Nebo spíš pojížďky. Pro bazarové oblečení pro syna – a ejhle, ono to na kole dvacítku udělalo taky.
Plus jako zpestření bylo oblečení hodně, měl jsem batoh, do kterého se sbalím na týden na hory. A byl plný.
Doma jsem ho vážil a měl pěkných 15 kilo. A sním na zádech byl výjezd na Pankrác fakt nechutnej.
když nechodím a moc neběhám, tak alespoň kolo. Raději něco krátkého (30+) – pokud by záda začala bolet, ať to domů není daleko.
Tudíž místo Zbraslavi jsem to točil už na Lahovickém mostě. A tam byl chyták. U sjezdu přes Berounku se roky jezdí přes pole vyšlapanou zkratkou.
No, a dnes bylo čerstvě pooráno, což v čelovce nebylo úplně zřetelné. Po dvou metrech v oranici jsem sebekriticky uznal, že to nepůjde a probrodil jsem se zpět na asfalt. Pak už to bylo v pohodě.
Záda mě bolej tak nějak divně – nemůžu chodit, procházka jsou peklo. Běh docela jde, kolo je úplně skvělé.
Ale ke schodům. Byli jsme na procházce (au, odpočinek na lavičce častý) na Vítkově. A že se půjdeme podívat z vyhlídky na Prahu.
Žena nastoupila do výtahu a já si dělal legraci, zda pojedeme, nebo mám jít raději pěšky. Chytil se toho pán, který obsluhoval výtah a že si dáme závody.
Schodiště úzké, lidí málo, přítah o zábradlí funguje dobře. Takže 140 schodů jsem dal stejně rychle, jako výtah.
Vydýchával jsem to ještě pár minut, ale svaly nebolely a byla to příjemné změna. Že bych příští rok pošílhával po mrakodrapu na Pankráci ?
Jo – a vyhlídka je skvělá.
Jsem si připadal, když jsem vyklusal k volbám. V ruce obálku s poselstvím, v kapse občanku. Jo, kde jsou ty doby, kdy se k volbám chodilo k ve slavnostním.
A pak to Stromovky. Velmi, velmi volným tempem. Včetně závodu s tříletou holčičkou na odrážedle. Jo, vyhrála. (Nechal jsem ji a ještě jsem ji fandil).
Ale pod kopcem na Letnou jsem to nevydržel a segment si dal pěkně v tempu. Další osobák a zbytek běhu byl fakt couračka, kdy jsem obdivoval světlo mezi stromy a padající mlhu.
Prostě příjemná relaxace
Měl jsem chuť jednak na starou Prahu, jednak na segment na Karlově mostě. Takže centrum. Volným tempem až k mostu. Prvnímu, Nuselskému. První sprint, docela mě potěšilo tempo 4:00 n a kilometr, byť most má jen půlku. Ale donedávna tempo nepředstavitelné.
Volným poklusem do centra. Ono z Václaváku přes Staromák se ani rychle nedá.
U Karlova mostu jsem využil odpočítávání na semaforu ke startu – a v deset už byl most volný dostatečně na 4:30 a (samozřejmě) osobní rekord.
Pak už poklusem zpět k Jeremenkově, a protože mi ujel autobus, tak s nechutí nahoru. A že se mi fakt nechtělo
Když to dokážete jen v mládí, je to bojový sport. Když to můžete provozovat i ve stáří, je to bojové umění.
Kolo, mlha, tma… může být něco lepšího ?
Takže za dnešní rok padla první (a poslední) běhací tisícovka. Čekal jsem ji až na konci roku a ejhle – je to doma.
Šel jsem se vyklusat. Ono asi tak – už pár dní mě bolí záda a procházky jsou skoro nesnesitelné.
Narozdíl od běhu. Úplně to nechápu, ale když se dá…
Večer jsem vyběhl směr Budějovické a kolem Kačerova dolů. Najednou se ohládnu a pár metrů za mnou kluše nějaká slečna. Pozdravil jsem, přibrzdil a srovnal tempo s tím, že bysme třeba mohli kus dát spolu.
A tu z ní vypadlo, že si myslí, že jsem profík a že moc hezky pracuju nohama. He ? Já ? Hroch ? A že mě zkoušela napodobit.
Mě. Pravda, přečetl jsem asi tři články o přirozeném běhu, snažím se pracovat rukama, dopadat na střed chodidla a podobné opičárny, baví mě sledovat provázanosti zrychlím máchání rukama, zrychlím. Ale dávat se jako příklad ? A ještě s bolavejma zádama ? :)
Zkoušel jsem to odlehčit, že pokud jsem profeionální atlet, tak asi koulař nebo tak něco, ale slečna se moc nechytala. Nicméně prohodili jsme pár slov a k mé lítosti se po půl kilometru odpojila. Tedy poté, co se zeptala, kam pokračuju a odpověď ji vyděsila (ještě osm…).
Poslouchalo se to moc dobře, ale zatím žádné usínání na vavřínech a vzhůru na další a další kilometry.