TiK

První stovka uběhnuta. Tedy – stovka za únor. V lednu jsem prakticky neběhal.

Chtěl jsem psát o jízdě tramvají do Modřan a lehkém klusu 6km zpět podle vody. O zatažené obloze a bezútěšné atmosféře skostských blat kolem modřanského jezu a golfu. O tom, že stoletý stařík v armádních teplacích odpoví na pozdrav a usměje se, ale mladík v top značkách pokusy o mávnutí ignoruje. O stádu labutí, které se usídlilo na cyklostezce pod Baranďákem.

Místo toho myslím jen na ten strašlivej lijavec, který mě chytil kousek před Jeremenkovou a jen tak tak jsem se stihl schovat do průjezdu domu a počkat na autobus. A sledovat poryvy větru, které hnaly stěny deště napříč silnicí.

jak přezdívám sportovišti pro seniory. Ne, není to nablýskaná tělocvična nebo street workout zone, ale pro nás hrochy je to zábavné dostatečně.

Od kývadla na nohy (jak krásně to po běhu umí protáhnout zadní strany stehen) přes dřepovadla přítahy (ani v jednom nebohé klouby nemusí nést celou váhu těla) po kardio stimulátory jako simulátor veslování či orbittrack.

Suma sumárum – kolečko přes všechny stroje proložené kliki o lavičku mezi a výklus kolem parku je na 20+ minut. A tohle tříkrát s tím, že prostřední jedu delší a víc sérií.

Celkem hodina a půl a pocení také dostatečné. Za mě dobré.

Odpoledne se mi chtělo i nechtělo – a protože v tomhle stavu jsem většinou rád, když vyrazím, vykopal jsem se na kolečko Most inteligence – Baranďák a zpět nahoru na Pankrác.

Běželo se mi hodně dobře – nepříliš rychle, ale na druhou stranu: přeplněná stezka kolem vody, kde o sebe zakopávají běžci, chodci, cyklisti a bruslaři, znamená určitou motivaci nebýt nejpomalejší. A to se dařilo.

Jasně, mohl bych běžet asi i výrazně rychleji, ale pravidlo začínajících běžců zpomal! si pamatuju a dodržuju. A v neposlední řadě člověk ví, že má před sebou osm kilometrů domů a nemůže se vydat ze všech sil.

U benzinky mě dojel Jára – kolea kolař. Tipl bych si věk kolem sedmdesáti, ale každý den na kole. Chlubil se, že za letošek atakuje 800km. Chvíli jsme povídali (pravidlo dva: běhej tak rychle, abys u toho mohl mluvit) a pak se rozloučil a zmizel směr Vrané. A slušnou rychlostí. Až spravím kolo, nechci se s ním honit.

Železniční most byl relaxační a za mostem jsem byl skontrolovat půlu divočáka, co jsem tam našel v zimě (tzv. divočák po železničářsku). Je tam, perfektně vyvrhnutý a zatím zrmzlý. Však ona si zvířátka poradí.

Zpět k Baranďáku to bylo horší – měl jsem v hlavě cestu na kole, kdy ten úsek projedu za pár minut, zatímco běžím a běžím a běžím.

Za mostem jsem se apoň pro zpestření vydrápal na Bránické skály – čas 10 minut na kilometr pro tenhle úsek tomu tak nějak odpovídá :)

Pak už jen dolů a na nenáviděné schody nahoru. Mimochodem u jejich konce je vila, kde mají dva psi – a pohledy, kterými mě měří po výlezů schodů… Rozbrečel bych se.

Další jedenáctka doma a nový týden zase začnu od kratších tratí.

„Tak ja se pujdu probehnout.„

„Dobre, kup mleko, maso, brambory…„

Nejen během… takže jsem oprášil kolo s tím, že tak dvacet bude po dlouhé pauze tak akorát.

Podle vody do Lahovic, přes most a zpět k Baranďáku a nahoru na Pankrác.

Jelo se dobře (jasně, na začátku trochu mrholilo, bez toho bych se obešel) a kromě bolavých nohou jsem to překvapivě bezproblémově udejchal. Průměr byl spíš tragickej – 20km/h. Na to, že jsem to loni jezdil (a o něco delší) kolem 34km/h (jasně, horák. Silnice by byla jiná).

Ani výjezd na Pankrác nebyl příliš náročný.

Na soutoku s Berounkou mě překvapila zamrzlá Berunka – už je pár ní tepleji a ani tak bych nečekal, že tam bude zamrzlá.

Jen kus od domova se definitivně rozsypal levý pedál – on se hlásil už loni, ale dnes to definitivně vzdal a vysypal se a zasekl.

Achilovka a zbytek taky v pořádku, bavilo mě to (ne tolik, co kdysi, ale dost), takže kolo řadím do sportobně – hubnoucího plánu a do trackeru (o něm někdy příště) jsem si ještě přihodil cíl do konce měsíce 200km.

Samozřejmě neplánovaně. Ale do lékárny pro léky na břicho a nákup – tak proč to nevzít běžmo.

Jasně, než se navléknu do oblečení… půl hodiny pryč a strašne se těším, až v létě jenom nazuju boty a pryč.

A protože je to do lékárny zhruba kilometr, zvedl jsem tempo. Bylo to docela v pohodě – tam to byl docela fofr (na současnou situaci).

Zpět to bylo horší – běhací baťůžek pobral nákup, ale byl k prasknutí a nahoře koukala šiška salámu :), takže se to celé kývalo a skákalo na zádech.

Doma jsem hodil nákup do kouta a vzal jsem ven psa – když už běhat, tak ne sám. Dali jsme si pětistovku solidním tempem (na mě a malého pětikilového psa, žeano) a po doběhu se to malé zvíře rovnou uklidilo do postele. A ještě po mě stihlo hodit vyčítavý pohled, co že mu to dělám…

Jasně, v zásadě se není čím chlubit, ale pro mě je to (opět) milník. Někam jsem se doštrachal, nic mě poté vážne nebolí a bylo to v pohodě.

Jasně, schody na jedenáctém kilometru nebyl až tak skvělý nápad, ale jinak trasa přes Most inteligence tam a Barandovský zpět byla… no, ne moc zábavná, ale byla to změna.

Ještě někoho předběhnout a ne držet tempo s asi stoletým stařečkem.

Zaujala mě tahle série – Běžíme na hrad. Lákavé, ale dvě ale:

• cestuje se poměrně daleko – k Olomouci ci Karlovým Varům je to autem aspoň dvě hodiny
• pětka je málo, ale 15 dám tak za dvě hodiny. Nebudu poslední ? Nebo nezavřou dřív trať ?

Nad startovným už ani nepřemýšlím. Že běhání je docela drahá sranda jsem už zjistil

Krásné, skoro jarní počasí. Místo teplých kalhot šusťáky, pod lehkou bundu dvě vrsty (zpanikařil jsem, jedna by stačila) a potkávání běžců jen v kraťasech. Což mi přišlo trochu přestřelené, ale budiž.

Okruh přes Vyšehrad. Chtěl jsem na větší pohodu než včera a podařilo se. I rychlejší to bylo a hlavně – kromě dvou zastávek na přechodech přes silnici nebyl problém s dechem.

Tedy dobře – na schodech to byl tradiční první blok a zbytek dojít, ale než tohle vyběhnu, tak to ještě pár měsíců potrvá. Vždyť i zlepšení Zámeckých schodů o minutu loni trvalo tři měsíce běhu všude možně.

Všude je spousta vody a sníh mizí před očima, takže běžecké boty sice hned navlhnout, ale o sto metrů dál už jsou zase suché. Ale do louže na fotce jsem málem vletěl. Asi jsem myslel na bobra…

A v neposlední řadě jsme čil odpoledne s malým na procházku – a skoro půl okruhu, který běhám, jsem  šel se zátěží +15kg za krkem. Taky tréning.