterým nečinilo problém bez varování zastavit a začít se kochat krajinou, případně fotit autoportréty. Takový ten emo styl – foťák nad hlavu, patku do očí a cvak. Bez toho, že by se podívali za sebe, kdo tam zrovna za použití všech sila zastavil pár milimetrech.
Ale zpět k dění.
Na pódium bylo pozváno několik hostů, kteří byli prolustrování, zda náhodou nepřijeli autem (moooc špatné), jakto že nejezdí na kole (méně špatné, ale stále odsouzeníhodné), a čím pojedou domů (podle odpovědi hýkání a odsouzení nebo naopak potlesk a dobrý pocit ze zařazení do toho správného stáda).
Takže všichni podporují cyklisty (moooc dobré), jezdí mhd či vlakem a auto nikdy neměli, neviděli a nejeli s ním. Pokud nějaké vlastnili, tak ho dobrovolně znepojízdnili a odnesli do tříděného odpadu.
To bylo na zblití.
Pak nastoupili dva moderátoři (na bundě nálepka Radio City, takže asi selebrity (to není překlep). Napřed nás pochválili, že máme všichni helmy a chrániče (wtf ?) a pak se četla trasa.
Jelo se z náměstí Jana Palacha na Těšnov, po magistrále (kdo troubí, podporuje cyklisty) kolem Muzea na Pankrác, otočka pod ještě navybudovanými mrakodrapy a zpět po magistrále do centra a zpět k Rudolfinu.
Lidí bylo dost na to, aby se pořád někdo čekalo. Dlouho čekalo. A když se jelo, tak tak deset kilometrů z hodinu. Místo kochání se Prahou bylo nutné sledovat kolo o pár centimetrů vpředu a doufat, že občasný šťouchanec do kola vzadu ustojím.
Poněkud jinou úroveň tomuto zážitku dodala hudba – zatímco někteří aktivisté poslouchali ipod, který zřejmě patří do povinné výbavy i s cool reprobedničkami přidělanými na růžovém kole a otravuje okolí hudbou, dle aktivistického levelu majitele více či méně neposlouchatelnou, do mých uší proudily dlouhá zasněné plochy trance výběru, které při absolutní izolovanosti zvuků okolního světa vytvořili výrazně surealistický zážitek z celé jízdy.
Celé jsem to vzdal u Štvanice a odpojil se z davu.
Myšlenky prezentované Aut*Matem mi blízké nejsou a na projížďku po Praze se jelo pomalu. Takže kromě nasrání několika desítek řidičů, kteří aspoň mohli zastavit a vypouštět splodiny z motoru na jednom místě o pár desítek minut navíc nevidím vůbec žádný užitek.
Takže jsem se nakonec ekologickým cyklo aktivistou nestal. Yeah.
Už jsem na Ladronce zažil dost věcí – ale tohle setkání mě opravdu překvapilo.
Ale ne natolik, abych nevytáhl telefon a po pořízení pár fotek nepožádal městskou policii, aby mu zkontrolovala povolení k vjezdu. Zákaz vjezdu je tam ze všech stran.
Jak přesně do dopadlo nevím.
A dáme si zase jednu ladronku.
Bruslení dětí.
Jo, řádně pilovat správnou techniku (a to je kterápak?), zcela jistě chrániče (já fakt nevím, jak jsem dětství mohl přežít). Citace:S hrůzou pozoruji na závodech děti s 90 mm kolečky jezdící na vnitřních hranách. Co jsem na pár závodech byl, tak bych dodal – nejen děti. A mimochodem – co je na jízdě na vnitřních hranách špatného ?
Aspoň že se tam mluví o Komenském: škola hrou. Jak ostatně potvrzují i skvělé Pavlovy školičky.
Rozhovor Kateřina Novotná.
Bravo. Neznám mnoho rozhovorů, kde je většina odpovědí kratší, než (už tak krátké) otázky.
Ne, opravdu nevím, proč tam lezu. Ono už to není ani k pobavení.
