TiK

Když se podívám do kalendáře, tak nějak zapomínám na odpočinek. No, takže dnes to byl výklus do Stromovky, tak na pět, šest kilometrů.

S padajícím soumrakem šouravým tempem, jeden okruh, hele, tady je ve stravě segment, lup, už to tam rvu naplno. Ale uklidnil jsem se a zbytek byl pomalu. Jo, PR :)

Včetně pauzy na sledování krmení dvou labutí a tří labuťátek :) kolegou běžcem.

Stromovka ještě není turisticka zoo jako Letná, ale vzadu u trati za Fučíkárnou (Výstavištěm, no jo) už to náběh má – židličky, barevné žárovky a koncept jako na Letné. Nebo na Rohanském. Nebo kdekoliv jinde.

Potkával jsem dost běžců v tempech od sotva jdu po 3/km je výklus. Docela jsme se zdravili a vůbec celkově mi tam bylo dobře.

Plán – jít se vykoupat do bazénu a výřivky jako relax po půlce. Realizace: 12km na kole tam, 700m plavání, 20 km na kole zpět.

Výsledek ?

Dost slušná únava.

Před pár měsící více-méně rutiny dvakrát za týden, teď (opět) nová meta. Půlmaraton. Těšil jsem se na něj, ale čas jsem nechával koňovi. Stejně jako to, zda ho uběhnu. Půjde to, fajn; nepůjde, taky se nic neděje.

Z kopce na nábřeží a směr Zbraslav. Plán byl otočit  to v Lahovicích přes most a po druhém břehu zpět. Ale hned v Bráníku začalo poprchávat. Ne mnoho, ale na nervozitu to stačí – mám kalhoty, boty, tričko, lístek na mhd a 50Kč – to na ochranu před deštěm není mnoho.

Pokračuji ale dál. Soumrak mě chytá u Modřanského nádraží, ale nic se neděje. Blikací led páska na rukávu svítí, jen vyndavám čelovku a běží se dál. Déšť tak nějak ustal, ale rozhoduji se pro plán B – ne v Lahovicích přes most, ale až na Zbraslav – při trase zpět je víc možností útéct na MHD.

Zbraslav je tady – a sakra. Mám jen 10km. Protože nechci běžet zpět kopec na Pankrác, potřebuji o kilometr víc. No, nějak to dopadne a v houstnoucí tmě to točím zpět na Prahu.

Už nikoho nepotkávám a jen kužel světla z čelovky mi rámuje běh. Noha drží, tempo se také ustálilo, jsem vlastně docela spokojený.

Po Barandovským mostem kontroluju kilometry a vidím, že mi to nevyjde. Jasně – tam, kde chci nastoupit na autobus je to rovných 20. Pokračuji tedy ještě po nábřeží směr Vyšehrad – když už jsem doběhl až sem, tak ten kilometr půjde.

Šel. Dokonce s krátkým sprintem na konci – autobus v dohledu. Jo, ty fámy o vyklusání na konci běhu jsou přehnané.

Časy jsou na jednu stranu mizerné, na druhou stranu je tu mírný optimismus do budoucna. Nehledě na to, že můj osobák na 1/2 maraton je jen o deset minut lepší. Což vypadá dobře. Dokud si nepřepočítím, že je to zrychlení o půl minuty na kilometr, což je zase dost.

Tedy běhám oblíbený okruh na Slapech. Tím, že v poslední době padají osobní rekordy, docela jsem se na jeden poměrně nechutný kopec těšil.

Krátký, nahoře zvolňuje, ale dole je to pěkně nahoru. Dal jsem do toho všechno. Skoro. Ono vlastně není problém ten krpál – ale přinutit tělo a hlavně hlavu začít zrychlovat tam, kde kopec zvolňuje, to problém je. A to překonat je nejhorší.

Vylétl jsem jak postřelený nosorožec nahoru a po dlouhé době musel jít par metrů krokem. I když je to přes golf z kopce, prostě to nešlo.

O kousek dál už jsem se samořejmě dostal do tempa, ale na další dva segmenty, kde jsem se chystal zrychlit, nebylo ani pomyšlení. Vlastně se pak ukázalo, že jsem je taky dal do třetího nejlepšího času, ale plány byly větší.

Stojím na kopci, vydýchávám a v duchu si říkám, že pokud to není nový osobák, tak se rozpláču.

Zbytek už byl jen výklus. Přeci jen kotník trápím až až a není potřeba ho zničit.

Doběhnu a honem se hrnu k telefonu na sync aktivit. A k Stravě. Hurá, je to tam o 15 vteřin. Plus celkově druhá na úseku (jo, asi ze tří, ale to nevadí)

Zbytek chaty už bylo jen plavání (1200 v kuse) a tak.

Dnes konečně Petřín. A vypadá to, že kilometry na kole nesou své ovoce – osobák od lanovky k věži vylepšem o třicet vteřin. Až mám tendence hledat chybu v gpsce nebo tak něco. Což je možné.

Snažil jsem se, to ano, ale měl jsem dojem, že na některých místech mám ještě značné rezervy. Mohu tedy příště doufat.

Odtamtud směr Letné. Au, to bolelo. Pamatovat si jedinečnou Letnou v devadesátých a později o kolem roku 2005. A teď ? Davy lidí, chlast, velkovýrobna zábavy, DJ. Ubavit se k smrti.

V Letenských sadech už v noci nepotkáš leda tak sem tam úchyla – louky mezi stromy jsou plné lidí na dekách. A na každé dece reprák. A z každého repráku něco jiného. Hlasitého.

Teď už bych se žádnou slečnou nemohl sledovat Prahu ze zábradlí Metronomu, protože bych se tam už prostě nevešel. Nebo bych se z každé strana opíral o rameno někoho jiného. A strkal mu do pití. A on mi ho lil do klína.

Po Náplavce, které je už možná out, je Letné dalších z míst, které už je jiné, už není moje. Měníme se.

Nevím, zda k lepšímu.

Prst se docela léčí a směs voltaren + octanový krém (doporučeno v lékárně!) je skvělý. Otok je skoro pryč a barva je téměř lidská.

Vytáhl jsem se tedy provětrat na ovál. Úplně komfortní to nebylo, ale nakonec z (jak říkám já) intervalů (1km rozklus, protáhnout, 1km na 80%, 1km ostřejší klus, 1km naplno, 1km vyklusat, protáhnout) byl osobák na dvě míle (ani nevím, kolik je to na kilometr) a v tom rychlém kilometru jsem zaostal o deset vteřin za osobákem. Takže jo.

Dnes tam se mnou běhala nějaké slečna. Měla sluchátka, moc se netvářila a pomalu klusala objem. Ona byla ve vnitřní, já ve vnější, takže se nám to pěkně rovnalo – ja ji utíkal na rovince, ona mě v zatáčce doběhal.

Kromě rychlého kilometru, kdy jsem ji dal skoro dvakrát :)

Plus mě ještě napadá, že když už na školním hřišti mají oficiálně otevřeno do osmi, tak aspoň ty by mohli nechat otevřená u druhá vrátka. Buď to mám daleko, nebo přes plot. Na druhou stranu mě klidně nechají běhat do devíti, což je fajn.

Ještě přiznám, že dnes jsem dělal čest nové doméně: dlouhé kalhoty a přiléhavé triko dávaly vyniknout mému břuchu a nevypracovanému vršku.

Skoro jsem rád, že se na sebe nemusím dívat – ale na oválu se to snese a mezi lidi tak nechodim.

a adekvatně to bolí. Uvažoval jsem o kole (není potřeba ohýbat prsty), ale nakonec byl rest-day.

tak to dopadne jako obvykle. Chtěl jsem si dát výklus Prahou, petřín nahoru a asi přes Letnou na Vltavskou na metro.

Takže jsem odpoledne se synem na písku nakopl betonové cosi, co se skrývalo v písku a byla v tom ukotvena vrátka.

Vylomený nehet, dost to bolelo, to zase ano.

No nic. Zkusil jsem večer běžecké boty, docela to šlo, tak šup ven. Ale po pár kilometrech začala noha protestovat, takže jsem se došoural na Florenc a skočil do metra. Vlastně nejkratší cestou.

A doma překvapení – prsteníček nateklý, hematom jak kráááva, při zmáčknutí prýští krev pod nehtem, prostě hnus.

S adekvátní bolestivostí.

Vidím to na pár dnů rekonvalescence, snad se to obejde bez doktora. Chodit na tom jde, tak se to snad srovná a mě čeká zase cyklosezona – tam šlapu bříškem chodidla tím pádem by prsty měly zůstat v klidu.

Vlastně jsem váhal, zda to jít rozběhat, či na kolo – a kdybych jel na kole, chytla by mě na cestě zpět dost velká bouřka.

Všechno zlé…

Jo, nemůžu se zbavit dojmu, že mě to na atletickém oválu prostě baví. Třeba intervalová pětka – rozklus, pak každej km o minutu rychlejší a uklidnit se.

Mám odběháno, jsem spokojenej a za chvíli je po všem :)

Dneska jsem odcházel tak rychle, až jsem si zapomněl vzít běhací tričko. A obyčejná bavlna mi sakra rychle připomněla, proč ji nenosím. Nasákla potem a začala studit.

Jako také by to šlo, samozřejmě, ale srovnávat s komfortem funkčních trik se to fakt nedá.

lehce v rybníku.

Ani se mi nechtělo věřit, že plus minus pravidelné plavání v bazénu bude mít takový vliv. Jednak na zhýčkanost, kdy se mi do studené slapské přehrady fakt nechtělo, jednak na čas a pohodu.

Tedy – nehonim minuty, ale poklidné tempo je výrazně lepší než vloni stejně jako výdrž.

To se mi líbí.