TiK

Vzpomínám na starší Vivoactive3 – byly příjemně výběhový model a nikdo se o ně už nestaral. Nové čtyřky mají pořád tolik aktualizací, že není čas na běhání…

Po dlouhé době jsem byl běhat už dopoledne – vlastně jsem svám způsobem musel, protože jsem potřeboval něco zařídit na opačném konci Prahy a proč to pak zpět nevzít poklusem?

A je zcela samozřejmé, že přišla chumelenice, jedna z největších, této zimy. To si tedy nestěžuju – extrémní počasí není nic nového (tady či tady, překvapilo mě, že tu chybí článek, jak jsem si šel dát kolečko po Stromovce v bouřce) a v tramvaji jsem se i začal těšit. Pravda, s příjezdem do hor Střešovických se můj úsměv stal poněkud pochmurným. 

Vyřízeno a běžím. Vítr prohání poryvy sněhu, místy pod ním namrzlé zbytky, kopec dolů… a já mam samozřejmě silniční boty s prakticky hladkou podrážkou. Ale zatím dobré, to přijde později.

Kolem Jeleního příkopu a Hradu směr Letná. Abych splnil alespoň tu desítku, musím na Letné otočit celý okruh. A hle: na něm je v téhle slotě šest běžců. Nadšeně se zdravíme a utvrzujeme se, že jsme normální. V mezích možností jasně.

Otočka na Letné a Chotkovými sady dolů. A tam to přijde. Od Malostranské až k Žofinu. Hladká dlažby, na ní místy rozšlapaný sníh – očistec. Každý krok lehce podklouzne na odrazu a síly to spotřebovává neskutečně rychle. Navíc je potřeba běžet pomalu i na hroší poměry. I když teď koukám do záznamu a až taková tragédie to nebyla. Hm.

Těším se na každý kousek asfaltu, kde to neklouže. A překvapivě Náplavka je také v pohodě. Držím se na hladkém pásu, ale na rozdíl od chodníkové dlažby boty drží. Snad i hlubší sníh, nevim.

A jsem na Železničním mostě a cíl – Smíchovské nádraží. Autobus mi jede akorát, kafe z automatu tentokrát nestíhám.

Večer zjišťuju, že takhle utahnej z blbý desítky jsem už dlouho nebyl. Ale jak je vidět z fotek okolo, zas tak špatné to nebylo.

Ano, zase jsem někde upadl…

Jo, klasika – žádné běhání, ale technika kolem jede. Ale vážně: k Ježíškovi jsem si nadělil upgrade chytrých hodinek – tedy spíš sporttesteru.

Zkazky moudrých tvrdí, že kdo říká, že běhá, má Fenixy. Kdo opravdu běhá, má Forerunnery. Něco na tom je, takže jsem si pořídil Víva.

Asi takhle: u trojkové řady mi chyběly intervalové tréninky, které nemám ani teď. Ale byla dvě must-have věci: hudba a placení. Což Forerunnery nemají – za cenu lepších sportovních služeb.

Vzhled

Jsou dvě varianty. Šedá a černá. Šedá vypadá nechutně plastově, černá se špatně shání. Podařilo se a je černá. Pásek je takový „no budiž“, už jsou obědnané jiné z Aliexpresu. Na druhou stranu má standardní 22mm rozměr a jde tam dát cokoliv.

Podle popisu působí větší, než vypadají na ruce (hm, medvědí tlapy), váhově o nich nevim.

Snaha nacpat datová pole na kruhové hodinky je někdy legrační, někdy k pláči – na hranatých V3 to působilo rozhodně přirozeněji. Obzvlášť rozmístění 1 – 2 – 1 je pro rychlo orientaci hodně nezvyklé. Lze obejít nastavením vlastních datových polí, ideálně dvě na obrazovku.

Hned jsem hledal nějaké vzhledy pro ciferníky, ideálně něco klasického. Abych později objevil, že si ciferník mohu přimo v hodinkých nastavit naprosto detailním způsobem – od číslic, přes ručičky až po zobrazení čehokoliv, co hodinky měří.

Ovládání

Au. Po letech s hranatými a ovládacími tlačítky dole jsou tyhle kulaté s tlačítky vpravo. Dře to, dost. Hlavně start – stop tlačítka bych raději viděl na levé straně a mačkal palcem.

Displej je dotykový, dostatečně jemný, jasný atd. Dotyky mají rozhodně lepší odezvu, než V3. Kombinace dotykového ovládání a tlačítek je stejná, volby různě nelogicky v systému a drbání se levou nohou za severozápadním uchem zůstalo – hlavně u věci, které se nedají nastavit z telefonu.

Přibylo několik zkratek – dlouhé podržení na položce či tlačítka, které ten Saigon trochu zlidšťují.

Po vybalení následovalo BT připojení k telefonu, odkud si hodinky vzaly většinu důležitého a těch pár drobností (budíky a tak) jsem docvakal ručně. Následovalo několik aktualizací, které mi mimochodem urputně vracely aplikaci pro sledování periody a hydratace. Bleh.

V každém případě dokud jsem si je nenastavil na míru, bylo to strašné a nepřehledné. Po povypínání zbytečností (golf…) jsem V4 dostal do stavu v podstatě identického s V3. A to se vyplatí, že ?

Sport

V4 obsahují snad všechno, co mě napadne – od kardia přes běh a plavání ke golfu a eliptickému rotopedu. Prý mají i nějaké animované předcvičování, ale na to jsem nenarazil.

Jde se na to – stisknout horní tlačítko, vybrat sport, běh, tapnutím na displej potvrdit, počkat na začátek měření tepu (okamžitě) a GPS fix… A sakra. V4 indikují, že by si rády pro pomoc připojily telefon a když ho nemají, tak si dají fix klidně 30s. Opakovaně. Tam, kde se V3 chytaly okamžitě, V4 je ve fixovaní polohy výrazně pomalejší. Následně máme polohu, zmáčknout tlačítko start a jde se.

Měření je stejné, V4 ukazují to, co jste si nastavili – já mám čas, vzdálenost, tempo a tep. I když jako cvičení z hlavy si většinou čas či vzdálenost přepočítávám z tempa na kilometr, tohle stačí.

Lze nastavit vibrace pro nízký či vysoký tep a určitou vzdálenost. Mám každy kilometr. Stejné nevýhoda, jako u V3 – všechny notifikace vibrují stejně, takže se nepozáná, zda mám infrarkt nebo jsem zdolal další kilometr.

Přesnost je více – méně stejná. Kilometrový okruh v parku, plný zatáček, to měří o cca 50m delší, ostatní trasy stejně. Chyták v krátkém stoupaní a povlovném zbatku okruhu, které V3 nezachytily a pořád měřily běh do kopce V4 v polovině případů detekuí lépe. Kolo jasné a plavání kvůli copvidu není. Ale měla by to být klasika – zadám délku bazénu a pak mi to počítá obrátky.

Doběhl jsem, mačkám stop – hodinky přemýšlejí znatelně déle, ale pak mi ukáží trasu (bez mapových podkladů) a souhrn všeho důležitého. Celkově je vidět snaha přenést více reportů do hodinek, než čekat na synchronizaci s mobilem či webem.

Ještě musím zjistit, zda zpocené tričko stále působí jako kůže a nechává rozsvícený displej – a vybíjí baterku.

Hudba a placení

Zlatý hřeb, veskrze nudný. Zadám platební kartu v aplikaci v mobilu, chvíli počkám a hotovo. Při placení musím hodinky napřed odemknout PINem a další minutu mohu platit. Zcela bezproblémové.

Hudba taktéž. Je k dispozici něco přes 3GB paměti, v počítači se hlásí jako další disk. Zkopíruju, v hodinkách zpáruju BT sluchátka, zapnu, hraje. V létě bez mobilu to bude fajn.

U hudby ale nefungují adresáře a musí se na to přes playlisty – ale vzhledem k tomu, že běhám na pár mixů z youtube, žádný problém. Nějak to zvládá i spotify a další, dokonce přes wifi, ale nezkoušel jsem.

Další funkce

Přibylo měření kyslíku v krvi, přesnost neposoudím. Dál měří „body battery“ – graf, jak moc jste utahani a jaké jsou zásoby sil. Dál počet nádechů a výdechů ve dne i při spánku. Patra. Kroky. Spálené kalorie atd.

Umí i notifikace z mobilu, nepoužívám.

Baterie

Au. Výrobce udává skoro týden v běžném režimu, já jsem tak na 4 dnech. Dokonce nemám pocit, že baterie ubývá při sportu, tam je to tak 1h z GPS cca 8%, udává se 6h s GPS + hudbou. Ale když je mám jen na ruce, tak mi přijde, že dlouho nic a pak za chvíli zmizí 10-15%. Možná povypínat průběžná měření by pomohlo.

Nabíjí se USB kabelem s proprietálním koncem – teď uapuštěným, takže nouzovka z loňských hor (odizolovaný USB kabel a izolepa) by asi nefungovalo. Nabíjení je rychlé – kolem hodiny.

Závěr

Žádný „wow“ efekt se nedostavil. Je to, za poměrně rozumné peníze (zmiňoval někdo Fénixy?) lehký upgrade V3 s nekterými nedostatky a s vylepšením hudba/placení.

Dál si pořád zvykám na tvar a ovládání.

Přesto, že z nich mám lehce smíšené pocity, vypadá to, že dalších pár let budeme kamarádi.

aneb několik rad od Hrocha.

Začít. V zásadě to nejhorší. Je zima, tma a nechce se. Donutit se vyrazit je to nejhorší. Pomáhá pevná vůle a neznechutit si to první dny.

Teda jak ? Pokud se vůbec či minimálně hýbete, tak chůze. Rychlá chůze, alespoň půl hodiny v kuse. Dobrý mezikrok je nordic walking – s hůlkami to začíná připomínat sport, ale pořád je to chůze.

Takže řekněme půl hodinky pohybu v kuse. Druhý den pauza a jedeme znova. Týden, čtrnáct dní. Jo, říkal jsem, že je to běh na dlouhou trať.

Hodně pomáhá kudy: není nutné jen kroužit po parku, ale ve spolupráci s mapami najít nějakou cestu v zeleni, mimo ulice. Nebo naopak centrem. Mě se osvědčilo někam dojed mhd a vracet se zpět domů. (protip: nečekáte v propoceném na mhd, nesmrdite a neprochladnete).

Co na sebe ?

Cokoliv sportovního. Staré tepláky, lehkou bundu, nějaké rozumné boty. Rozhodně není nutné nakoupit značkové a podle posledních recenzí. Pokud musíte pořizovat nové, Crivit jako Lídl značka je pro začátek dostatečná. (Protip: funkční triko odvádějící vlhkost a elasťáky, kde se nedřou stehna, jsou výrazným benefitem)

Boty. Vykašlete se na všechny ty gely a tlumení POD PATOU. Při chůzi to ničemu nepomůže, při běhu je to špatně a naučte se zkrátit krok – víc bude dál.

Radí se oblékat, jako by bylo venku o 10C víc. Tedy experimentujte, co bude vyhovovat. Opět upozorním na plánování trasy – pokud počítáte, že po běhu někde budete stát, už to chce batoh, bundu i triko na převlečení. (protip: jestli se nepotíte, máte vyhráno. Nebo to flákáte).

Takže máte nějaké oblečené, boty a vyhlédnutou trasu. Chůze je v pohodě, jde se běhat. Nejdůležitější: POMALU! Začínáte, tělo netuší, která bije, srdce také ne a najednou zátěž. Ufff.

Prvních pár desítek metrů se rozejděte do rychlé chůze a pak plynule přejděte do běhu – ne o moc rychlejšího. (protip: pokud nezvládáte dýchat nosem, zpomalte). K běhu samotnému – doporučuji krátké kroky a dopadat na přední část chodidla, hned za prsty. Tam je první dotyk, ale pak se položí celá noha i s patou! Žádné „po špičkách“. (Protip: běh jen po špičkách je skvělý pro zánět achilovky a dlouhodobé léčení). Pokud stále dopadáte první na patu, zkraťte krok ještě víc a pamatujte, že dopadáte na nohu POD TĚLEM! Ne před, ne za, ale pod tělem.

Ruce pokrčené v pravém uhlu, pohybují se vedle těla – žádní máchaní před hrudníkem.

Tělo je buď vzpřímené nebo lehounce předkloněné.

Nějakou dobu to chce na to myslet, ale časem se to zautomatizuje a lepší se zlozvyky nezačínat ihned.(Protip: pokud budete na Youtube hledat spravný běh, hledejte keňské maratonce. Ti mají nejlepší styl běhu).

Takže máme v čem, kde a jak a kudy běhat. Čěká vás 20-30 minut pomalého běhu. Minut, ne kilometrů). Neřešte nic a nikoho dalšího – co má na sobě, že vás předběhl, že… (Protip: Buď vidí a ví, že potkal začínajícího kolegu, nebo je to namyšlený blbec). Takže uplynula půl hodina, leje z vás pot (dobře), nemůžete popadnout dech (špatně, zpomalit!) a šup do sprchy. Jasně, svaly asi budou protestovat, ale důležité nepřepínat, dát si den pauzu a pak vyrazit znovu. (protip: pokud chcete sáhnout po lécích na bolest, je to špatně a vraťte se k chůzi).

Co s sebou ? Důležité: papírové kapesníčky. Třeba máte kliku, ale třeba se vás proslavený běžecký průjem bude držet jako… košile. Nemá to každý, ale je to rozšířené. Časem si zvyknete zapadnout kamkoliv, protože se staženými půlkami se běhat nedá. (protip: toitoiky v parku, benzínové pumpy…). Jinak na běhu do hodiny nejsou třeba gely ani láhev na hydratování. Napijte se půl hodiny před výběhem, chvíli před ním něco zakousněte. Časem zjistíte, po čem je to dobré a co je koule v břiše. Dál není špatný mobil, nějaké peníze a kartička pojištění. Teď v zimě se do dá strčit do kapes bundy, v létě budete řešit, kam to strčit, když nechcete tahat nic nadbytečného.

Přínos není v jednorázovém výkonu, ale v pravidelnosti.

Průběžně se také učíte vnímat svoje tělo – kdy to zabolelo, proč asi a jak poznám, že jsem přecenil síly (protip: jak slyšíte tep v uších, je to moc moc špatně).

Tak, a s tímhle vydržíte do února. Dál bych neřešil přípravu na závody či časy – na to máte ještě času dost. Začněte přidávat 5-10 minut k běhům a sledujte, jak to jde. Samozřejmě nějaké testy „dám si deset km a uvidíme“ zkusí každý – ale nezapomeňte – je to v první řadě pro vás a pro radost. Nejde o to se zničit, ale postupem času se zlepšit.

Co vás ještě potká ? Budete zakopávat. Budou vás zdravit kolemběžící – mávnětě jim taky, klidně první. Stačí mávnout rukou, někdy na to „ahoj“ není síla. Průběžně budete hledat články o běhu a videa, s velkou pravděpodobností se nadchnete pro něco, co se ukáže jako kolosální blbost (vybavení, styl…) a budete se z toho do podzima dostávat. Budet řešit, jestli sami nebo s partou (protip: na začátku raději sami. Ve skupině je vždy někdo lepší a chcete s ním držet tempo)

A určitě si zkuste nějaké zážitkové závody. Garantuji, že nebudete poslední (protip: poslední většinou jdou matky s kočárky).

Každá z předchozích vět by vydala na samostatný článek a hádku v diskuzi pod ním. Vezměte to jako tip k rozhodnutí, „že to zkusíte“. A třeba vás to chytne.

Stědroranní kondicční běh se pro mě stal hezkou vánoční tradicí. A protože letos Covid a neví se, co a jak bude a jak se říká holá huba líně neštěstí, zeptal jsem se, co a jak.

Odpověď mě potěšila.

vzhledem k tomu, že tato akce nevyžaduje dalekosáhlé přípravy, budeme
čekat do cca 20. 12., co se rozvolní, nebo naopak zpřísní ohledně
shromažďování. Pokud bude povoleno, že se může venku sejít 200 lidí,
akce se konat bude. Pokud ne, nic oficiálního pořádat nebudeme. Pokud se
ale nějací běžci dohodnou, že se v lese sejdou a zaběhnou si pár
kilometrů, to je jiná věc.

Vypadá to, že se tedy i letos potkáme. Protože jako běhžeckou noční sovu by mě zabilo, kdybych na Štědrý den ráno přiběhl do Krčáku a tam nikdo nebyl!

Co je to pro nás maratonce, žejo? No, takl dnešní patníctka byla masakr. Už nejakou dobu běhám v rozmezí 10-12km a flákám se, co se tempa týče, zároveň přišla zima a mám vyzkoušeno, že víc obleční pro mě automaticky znamená minimálně půl minuty na kilometr víc. A navrch snada nenapolykat studený vzduch a nenastydnout se.

Takže to jsou výmluvy a jdeme dál.

Je stále težší najít trasy, kde se nenudím. A které něběžím třikrát do týdne. A kde se vyhnu tomu krpálu na Pankrác na konci. Takže Metrem na Hradčanskou, Letná, Stromovka a podle vody do centra.

Ve sStromovce ještě led a sníh, rybníčky jsou zamrzlé. Ale stačí přeběhnout novou lávku v Tróji a rázem jsem byl v pekle. Teda na sluníčku.

Doma podle teploměru 14C, já oblečený na plus minus nulu. Okamžitě ze mě lilo a odložit si taky nešlo – měl jsem jen lehké moirové triko pod bunou, takže bych se pravděpodobně nastydl. Pohodlíčko jak…

Nicméně odťapal jsem to vcelku obvyklým tempem, ale posledních pár km nebylo nic moc a jen ci mi plánovaná patnáctka padla, šup na nejbližší mhd.

Cestou jsem potkával tísíce, snad miliony, běžců. Někdo zdravil, někdo ne, vcelku průměr.

Proti nočnímu běhu mi třeba Rohanské nábřeží a pak ani Náplavka neutíkala. Ve tmě je to stále stejné, ale teď jsem viděl ten rovný kilometr před sebou a zoufale jsem hledal, čím zaměstnat mozek.

Vlastně: už nejakou dobu ho zaměstnávám přípravou článku (knihy?) o maratonu pro běhající hrochy. Jediná nevýhoda, že odložením bot v přečdsíni zapomínám vycizelované texty a co jsem to tedy vlastně chtěl. Běhat s dikatafonem ? A kdo to bude přepisovat…:)

A na závěr doufám, že se k blogýsku vrátím a začnu psát pravidelněji. Cha…

Ano, zase jsem někde upadl…