TiK

No, obvykle běhám delší klesání, rovina a krýtké stoupání (obíbené schody). Takže obráceně. Jeremenkova lehkým klusem dolů (kolena děkují) a směr Vyšehrad po nábřeží.

Docela mě potěšilo, že ten lehký klus vcelku dotahuje většinu běžců, kteří se tam plácají. Přece jen pocit méněcenosti, zaháněný běžím pomalu, naháním vytrvalost byl chvílema dost hořký. Hlavně při pohledu na čas na kilometr.

Pod Vyšehradem jiné schody. Kratší, lehčí… no, úplná procházka růžovým sadem to nebyla. A to jsem zjistil, že už jsem je podle Stravy běžel. A rychleji…

Pak stoupání na Pankrác. Malé, ale furt. Na konci jsem toho měl tak akorát a šlo se prasit Kyblíkem z KFC. Jenže neměli kukuřici (a to by mě žena hnala), takže s kýblem domů a ještě čtyři na kole na Budějovickou – pro zbytech pochutin.

Takový trojboj – běh, kolo, přežrat se.

„Maraton za 2:něco. Na bruslích“. NO, nevyšlo to. Tedy – brusle jo, downhill Jeremenkovou vcelku taky, byť jsem na čtyřicítce musel dost brzdit, protože auta předemnou ji chtěly dodržovat a 55 tam není žádná rychlost.

Pak po nábřeží – napřed pod Vyšehrad k tunelo a pak směr Zbraslav. A zpět. No – a ta trasa mi vyšla na prakticky rovných 30km. Představa, že to samé pojedu skoro do poloviny ještě jednou mě fakt moc nelákala, takže jsem to nechal plavat a jen jsem si ještě vyšlápl Pankrác nahoru.

Škoda mizerného asfaltu – jednak u Branického jezu, špatné to taky začíná být za Mostem inteligence. Tam rychlost padá, jinak není problém jet si v klidu 21 km/h dlouhodobě.

Jinak jsem jeden z mála, který má jak čelovku, tak nějakou tu blikačku – a když potkávám neviditelné duchy bruslařů na stezce, kde jezdí i kolaři a většinou rychle, tak obdivuju jejich odvahu.

Dnes pro změnu brusle – za což může hlavně další organizovaná jízda. Tentokrát z Modřan. Udělal jsem si čas a napřed jsem si projel stezku až do Vraného. Tedy – napřed to byl downhill Jeremenkovou, podle GPS stabilne 40km/h.

Pak rovina do Vraného stabilně kolem 2:50 na kilometr. Ani jsem se moc nedřel, ale jelo to pěkně. Škoda, že asfalt je rok od roku horší a i když na kole to není moc znát, na bruslích hodně.

Do startu oficiální části jsem měl čas, takže jsem si pak ještě zakroužil kolem Portu 62.

Oficiální jízda byla dost komorní – maximálně 30 lidí, poslední tři byli rádi, že vlastně stojí, takže se na ně hodně čekalo a během toho probíhala i nějaká socializace.

Dojeli jsme pod Vyšehrad a tam jsem si jako večerní kardio šlápnul kopec na Pankrác. Bleéé.

Na bruslích z Bubenče na Pankrác. Kus jsem jel stejně jako noční jízda – ani ne tak z nedostatku inspirace, ale protože je to nejkratší a já to měl jen jako dopravu.

Stromovka, kapitána Jaroše, Kotva, centrum a pod Vyšehradem směr Podolí. Jen si nepamatuju, že mezi Mánesem a Vyšehradským tunelem bylo tolik dlažby na chodníku. Buď jsem to kdysi jezdil po silnici (poměrně pravděpodobné), nebo bylo více asfaltu. A vzhledem k tomu, že tenhle směr, protažený na Zbraslav, jsem jezdil hodně, tak to rozhodně bylo nějak jinak než dnes, kdy jsem půlku cestu šlapal kostičky a vůbec se mi to nelíbilo.

Na Pankrác jsem váhal mezi Jeremenkovou a oblíbenými schody. Nakonec schody v bruslích – raději krátké a nepříjemné než dva kilometry pozvolna furt do kopce..

vytáhl jsem kolo směr Lahovický most. Jako prima, republikou prolétla vichřice, orkán a já-nevím-co-ještě a já si to užil.

První – skoro celou Jeremenkovu jsem šlapal dolů, aby to vůbec jelo, abych o kus dále přeřadil největší pastorek a střední talíř a posouval se po rovině rychlostí 10km/h.

Přes most to bylo vclku dobré a cesta zpět, překapivě, byla po větru. Bylo úchvatné jet 35km/h s tím, že na tváři necítím žádný vánek a na řidítkách bych mohl mít zapálenou svíčku.

Nové pedály jsou trochu nezvyklé, zadek mě boli a ještě se přidalo lehce koleno. Ale zatím to jde.

Chtěl jsem psát o jízdě tramvají do Modřan a lehkém klusu 6km zpět podle vody. O zatažené obloze a bezútěšné atmosféře skostských blat kolem modřanského jezu a golfu. O tom, že stoletý stařík v armádních teplacích odpoví na pozdrav a usměje se, ale mladík v top značkách pokusy o mávnutí ignoruje. O stádu labutí, které se usídlilo na cyklostezce pod Baranďákem.

Místo toho myslím jen na ten strašlivej lijavec, který mě chytil kousek před Jeremenkovou a jen tak tak jsem se stihl schovat do průjezdu domu a počkat na autobus. A sledovat poryvy větru, které hnaly stěny deště napříč silnicí.

Zpět na Pankráci. A podvečerní (ano, vybíhal jsem ještě za světla) běh.

Odpoledne svítíli slunce a na teploměru bylo 16C, když jsem šel já, bylo lehce nad nulou a chodníky namrzaly. Jako prima, tam co už konečně není sníh a led, tak to opět klouže. V kombinaci s Prahou 4, která tu na úklid některých cest zcela rezignovala.

Jako velké plus ( a hodně to těší), že proti Stromovce se tu zase běžci zdraví. Nebo jinak – že bežci (ti ostatní) zdravá pádícího postřeleněho nosorožce (mě).

Seběhl jsem volně Jeremenkovou, dole udělal kolečko a zpětna Kavčí hory udělat něco pro kardio, ne ?

Takže schody.

Jak já je nenávidím. A jak se těším, až je celé vyběhnu. Zatím jsem prošel několika stádii:

1. vyběhnout
2. vyklusat
3. vyjít
4. dostat se nahoru
5. nerozplakat se

Dneska jsem se dostal až k první zatáčce aspoň trochu v tempu (nosorožec říkal jsem) a pak už to bylo plížení, které jsem kamufloval protahovacímí cviky.

Na Kafkách už to byla legrace, ale zase jiný problém: nutně jsem potřeboval trochu klidu a soukromí kdesi v křoví. První vybraný úkryt se ukázal zajímavým pro všechny psy, kteří tam byli. A asi milion to byl. Já mam psy rád, drbu si každého, co mohu – ale v tuhle chvíli jsem je fakt nechtěl. Takže přesun o kousek dál – a hraje so fotbal, reflektory jedou naplno a všechna malebná zákoutí jsou nasvícena jak ve dne. I našel jsem si jiné – a během pár vteřin sportovci překopli míč přes plot a z druhy malebného zákoutí se se stala náves…. prostě nahovno, takováhle práce…

Pche, kéž by.

Zbytek už proběhl ve značně odlehčenějším duchu a bez čehokoliv zajímavého. A večer jsem zjistil, že jsou dole skoro dvě kila. Takže pokud se nezbláznila váha, dobře já!

PS. Tyhle mrchy mě teď čekají častěji

Moc se mi dnes chtělo na brusle – ale netušil jsem kam. Všude jsem byl, všechno jsem projel.. nebo to tak alespoň vypadalo.

Takže co ? Letná, centrum, Smíchov a metrem do Stodůlek. Míjím místní raily a zídky a zvolna projíždím sídlištěm směrem na Nové Butovice. Místy to jede, místy ne, místy brzdím v trávě a vracím se na vhodnější cestu a směr. Snaha vyhnout se hlavním ulicím se daří.

Dojíždím do Butovic do “inline parku”. Pár bruslařů tu, coby motorové myši, krouží dokola. Dívám se do mapy – nejsem si jistý, kudy přesně. Ještě kus tak pokračuju k ulici Novoveské. První sjezd. Moc to nepouštím. Přestože jsem tu jel (asi na kole), nepamatuju si nic. A o pár metrů pěkný padáček kamsi mezi stromy. Jedu pomalu – škoda, dole bylo místa dost a dost. Příště.

Jsem na začátku Prokopáku. Asfalt zatím jde. Horší jsou vlhké fleky a na nich nalepené listí. Snažím se jet po suché části vozovky a docela se daří. Asfalt se zhoršuje – jde to, ale do pohodové jízdy to má daleko.

A už jsem na ZLíchově. Po silnici, chodník je na nic. Pouštím mávnutím auto (což mi připomíná, že za poslední dobu mi jen jeden řidič blikl jako poděkování) a uhýbám na Barandovský most. Na druhé straně Vltavy chvíli přemýšlím, zda se mi chce ještě na Zbraslav – chce.

V klidu, žádný spěch. Kolem bránického skateparku a dál. Jezdí tu dost lidí a vcelku je to přehlídka chyb při bruslení. Od šmajdání, přes chybné držení těla k zmínátní wannabe rychlobruslařů.

Plus pár hůlkařů – obdivuju ten nápad vyrazit na úzkou stezku s tyčema a překážet jako sobě, tak ostatním.

Dojíždím na Zbraslav – a hele, Tóča tam svým luzným zjevem obluzuje další generaci bruslařek. Tvářím se, že ho nevidím a točím to zpět. A hele, Jerry. Prohodíme pár slov a pak ten člověk navrhne svižnou jízdu. Proč ne – ale pro mě je to tak 2/3 normálního přepravního tempa. Tudíž víc brzdím než jedu. Po pár stovkách metrů se srovnáme a kecáme o všem možném.

Jerry se zmiňuje, že tu za léto najet 1000km. Tvářím se že mu věřím – dvakrát týdně 20km tomu úplně neodpovídá. Ale co bych se hádal.

Zpět do Bráníka dojíždíme za tmy. Pokračuju směr Dvorce a pod Jeremenkovou se ptám sám sebe, jestli mi to za to stojí. Nestojí, ale jedu nahoru. Jde to snáze, než jsem čekal a nebýt mizerného chodníku, tak jsem tam coby dup.

NAhoře se dozvídám, že u mých oblíbených číňanů je rozbitá lednice a Shock piju v pokojové teplotě. Bleee.

Dál už tradičně – Pankrác, Vyšehrad, Vinohradská, Hlavák, centrum a Letná. Na schodech na Letnou je mi docela dobře – na to, že mám v nohách přes 50 km mám energie na rozdávání a i při dojezdu domů si říkám, že by se ještě kus dalo jet. Že by to šlo.

Ale nakonec zajíždím domů a je to. Dnes 56km.

nenasrat. Aspoň ať to není v nadpisu.

První velká letošní cyklojízda.

A hned začnu otázkou: proč. Ano, proč se to vlastně koná.

Dřív to byl protest proti nepřítomnosti cyklostezek v Praze. Teď se staví něco na každém rohu, občas dražší než dálnice. Dřív se ilegálně zastavil provoz všude, kudy se jelo. Teď se pod dohledem policie pečlivě čeká, až auta projedou (dobře, ne všude). Dřív se plamenně hovořilo o potřebách cyklistiky, o magistrátu, který na to kašle. Dnes se sluníčkově připomene, že se ve veřejném prostoru můžeme mít všichni dobře. Dřív se na Nuseláku užil volný prostor a všichni si tam blbnuli přes celou vozovku. Dnes tě organizátoři seřvou že jedeš před ně a Policie zastaví, co že si to dovoluješ nejet s davem. Dřív jelo pár desítek. Dnes několik tisíc.

A to je ten hlavní rozdíl. Masovka. Organizovaný, uhlazený vzdor. Přece nebudeme nikomu lézt na nervy, když nám na magistrátu občas hodí kost a bu bu bu, pokud budeme protestovat, tak nebudou ani ty.

Na Náměstí Jiřího z Poděbrad jsem dorazil brzy – půl hodiny před plánovaném zahájením. Kolem už na lavičkách posedávali cyklisté všech možných kol a oblečků. Před kostelem se sešla parta skejťáků – downhillistů. Bruslaře (včetně mě) jsem napočítal tři.

Davem se proplétali zástupci různých sdružení a sbírali podpisy pod své pinožení za cíli, které jsou snad důležité jen pro ně. Chyběli snad jen ještírci a čipová totalita. Kolem dokola obklopeno policií. Ano, pocit ohrožení v přítomnosti policie stále platí a občas mi ho někdo připomene.

Cvhíli hrála děsivá kletzmerová kapela (pravidlo “kletzmer dží tempo beze změny” také nepochopili) a vzhledem k davu je slyšeli jen ti nejbližší. Což jim nebránilo přednést svůj manifest, kde chtěli také podpisy také pod nějaké požadavky. Možná by nebylo od věci připomenout petice a nutnost podpisů pod nimi.)

Úsměvným bodem boje proti estabilishmentu a za ideály byly reflexní vestičky pořadatelů, zakoupené v řetězci Ikea. Free Poeople – Ikea Family.

Dalším expertem byl fotograf s aparátem ve vodotěsném obalu – jistě, pod vodu žádný problém, ale tady mu to spíše výrazně komplikovalo život.

Cyklisté sami byli kapitola sama pro sebe. Od elastických “závodníků” přes různé varianty zhulenců ku standardně vypadajícím lidem a objevilo se i několik vyloženě elegantně oblečených – kostýmek, klobouček, kolo.

Vlastně kola – modely byly různé a hrůzné. Pokud by policie udělal zátah a zkontrolovala povinné vybavení kola, z míráku by odjeli tak dva lidé. Hodně mě překvapilo rozšíření městských kol – na ceny se podívejte sami.

Doběhl proslov. Tentokrát žádné slavné osobnosti ani politici, ale jen napomenutí, abychom nevyhledávali konflikty s chudáky řidiči, kteří roní slzy, protože nemohou jet krokem v davu cyklistů a musí pár minut počkat. Takže oni mohou troubit a nadávat a my se máme usmívat. Ne to eskalovat a třeba mu auto převrátit a zapálit. Ne že by mě to napadlo.

Na bruslích se přesouvám k výjezdu z náměstí – nechce se mi šlapat do kopce uprostřed davu. Dlouho se nic neděje, ale nakonec se přeci jen rozhoupou ke startu a už se jede.

Zvolna, velmi zvolna se suneme k Náměstí míru. Dav není příliš nahuštěný a docela to jde. Brzdím (chtěl jsem napsat ze všech sil, ale to ještě přijde) abych nikoho nepřejel. Rychlost nepřesahuje rychlost chůze.

U I. P. Pavlova se tradičně čeká. A čeká. Policista smlouvá: ”Ještě jedna tramvaj a pojedeme”. Dav na to reaguje zvoněním zvonků. Stejně nic neprosadí a čeká se dál.

Po dlouhých minutách najíždíme na výpadovku a míříme na Nuselský most. (fotky budou, nemám). Ale pózuji pro fotografy a úspěšně se snažím být na konci nuseláku v čele. Uprostřed mostu ještě PČR zpacifikuje jednoho kolaře, že si dovolil jet před davem. A domlouvá mu poměrně intenzivně a dlouho. Když ho míjím, má jen nevěřícný úsměv na rtech.

Křižovatky netřeba špuntovat – zajišťuje to vcelku slušně PČR.

Dojíždíme na Budějovickou a jí to beru zadem zkratkou. Stejně jako několik cyklistů a čekáme na čelo jízdy. Předtím jsme napomenuti PČR “kudy že to jedeme”. A to jen tak stojíme na chodníku, fotíme a koukáme. Vzhůru dolů do Jeremenkovy. To je downhill, o kterém se tu už dlouho chystám napsat a stále se moc nedaří.

Stručně: dva pruhy, jeden jako odstavný, slušný povrch i sklon a v polovině radar na kontrolu rychlosti. Aktuální rekord dle gps něco přes 65km/h.

A to teď jedeme prakticky krokem. Průměr z kopce pod 15km/h a brzdím, až se kouří od kol. Cyklisti spokojení, longboardisté skřípou podrážkami i zuby. Ke konci na to kašlu  a protisměrem předjíždím lidského šneka a řadím se na hlavní silnici směrem k Barandovkému mostu.

Výřez ze výška/rychlost z Jeremekovy.

Zkratkou předjíždím celý dav a čekám na mostě, až mě dojedou.

Při pohledu na lidského hada opravuji odhady o počtech zúčastněných – na “hodně”.

Přejíždíme most a celá silnice je naše. Většina lidí toho využívá k nějakým pitomostem – jezdí se zleva doprava a všichni vypadají spokojeně.

Za mostem na odbočce k Meet Factory si kolaři užijí tak oblíbenou “critical mass”. Jedno zúžení, nadjezd nad koleje (žasnu, kolik lidí tlačí kolo do malého kopečku) a sjezd k cíli – Meet Factory. Tam vzniká nekontrolovaná tlačenice – prý někde vepředu je místo, ale to ti vzadu neví, tak zastaví. A k tomu přijedou ti více vzadu… Organizátora, vysvětlujícího, že “nezastavujte, vzadu je místo” všichni více-méně ignorují.

Auta jedou, cyklosté stojí. Ne, tomu nešlo odolat.

Končím, odpojuji se z davu a mířím pryč.

Závěrem ? Ani nevím. Na demonstraci moc uhlazené, na projížďku moc komplikované, na poznávání Prahy moc známá místa.  Málo bruslařů. Ale jako plus beru Barandovký most. V tomhle směru jsem ho ještě nejel.

jezdím hodně, ale tady to nějak zanedbávám. Hodně jsem si oblíbil www.sports-tracker.com – ve spolupráci s N97 úžasný nástroj. Kde, kdy, jak rychle… a ještě mi to místopisně zařadí fotky. Plus přidá, co jsem kde poslouchal.

Což je jako forma deníčku geniální – ale nenutí mě to psát sem. Stačí kliknout na Upload a je hotovo. Na něco dobře, na něco špatně. Tady bych se rozepsal, na trackeru vyjížďky nesdílím ani s přáteli.

Nebo spíše není čas. Myšlenky si rovnám už během jízdy, často mám v hlavě už kus napsaný – a přijdu k počítači, zkontroluji poštu a nic.

Ale zkusím to přemoct. A začínáme právě teď:

Dvě vyjížďky

První nedobrovolná – na Budějovické někdo skočil pod vlak, čehož důsledkem trasa C stála. A já byl na Muzeu. Sakra.

Vylezl jsem na Merkurii (teď mě překvapilo, že tu už mám článek) a přehodil se do bruslařského – přece jen stačí, když trhám jedny kalhoty.  A hurá, přes Mírák a Vyšehrad směr Pankrác. Cestou jsem se bavil sledováním davů lidí, kteří cestovali pěšky podle trasy metra. Kopec nic moc – ale kdybych věděl…

Druhá dobrovolná

Všude dobře tak co doma, že ? Z Pankráce Jeremenkovu dolů – moc to nejelo. Protivítr a ojetá kola…technika naměřila necelých 35km/h. Ano, moc pomalé.

Na nábřeží jsem odbočil směr Zbraslav. Ano, cyklostezka, na které bruslí 4/5 Prahy. Dnes ale nával moc nebyl a jelo se poměrně dobře. Až na silný vítr, který se točil tam a zpět – chvíli s větrem v zádech plnou rychlostí, o pár metrů dále protivítr a i vší silou jsem se rval kupředu rychlostí chůze…

Se zájmem (a rukama v kapsách) jsem sledoval kolegy bruslaře. Od fitness až po wannabe závodníky. Speciálně jeden – na rovině to rval plnou rychlostí (i když rukou kmital zcela mimo rytmus) a ujížděl mi, v jakékoliv technické pasáže (zatáčka, kopec, jiná zatáčka) jsem ho dojel – on tam snad zastavil, aby si to mohl prohlédnout a pak pomalu opatrně zdolal…Nic konkrétního, ale jet za ním (resp. ho pořád dojíždět) mě strašlivě iritovalo…

Zprava byl krásný pohled na západ slunce – zlatavé světlo dodávalo stezce i jízdě poklidnou, skoro až letní, atmosféru.

Jinak se jelo v pohodě, občerstvení také bylo. Zpět se jelo o něco lépe – tedy pod Barandovký most. Vítr se stočil a jel jsem s ním o závod. Hlavně v aleji pře skateparkem mi to hodilo pěkný průměr pětadvacet za hodinu.

Tam jsme se potkali s Havranem –. kdysi kolegou na Morávce. Dlouho jsem ho neviděl, pravděpodobně ho dlouho neuvidím.

Už za tmy jsem dojel pod Vyšehrad a tam nastalo peklo. Prudký vítr proti mě, mizerný povrch, dost aut na silnici. Rychlost žádná celá nula nic a jen dřina. Dojel jsem až na Národní a fakt mě to nebavilo.

Z národní jsem se posunul tramvají (opět) na I. P. Pavlova a přes Nuselák  – a pak zase kopec, vítr, hnus. Na Pankrác jsem dojel slušně vysílený ( povzbuzený dvěma energy drinky). Nohy se mi třásly, když jsem lezl do vany…což byla relaxační tečka za dněšními 35 kilometry jízdy průměrem lehce přes 15 km/h.

P. S. Milý deníčku – budu se ti věnovat více.