TiK

Vltavský maraton
Odkazy:

• Fotogalerie
• Stránky Prahy 4
• Startovní listina

Již podruhé se uskutečnil Vltavský maraton neboli závod na kolečkových bruslích v maximální délce 42,1 km.
Nedělní ráno ale nemělo pro bruslaře příliš pochopení a tak je Braníku vítalo zamračeným nebem, z něhož hodinu před startem začalo velmi nepěkně pršet.
Organizátoři napřed posunuli start, ale nakonec nejmladší kategorie jely svůj zkrácený závod (1-4 kola po 2km) za deště. Rychlostní výkony to příliš neovlivnilo. Jediný zástupce pětikolečkářů si to fičel velmi zdatně, pro některé bylo vítězství dojet jedno kolo.
Po více či méně efektním příjezdu všech závodníku do cíle následovalo vyhlášení vítězů. Ceny dodal Russel Athletic a městská část Prahy 4. Koloběžky, skateboardy, doplňky na kolo.
Celou první část deštivého závodu by bylo možné shrnout slovy jedné závodnice po dojezdu do cíle:“Teď si mě vyždímej“.
Mezitím se počasí uklidnilo a po dvou lehkých posunutích startu druhé kategorie byla trať místy i suchá.
Na startu se sešlo pár rychlobruslařů (trikoty, pětikola), zbytek tvořilo několik desítek bruslařů v různé výstroji. Od fitness k rampovým chráničům a bruslím.
Sponzorská vsuvka: na startu byl samozřejmě Pařík, na jehož serveru pipni.cz to tu celé jede.
Hned po startu samozřejmě pětikolaři nabrali rychlost a zmizeli z dohledu, zatímco se poslední řady ještě zvolna dávaly do pohybu.
Okruh vedl od tramvajové stanice kolem skateparku, pak odbočoval na cyklostezku a mezi golfovými hřišti se vracel zpět k tramvaji. Převýšení mírné, povrch ucházející, asistující městská policie usměrňovala dopravu a závod běžel.
Zvlášť bych zmínil chodce, kteří nijak zvlášť na vědomí závod nebrali a vcelku se volným tempem posunovali po okruhu a nejlépe zastavovali na výjezdu ze zatáček, aby to pro závodníky nebyla taková nuda.
S přibývajícím časem se závodníci vcelku pravidelně rozvrstvili po okruhu s vy jímkou pětikolařů. Ti kroužili svým (pro ostatní) pekelným tempem a pravidelně předjížděli celý peloton.
Na startu/v cíli organizátoři dohlíželi na techniku (čipy měřící čas) a odškrtávali padlé.
Slunce se sice neobjevilo, ale dešťové přeháňky byly velmi decentní a trasa zůstala sjízdná.
Protože vyhlašování výsledků bylo až po dojetí posledního závodníka, ke konci závodu se spíš čekalo, až posledních pár jedinců dokrouží svá kola stylem „pomalu ale jistě“. Když už nic jiného, počítá se vítězství sám nad sebou – ujet 42 km také není až taková legrace.
Pak už jen vyhlášení jednotlivých kategorií (zatím se mi na www nepodařilo najít výsledky) a domů.
A počasí jako by čekalo na závěr. Déšť už byl definitivní tečkou za vydařenou akcí.

Stejně jsme si to měli dát…

Jen co jsem se vratil z dovolené, potřeboval jsem na Letné půjčit imbus na utažení kola. A jak to dopadlo…

Někteří nejmenovaní jakok třeba Ajs mají dneska sváte. A protože jsem si toho čirou náhodou všiml, tak mu i popřeju :)

10.000 přístupů. Super a děkuji.
Mimochodem – musím poštelovat počítadlo, protože zobrazuje jen 0001 :)

V galerii (pro větší zmatek jinde než na blogu) jsou fotky z kurzů.
Mám pocit, že na fotkách je jenom Radek a/nebo Havran.

http://bratislava-inline.sk

Instruktor in line bruslení
Kdesi na počátku byl odkaz. Pak následovalo období hecování a vzájemného dobírání se navzájem, které vyvrcholilo přihlášením se a zaplacením poplatku za
Kurz „Instruktor In-line bruslení“
S příchodem dne-D (neboli odjezdem) se kurz začal jevit reálně. Domluvily se organizační věci jako odjezd, doprava, kdo zaplatí plyn a podobně. Stejně jako osazenstvo Radkova zánovního plynového Tranzitu. Osazenstvo Tik, Zdener, Radek a Havran se ukázalo adekvátní nálepce Dítě ve voze na zadním skle.
Mimochodem Havran. Nějak není přesně jasné, kde a jak se tam vzal, ale prostě najednou na blogu bylo, že jede taky. Kdosi prohlásil, že ho viděl, tudíž byl uznán jako právoplatný přispěvatel na palivo a naložen v středu těsně před čtvrtou na Letenském náměstí.
A Havran bude jistě ještě hrdinou dalších řádek…
Výprava odstartovala na čas a cesta Praha – Brno – Olomouc po dálnici byla bez jakýchkoliv problémů. Ty nastaly až relativně před Malou Morávkou, kdy domorodci navigovali „za Komerčkou doprava“, což je informace skutečně přesná, pokud tušíte, kde ona Komerční banka stojí. I doufali jsme, že po spatření pražské SPZ nás neposlali na druhou stranu.
K Penzionu Pohoda jsme dojeli jako poslední a hned u vchodu byli přivítáni. Následovala večeře v podobě vynikajícího steaku (jen Zdeněk se nějak ofrňoval a bojoval s ním delší dobu).
Po večeři krátké představení našich školitelů a zákeřná otázka, kdo jak jezdí. Na dotaz, kdo je velmi pokročilý se zvedla jedna ruka. Moje. Žádná falešná skromnost, že ?
Nicméně pak už se ostatní přiznali co si myslí o svých výkonech a dál probíhala družba nad sklenicí něčeho dobrého.
Ráno začala výuka. My, co jsme nalhali, že to umíme jsme se věnovali spíše otázkám, jak to naučit někoho jiného, druhá skupina, ze které někteří brusle viděli podruhé (poprvé, když si připravovali zavazadlo) řešila, jak to napřed naučit sebe.
Postup je prostý – jak kohokoliv, kdo na bruslích nikdy nestál dostat do stadia někam dojet a nezabít se u toho.
Bruslit umím, ale metodika a výuka byla přesně to, co jsem chtěl slyšet. A pravým peklem se stalo předvádění jízdy, kdy je potřeba vžít se do role začátečníka a adekvátně mu ukázat, jak by to mělo vypadat. Reálně to znamená zapomenout na většinu instinktů vypěstovaných během let ježdění a neustále si hlídat, co dělat tělem, rukama a kam jet.
S tímhle si naše skupina hrála dopoledne, odpoledne se spíše řešily otázka in-line floorbalu a to tak, že prakticky. Je sice pěkné, že umím bruslit, ale takový ten kořen, co jsem jím měl trefit malou kulatou věc tak, aby koordinovaně odletěla už byla větší sranda. Aspoň pro mě, co hokejku držel naposledy (a koneckonců i poprvé) před několika lety a od té doby nic.
Mimochodem – většina ježdění probíhala na rozsáhlém parkovišti kousek pod Morávkou. Na parkovišti, kolem kterého jsme přijížděli a měli za vtip, že na něm budeme bruslit. Na parkovišti, které se svažovalo prakticky všemi směry a při hokeji byl nejnižší bod uprostřed hřiště. Na parkoviště obklopeném kopřivami. Velmi útulné místečko.
Druhá skupina převážně žen se (alespoň z mého pohledu) na opačném konci plochy učila prakticky základy bruslení. Společně s „Atomovým dědkem“ Daliborem (ano, konečně se dozvěděl svoji novou přezdívku. Autor a původ tohoto označení mi nejsou známé, ale vcelku se ujala) se dámy snažily a snažily se velmi. Zlepšení bylo viditelné prakticky po minutách a na konci kurzu už jezdily moc dobře.
Kromě parkoviště nás ještě jednou déšť zahnal do kryté haly pro motokáry v Bruntálu. Trasa z pneumatik, tma a s postupem času kondenzující vlhkost na zemi dovolovaly nádherné „slajdy“ a finesy při brzdění ale na praktickou jízdu to tak skvělé nebylo. Jízda celého okruhu na čas (já druhý a nemam pro to ani výmluvu), létající talíř přes polovinu haly – bylo to velmi příjemné zpestření.
Druhé byl výlet po okolí Malé Morávky. Do kopce to bylo k nepřežití, sjezd dolů byl roztomilý.
A co kromě toho ? Příjemné ubytování – celý penzion jen pro nás, výborná kuchyně, nekuřácká společnost a příjemní lidé.
Další podrobnosti, stejně jako osoby a obsazení budou zveřejněny v dalším dílu, který přijde co nevidět.

Mame ho !
Odted jsme vsichni chytri jako radia. POrobnosti budou, az je nekdo napise…

Musím se podělit o velké tajemství:
Bubo NENI cynik.
Tak. A je to venku :)