TiK

Týýý vole… ja to fakt dal. Ne závod, ale celkem 22km v kuse (dobře, dvě občerstvovačky, obě na minutu…).

Autobusem (ze zácpy do zácpy) směr Lipence a pak na Prahu to, co jezdím v noci na kole.

Hele, poklusem je toi úplně jiný. Víc času, všímám si, kolem čeho to vlastně jedu/běžím. První kilometry mezi poli je vyloženě slast a nádhera.

V Čenošicích uhýbám na cyklostezku a mažu směr Praha. Prvních deset je hodně v pohodě, několikrát se brzdím – vím, že by to teď šlo rychleji, ale vím, že je dvacet předemnou a nemám s tím žádné zkušenosti.

První občerstvovačka v Radotíně – hydrant, takže lehce napít (měl jsem víc), hlavu pod vodu a běžím dál. Tedy, ty pohledy – jak jsem namočenej, musí to vypadat, že se takhle potím. A pokud se takhle potím, tak infarkt za 3…2…1…

Brzy schnu a dobíhám na 12km na druhou občerstovavačku. Vychlazené nealko pivo neznámé značky chutná božsky, snažím se ho nedat na ex, moc se nedaří a běží se dál.

Neodhadl jsem trasu – podle měření mapy jsem měl mít 22 někde u Železničného mostu. Pche, tam mam s bídou devatenáct, takže otočka pod Vyšehrad a doufám, že do Jeremenkovy to vyjde. Akorát – 22 a pár metrů navrch, takže mám jistotu, že na Stravě bude zaznamenám půmaraton.

Nahoru na Pankrác autobusem, od něj domů mě už dost solidně bolej nohy, ale nic tragického. Večer po vaně se to v klidu rozleží o něco víc. Jestli budu ráno chodit v tuhle chvíli neodhadnu :)

Poznatky:

• Stejně jako cyklisti se i běžci kus za Prahou zdraví. Hranice je někde kolem Lahovického mostu.
• Strašně záleží na prostředí – takhle zajímavou desítku, jako začátek, jsem snad neběžel. Vůbec jsem nesledoval kilometry, jen se kochal. Pro přístě tedy zajímavé trasy.
• Pokud bych zachoval časy, byl by maraton ke 4:45. Nic moc, ale byla by to strašná bomba.
• Maraton: pokud, tak začít trénovat podle nějakého plánu a cíleně. Teď bych to viděl na padnutí někde po 30.
• Poslední dva kilometry jsem neustále kontroloval vzdálenost v mobilu, jestli s tím už můžu praštit.
• Nakonec jsem si o pár vteřin zlepšíl osobák na jednom  úselů pod Vyšehradem – po té dvacítce. Spíš ostuda, co jsem tam předtím dělal.

Ještě když jsem sedal na kolo, netušil jsem, kam to bude. Nakonec Krčák dolů a přes Písnici na Břežany, dolů po silnici do Vraného a podél vody zpět.

Když se vrátím k téhle pětce, tak se idiocie projevuje tak, že Strava počítá libovolných pět km po sobě běhu jako nejrychlejší.

Takže místo abych po ohlášení pětky pokračoval stejným tempem ještě jeden – dva kilometry, což by šlo, jsem vzal uběhnutých pět a zvolnil do klusu a vydýchával.

Mohl jsem nahnat pomalý začátek a celkový výkon zlepšit o 20-30 vteřin.

Jsem idiot.

jak pravím v nadpisu, byla to otrava. Čirá, koncentrovaná otrava. Proč tu jsem ? Kam běžím? Proč to dělám ? Kašlat na to… Ještě horko…

Takže z plánované desítky na čas se stala pětka a málem ani ta. A to, že jsem ji dal v polovičním tempu keňských maratonců taky není úplně skvělé.

Tedy – na hrocha jo, ale v globálním bežeckém měřítku je to spíš k pláči.

vypada jako čtyřicítka přes Petřín, Hvězdu, Šárku, Evropskou, Letnou a centrum. Po tmě, s čelovkou. Jako obvykle.

Podařilo se volné odpoledne – a plán byl kolo. Jak jinak, že ?

Plány na trasu byly různé, ale až na poslední chvíli jsem se rozhodl pro Prokopák nahoru a přes Kuchaře a Mořinu na Karlštejn. 

Slunce svítilo a ja už na Zličíně zjistil, že je to za patnáct. No, měl jsem jet metrem. Ale další trasu mám najetou – byť si pamatuju některé úseky, ale nevím, v jakém pořadí či kde přesně je potkám. 

Největší haluz ale byla silnice Kuchař – Mořina. Prostě nic mezi poli a najednou zácpa. Fakt, několik kilometrů zácpa auto na auto. Fakt divný. No, proti byla doprava minimální, takže kolo vyhrálo. Rozuzlení přinesla Mořina – jakýsi běžecký závod a ta kolona byl nával závodníků. Ale stejně to bylo divný. 

Pak k Dubu sedmi bratří. Tam už chystali občerstvovací stanice pro běžce, jsem rád, že jsem se závodu vyhnul, a směr Karlova studánka. Cestou mě předjelo elektrokolo – docela mě začínají štvát – v lese, třicítkou do kopce, já jedu, vy uhněte… holt si koledují o zákaz, který pak plošně odnesou všichni cyklisti…

Sjez od Studánky ke Kubrychtově boudě – no, chodilo dost lidí, takže pomalu. Srbsko a asfalt směr Praha. 

Cestou jsem potkal dvě samoobsluhy, které byly čerstvě zavřeny. Nevím, jestli eet či něco jiného, ale minimálně ta v Letech byly vždy turisty a cyklisty narvaná i o víkendu. Nevím. 

Trochu problém byl, že jsem s ní počítal a zásoby vody dopil tak, abych zde doplnil zásoby. No, tak ještě o kus dál, do Černošic.

Pak už jen podle vody po rovině do Prahy a do centra. U  Národního divadla mě pobavil krátký rozhovor s kolegou bajkerem – poznamenal jsem, že do Prahy dobrý a pak průjezd centrem jsou dvě hodiny. No a když jsem se ptal, odkud jedou, tak z Karlštejna. Ale jen jednu cestu, zpět vlakem. Malej svět. 

Centrum a na Pankrác. Hodilo to 90km podle tachometru, GPS byla o pět méně. 

Jo, a mám lehce spálená ramena a kolena. 

Tak, pedofilní nadpis je hotový :). ALe jinak – Jeremenkova dolů a po nábřeží do Modřan a zpět. Jako  obvykle – myslel jsem, že v klidu a pomalu, ale:

• 2nd best estimated 10k effort 
• 2nd best estimated 2 mile effort
• 3rd best estimated 5k effort

Pravila Strava. Nu, dobře já. Ať žiju :)

Jinak havarijní  uzavírka pod Mostem inteligence je tak havarijní, že se tam už týden nehnul ani lístek. Jen zákazová cedule vždy někdo uklidí na stranu, aby moc nebyly na očích.

Pak při doběhu pod kopec jsem věděl, že autobus jede 41 a že mi to vyjde tak-tak. No, přidával jsem, co to šlo, doběhl jsem 43 a přestože mě autobus nepředjížděl, tak už byl pryč. Ale za chvíli jel jiný (lehce jinam), takže jsem se do kopce stejně svezl. Jen nápad, že od busu doběhnu cca půl kilometru domů nebyl dobrý nápad. Nebo sedět v autobuse. Jedno z toho.

necelých nočních padesát. Hmyz odradily brýle a cestou jsem nepotkal ani křídlo.

Vyjižděl jsem nasraný a vydrželo mi to až do Prahy – hlavně, když z Černošic se přidali dva  tataři, co si drželi pět metrů za mnou a zrychlovali a zpomalovaji jako ja a nemohl jsem se jich zbavit.

JInak celé to bylo dost volným tempem.

No, snad jsem si ho zasloužil, ne ?

Věděl jsem, že cílím někam k 12km, takže jsem se rozhodně nehnal – ale je to celé rovina, takže časy docela šly. A navíc – časy na km byly celou dobu (dobře, protažení na obrátce to natáhlo) prakticky stejné. Nicméně po té dvanáctce jsem toho měl poměrně dost – byť za to dost může asfaltová, rovná, přehledná a nesmírně nudná cesta. Ale zase jsem mohl přemýšlet nad nesmrtelností chrousta a takovými věcmi.

Plus jsem se na konci vykašlal na výběh na Pankrác a počkal na autobus. Takové nadšení dnes nebylo.

Na rekordy na Stravě to nebylo (kecám, nějaké osobáky tam byly, ale na téhle trase se segmenty běhají na čas tak, že se jde zaběhnout jen ten jeden, takže mám rank 1100 z 1150 a podobně).

Ale zase jsem si splnil 10k chalenge