měl podobu asi pěti kilometrů volným klusem. Proložené focením. Takže jsem se vlastně flákal…
Mám problém. Kam na kolo. Když se podívám na heatmapu, tak mám rozptyl slušný – ale v poslední době mám dojem, že jsem jel už všechno. Minimálně dvakrát.
Takže se vracím na jih Prahy – Zbraslav, Vrané. Mít víc času, tak Mníšek, Halouny. To jsem na dnešek plánoval, ale v poledne mě bolely nohy (při pohledu na přehled týden v kuse sport) a tak jsem vyrážel až k večeru. Hm, něco krátkého. Třeba to, co naposledy. Cukrák.
Podle vody to jelo pěkně, občas lehce fouklo do zad, ale rekordy ve Stravě jsem plánoval až Zbraslav – Cukrák – Baxova vlna.
Vlítnul jsem na to nekompromisně. Obecně si nepamatuju, jestli jsem někde jel 5 nebo 7 km/h, ale zařazený převod. A dnes to bylo na těžší. Všude. Samozřejmě v sedě – vydupat to ve stoje a padnout není úplně to, co jsem chtěl.
Potěšil výjezd Zbraslav – Baně na velký talíř – když jsem byl ve formě, tak jsem to jezdil celé. Ale teď uhýbám Na plácku – Nad Kamínkou a to se na velký fakt nedá.
Vyrval jsem to až nahoru a rekordy padaly. Cestou dolů mě naštvala maximálná rychlost (viz foto) – tam snad stačilo vydechnout. Ale nemám odvahu to nahoře rozšlapat a cestou nabírat rychlost – tohle je jen to pustit samospádem. 69,98, pche…
Pak už směr Baxova vlna – takhle to fakt nevypadá složitě, ale první kopec je moc a další dva malé bez odpočinkou jsou peklo. Fígl je rozšlapat to po rovině a pak vytrvat, co to jde.
Pak sjezd do Všenor a směr Praha. To už se mi jelo dobře a věděl jsem, že je to i docela rychle.
V centru zakličkovat kolem Národního a po magistrále domů.
No, obvykle běhám delší klesání, rovina a krýtké stoupání (obíbené schody). Takže obráceně. Jeremenkova lehkým klusem dolů (kolena děkují) a směr Vyšehrad po nábřeží.
Docela mě potěšilo, že ten lehký klus vcelku dotahuje většinu běžců, kteří se tam plácají. Přece jen pocit méněcenosti, zaháněný běžím pomalu, naháním vytrvalost byl chvílema dost hořký. Hlavně při pohledu na čas na kilometr.
Pod Vyšehradem jiné schody. Kratší, lehčí… no, úplná procházka růžovým sadem to nebyla. A to jsem zjistil, že už jsem je podle Stravy běžel. A rychleji…
Pak stoupání na Pankrác. Malé, ale furt. Na konci jsem toho měl tak akorát a šlo se prasit Kyblíkem z KFC. Jenže neměli kukuřici (a to by mě žena hnala), takže s kýblem domů a ještě čtyři na kole na Budějovickou – pro zbytech pochutin.
Takový trojboj – běh, kolo, přežrat se.
Tak nějak na pohodu, i když podle výsledků to docela jelo. Škoda, že si úplně nepamatuju začátky segmentů ve Stravě, takže jsem měl začít makat dřív, no.
Zbraslav nahoru, k Cukráku, na Baxovu vlnu a tam teprve oddych a konec lovení časů. Masakr.
Pak už kolem vody zpět. Jo, vzpomněl jsem si, proč jsem tam vozil brýle (čiré, v noci) – komárů a hmyzu bylo, že netřeba energetických gelů – bílkovin a proteinů byl dostatek i bez nic.
Dneska skoro desítka v Krčáku. Po tmě. A překvapivě jsem nešel k zemi na takových místech jako seběh z Hrádku (PR) nebo jiné, kořenů plné cesty, ale na více-méně rovných úsecích. Dvakrát.
Holt jsem si nedával pozor a myslel na bobra.
Dneska mě to stále dlouhé přemlouvání. I jsem se navečeřel, takže nakonec jsem vyrážel s plným břuchem. Ach ouvej.
Přes vyšehrad poklusem po nábřeží zpět a schody nahodu. Pche, nahoru. Od poloviny bylo zhasnuto a ještě rád jsem si svítil alespoň mobilem, abych vůbec viděl, kam jdu. Na rekord to tedy nevapadá.
Jinak tak jak se mi nechtělo, tak to stálo za starou belu. Běželo se mi špatně (byť relativně rychle), nebavilo mě to…
Už byly i lepší dny
„Maraton za 2:něco. Na bruslích“. NO, nevyšlo to. Tedy – brusle jo, downhill Jeremenkovou vcelku taky, byť jsem na čtyřicítce musel dost brzdit, protože auta předemnou ji chtěly dodržovat a 55 tam není žádná rychlost.
Pak po nábřeží – napřed pod Vyšehrad k tunelo a pak směr Zbraslav. A zpět. No – a ta trasa mi vyšla na prakticky rovných 30km. Představa, že to samé pojedu skoro do poloviny ještě jednou mě fakt moc nelákala, takže jsem to nechal plavat a jen jsem si ještě vyšlápl Pankrác nahoru.
Škoda mizerného asfaltu – jednak u Branického jezu, špatné to taky začíná být za Mostem inteligence. Tam rychlost padá, jinak není problém jet si v klidu 21 km/h dlouhodobě.
Jinak jsem jeden z mála, který má jak čelovku, tak nějakou tu blikačku – a když potkávám neviditelné duchy bruslařů na stezce, kde jezdí i kolaři a většinou rychle, tak obdivuju jejich odvahu.
Pořád jsem se nemohl rozhodnout, kam na kole. Nakonec, večer, skoro po tmě, jsem si řekl, že Průhonice budou to pravé.
Krčák jsem projel ještě skoro za světla, ale pak přes pole to bylo už s čelovkou. Jelo se dobře, trochu se to zhoršilo v lese, kde uzká kroutící se cesta mezi stromy v kombinaci s čelovkou vede k pomalé a opatrné jízdě.
Trail kolem Botiče i za tmy zábavný, k zemi jsem skoro šel až pod mostem na betonu. No, asi jsem se lekl vlastního stínu.
Kolem Hostivařské přehrady k metru Háje – a co to ? Jen třicet kilometrů ? Nějak jsem si pamatoval tohle jako padesátku. Kvůli třicítce bych ani kolo nevyndal, žeano.
Nakonec jsem to kličkováním kolem Krčáku dal někam přes 40 a šup domů.
Podíval jsem se do záznamů, že jako bych si dal nějakou desítku. No fajn, Stromovka, Rohanské nábřeží, Letná a mazat domů.
Bylo to 12.5. Ale ničemu to nevadilo, protože jsem cestou dost fotil a časz 10 na kilometr se taky objevily.
Stromovka byla úžasně zastřená mlhou, jen odkudsi zavanula vůně grilovaného masa. Dal bych si…
Kolem Trojského kanalu jsem se kochal odrazy na vodě, až jsem do něj málem spadl. O kus dál, u povodňových vrat na Palmovce jsem si konečně udělal čas na pár fotek lampy a zábradlí. Vždy tam září do tmy, většinou kolem jen proběhnu/projedu. Nevím, co mě dnes popadlo.
A ještě jsem tam, uprostřed ničeho, směřoval lehce nervózní matku s malou holčičkou, kudy zpět do civilizace.
Rohanské nábřeží šlo dobře, i jsem se (bez čelovky) dokázal vyhnout všem loužím. Do té jsem vletěl až u Štavnice, po protažení a krátkém procvičení. Pod lampou byla, mrcha.
Nábřeží klusem a Čechův most jsem přešel – sbíral jsem síly na výběh na Letnou. Na schody. Optimismus byl veliký, byť jsem věděl, že už přetahuju plánovanou délku. Prvních pár bloků šlo, střídal jsem po jednotlivých schodech a po dvou, ať to nohy tak nebolí. Nebolelo, šlo to, ale vlastně ani nevím, proč jsem to nedal. V zatáčce to prostě nešlo na nahoru jsem došel. Hrdý výběh kolem popíjejících lidí se tedy nekonal.
Pár fotek a domů.
Měl jsem dojem, že to bylo pomalé, ale strava říká něco jiného a přestože jsem pocitově lehce klusal, tak všechny osobní rekordy se nesou ve zlepšení o 3/4 až minutu na kilometr.