TiK

Už jsem psal, že běhání se sluchátky ne-e. Což o to, aby držely v uších jsem jsem vychytal a Sennheiser MX 686G seděly jak přilepené. Jen mě štval ten ten kabel, který se věčně někde zachytával o cvičební stroje nebo mě při běhu obtáčel.

Udělal jsem si předčasného Ježíška s tím, že dám hudbě ještě šanci. Creative OUTLIER SPORTS byly ještě v limitu, co jsem za sluchátka byl ochotný dát.

První dojmy?

V uchu sedí dobře. Střední velikost špuntů se zdála velká, ale při prvním běhu se sluchátko dostalo zbytečně hluboko do ucha. Dodávají se ještě dvě velikosti, uvidíme.

Než se dostanu ke zvuku (nějak to hraje, měl jsem lepší i horší, za ty peníze jsem čekal víc – a to je vlastně všechno) – nemá to kabely. Jen jeden za krkem a celkové je to fantastické. Nikde nic nevisi, neplácá se. Prostě spáruju telefon a jdu. Zůstávají trochu obavy o nesymetricky umístěný mikrofon s baterii (nebo co je to za krabičku), ale teď v zimě, v šále a vysokém límci, se kabel někam schoval a v žádném případě netahal na stranu. Až budu v létě jen v tričku, možná to bude chtít nějaký klip za krk a chytim kabel tam – uvidíme.

Okolní zvuky tlumí slušně, když jim vyčtu, že až moc tak je to spíš můj problém a musím si pře běhu dávat pozor – ne chyba sluchátek.

První dojmy tedy fantastické a dávám běháná s hudbu šanci.

Objevil jsem ještě video z léta: cesta do Kralup, Říp a pár záběru z cesty zpět. Tak si připomenu trochu tepla a léta.

Bolej mě záda. Venku jsou 3C. Sneží. První letošní. Beru nevyzkoušené věci. A vybíhám po delší pauze.

Po prvních metrech mi zůstává blažený výraz na obličeji a lehce zryhluju.

Sice jen obíhám park u nás a končím na šesti kilometrech, ale rychlost není tragická a jde mi to dobře. Lehce zvolnit a desítka bude jako obvykle.

Ale to nic nemění na tom, že to byla čirá radost.

je už dlouho. Cesta na Cukrák byla průjezdná, tak co. A z něj do Všenor ? No, raději pojedu po silnici, v lese budou možná ještě stromy.

No, a pak je tu video. Ještě zhruba stejná část ho chybí – došla mi baterka.

Ale pak už jsem jen zmoknul, chytil první letošní sníh a dojel domů.

Černošice mi už lezou krkem, takže o kus jinam – směr Průhonice. Tam je to v pohodě – Krčák a vetšina asfaltu, zpět podél Botiče k Hostivařské přehradě je už veselejší. Louže, bahno, kořeny. Jo, a moje současné pneu jsou na tohle úplně na nic.

Dojel jsem tedy řádně kropenatý a nastalo první letošní podzimní mytí kola před jeho uklizením.

A to je u mě už co říct.

Noční vyjížďka směr Zbraslav, s malou odbočkou na Cukrák. Po nedávné vichřici tam je mnoho popadaných stromů, kolo jsem na pár místech musel přenést. Cesta je lemovány vývraty i ukroucenými stromy – muselo to tam být hodně drsné.

S čelovkou se ale dalo bez větších problém, i když pomalu.

A desítky srnek mě sledovaly, co v tom lese blbnu.

Odpouštím si všechny jídelní věci, které bych už nemusel jíst, denní dávka kalorií je rozumná, sportuju jak o život – a furt nehubnu. S tím, že není odkud bude na pořadu dne tak za dvacet kilo.

Takže nechám to běžet takhle ještě týden a pak zkusíme víc zeleniny. Do všeho. Nebo nějakou jinou změnu k drsnější dietě. Drsnější vy smyslu skladby potravy, nikoliv přestat jíst.

Po návštěvě praktické (máte to zatuhlé) malé zlepšení – ale pěší procházky jsou pořád zlo. Občas to vystřeluje přes kyčle dolů a vůbec.

Dal jsem si limit, že pokud se to nezlepší do půlky týdne, zajdu tam a požádám o požadavek vyšetření na neuro či nějakém specilaziovaném oddělení.

Dost rád bych se vrátil i k běhání, byť kilometry na kole přibývají impozantně

Jako každý rok byla i letos orientačně zábavná procházka Pražské věže. Orientační procházka Prahou – na staru dostanete historickou mapu a otázky k vyznačeným místům (čí je pomník před vchodem, kolik je tam sloupů atd) a vzhůru do ulic.

Doprava libovolná, pořadí taktéž.

Letos se mi zdála soutěž sevřenější na Starém i Novém městě, žádná Troja jako minule. Ale i tak byl rzomach od Grébovky přes Náměstí míru k Petrské věži a zpět k Petřínu a Sanošce.

Co letos zaujalo ?

• Petrská věž, ač zvenku působivá, zevnitř dřevěné vybavení drží jen silou vůle. Ale zase se dalo ťuknout do zvonu prstem a zaposlouchat se, jak zní. Bez křiku hlídače za zády.
• Děžurnaja u Sv. Mikuláše s pokřikem „Kolik vás tu je? S kým jdete? Vstupenkýýýý“. Hnus.
• Mlíkarna v Riegerových sadech trpící syndromem postavili jsme rozhlednu a pak tu vyrostly stromy.
•  Ohromný (druhý nejdelší) Sv. jakub.

Plus takové drobnosti, že jak jsem si včera dal dvakrát Petřín nahoru, tak dnes to bylo potřetí. A hned pokračování po mé oblíbené zničující cestě přes tři (až čtyři) vrchy (Letná, Hrad, Petřín, Bertramka, Děvím a někdy zpět, 30 km, převýšení kolem 1500m) nad Bertramku.

Vlastně – najel jsem jen 35km, ale z pár stovek schodů jsem byl zničenější, než z o dost delší vyjížďky.

Nakonec mapa bodů a záznam jízdy.

PS. Nakonec jsem měl 18 z 20 bodů, vynechal jsem cíl, protože jsem spěchal a byla u něj fakt fronta. Takže jsem se oficiálně vlastně nezůčastnil.

PPS: Ve výškovém záznamu jsou některé věže videt :)

Ale napřed se na něj nějak musím dostat, žejo ? Plán byl přes centrum k Palmovce a přes Stromovku tak nějak zpět, ale na Náměstí republiky, jen co sem seřval taxikáře, že tradičně blokují vjezd do Celnice, mě napadl výjezd na Vítkov. Samořejmě, že tou neprudší trasou kolem Vojenského muzea. A bylo to v pohodě, lepší než jsem čekal. Až doma jsem pak zjistil, že segment ve Stravě vede ještě asi sto metrů po rovině, takže místo vydýchání to chtělo ještě na kus přidat. Docela mám cukání to jít dnes vylepšit.

Tunelem do Karlína a pak už plánované. Stromovka, Hrad, Nerudovka dolů, hned to dole stočit přes Tržište do Vlašské a zase nahoru. Snažil jsem se, sice ne moc, ale snažil a je z toho pekné třetí místo celkově ve Stravě. A zase segmentz, který po kopci pokračuje ještě kus rovinou. Kdo to takhle blbě dělá ?

A pak z Petrína dolů.

Potmě, všude samé dlažební kostky (směr Kinského zahrada), lehké mžení a všude spadané listí. Hele, horší než jet po ledě… ten alepoň klouže pořád. Tohle chvíli jo, chvíli ne a chvíli moc…

A pak už jen další kopec na Vyšehrad a bylo.