TiK

Letná, stalin a rok 1995. Na fotkách možná Bodlák

a bylo by

z toho brusle

Jeden z prvních používanějších komplexů railů, kde se kdysi také hodně jezdilo. U domova důchodců v Bohnicích.

Na parkoviště vede kratší šikmé a hranaté zábradlí. Jeho nevýhodou je nutnost volného parkovacího místa pod ním.

O pár metrů dál je normální rail – na obou stranách.

Hned vedle je mini rail ze tří schodů

A nakonec dva dvojité raily. Buď je na nich super stabilita nebo se na nich dá skvěle zlomit noha.

Jsou dva a oba lehce z kopce.

Bohužel v současné době po krátkém ježdení ochranka volá policii, takže je jen otázka štěstí, jak dlouho se dá zajezdit.

Jak jsem mohl zapomenout – jezdím tam skoro každý den.

Vltavská.

Vzadu za metrem je malý plácek, kde se kdysi (rok tak 93) jezdilo na skejtu. Wallride, na boardslide tam ležel železniční pražec. Postupně ale skejťáky vytlačily smažky a šlo to do kytek.

Druhou částí jsou dvě betonové římsy. Spodní jen tak, horní je už docela výzva. I dnes se na nich jezdí – ale hlavně skeťáci na cestě z/do štvanického skateparku.

noční street více než kdy jindy. A velký podíl na tom mám soundtrack z Drive (mimochodem, velmi zajímavý film).

Úchvatně pomalé a náladotvorné rytmy plynoucí do uší. Dokonalé odstínění okolního zvuku – nepřítomnost obvyklých městských ruchů je až zneklidňující. Vznáším se ve vzduchoprázdnu, koutkem oka vidím rozmazávající se budovy, mizející ze zorného pole. Ulice se houpá do rytmu hudby – vlastně ne, je to jen pohyb na bruslích.

Proplouvám městem. Dlouhé klesání, minimum odrazů. V hlavě se mi prolínají scény z filmu: noční ulice, odraz světel. Ano, mám to tady a teď. Nikam nespěchám, splývám s městem, ulicí. Patří jen a jen mě. Podívejte se – jedu svým městem. Svým ztichlým, zpomaleným městem.

Jsem tu sám a přeci vnímám každou ulici, každou zatáčku, nerovnost silnice. Nezáleží na tom, jaké mám brusle. Co mám na sobě. Důležité je jen to, že bruslím. Že je tu celé město pro mě. Teď i příští noc.

Já přijedu znovu. Slibuju.

Hudba:

• Kavinsky & Lovefoxxx – Nightcall
• Desire – Under Your Spell
• College – A Real Hero (feat. Electric Youth)
• The Chromatics – Tick of the Clock

"There’s something inside you. It’s hard to explain. They’re talking about you, boy. But you’re still the same."

už jen pro poslední dva triky stojí za to si tohle pustit

rok 1995, první půjčovna na Letné, první počátky agressivu a Tomáš Rousek.

Vlastně pořád skoro stejně. Variace na trasu Hradčanská – Pankrác. Občas přes Stromovku, občas pd Vítkovem. Ale v zásadě pořád to stejné.

Ne že by mě to nudilo – to v žádném případě.

Ale není příliš o čem psát. Na stejných místech si dávám stejné triky, užívám si noční Prahy a mám se dobře. Nicméně se mi po každém večeru nechce psát, jak to bylo super.

Takže tak.

Na samém začátku jízd to byl boj, nepřátelské akce nejen cyklistů, ale všech, kdo chtěli omezit auta a učinit Prahu o něco snesitelnější i pro další formy pohybu.

Od guerillových akcí postupně cyklojízdy procházely vývojem: jednání s magistrátem, budování stezek, oslovování a projevy politiků. Prostě normální vývoj.

Dnes se už ani neprotestuje. Nečtou se prohlášení, nevznášejí se požadavky. Všichni už (i díky internetu) vědí co se děje a maximálně si povzdychnou, kolik že mega zase stálo pár metrů cyklostezky.  Politici slavnostně občas někde přestřihnou pásku a je to. Z protestu se stala “jen” vyjížďka.

Což bylo samozřejmě fajn. Projet část Prahy, kam se obvykle na kole odváží jen sebevrah, na kole je zajímavý zážitek. Vše za doprovodu policie, pečlivě organizováno, naplánováno.

To stále ještě není špatně. Je to vývoj a původní idea by při současných tisících účastníků byla neprůchodná. I když – zablokování magistrály na podporu požadavků ne v sobotu dopoledne ale řekněme v pátek odpoledne – kolaps jistý a při pár tisících účastníků by byla policie vcelku bezmocná. Ale zpět.

Ta jedna myšlenka, která mi už chvíli bloudí hlavou. To je možná jádro toho celého.

Praha nás nechce. Praha neví co s námi.

Je to jednoduché. Cyklisté si vydupali status alternativní dopravy (nic pejorativního, tuším, kolik práce to muselo dát). Počítá se s nimi, řeší se pro ně možnosti dostupnosti cyklostezek.

Co brusle ?

Nic. My jsme sport. Praha nám občas vyhradí nějakou cestu, ke které můžeme dojet autem (ne, do MHD oficiálně nesmíme), občas nám zavře kus silnice a mohou se udělat závody pro pár stovek organizovaných rychlobruslařů. A to je vše. Skateparky primárně pro skate (na těch deset agresivkářů to stačí). A to je opět vše.

(Údajné) stovky či tisíce bruslařů (obyčejný fitness, nebo pro zábavu, chcete-li. Zmiňováno ve  většině článků o inline bruslení) mají povolenou stezku odněkud někam. Spíše než povolenu jsou tiše trpěni na stávajících cyklostezkách. K nim mohou prakticky jen autem – do MHD s bruslemi nesmí a použití bruslí jako individuální osobní dopravy je čirá utopie. Většina chodníků v Praze se při rekonstrukci dláždí, vyhrazené cyklostezky přecházejí v cyklokoridory (silnice na kraji s piktogramy), kde se bezpečně necítí ani cyklisté. Na chodníku (většinou dlážděném) mohu jet maximálně rychlostí chůze, na silnici nesmím vůbec.

A pak se divím, že bruslení provozují motorové myši, zvyklé jezdit na okruhu dokola či tu samou trasu tam a zpět, tam a zpět…

Dobře. Brusle jako doprava. Bylo by třeba jednat s Prahou o parametrech cyklostezek, aby byly použitelné i pro bruslaře. Jako minimum. Vyhrazené inline trasy, inlinestezky a s tím související infrastruktura je … no, dáme si deset vteřina konec smích a vydýchání.

Vždyť i inline jízdy Prahou neprobíhají “super, zavřeme ulici, ať si to bruslaři užijí” ale “honem, co nejrychleji ten otravný balík divných lidí na bruslích protáhnout předem danou a ohlášenou trasou a honem to zase otevřít pro auta. Vždyť jsou z toho jen problémy”.

Dobře. Budu chtít jít na magistrát jednat. Ale kdo mě podpoří (ano, na hlasy voličů tam snad slyší)? Rychlobruslaři ? Organizovaní, ale mimo závody nepoužitelní. Agresivkáři již z principu ne. A organizovat fitnesáky je něco jako pást kočky. Pokud tedy přijdu na magistrát s požadavky na zlepšení cyklostezky, nebudu za sebou mít podporu prakticky žádné, natož široké, veřejnosti.

Legrační organizace jako Svaz kolečkového bruslení a podobné netřeba brát vážně – kdo zná pár zákulisních informací, tak ví.

Tudíž jsme v začarovaném kruhu. Nic se nedělá pro bruslaře, protože vlastně žádní nejsou a pokud ano, tak jsou to sportovci, kterým vyhradíme areál. O individuální dopravě na bruslích netřeba uvažovat.

Pro ilustraci: trasa Pankrác – Hradčanská.

• Motorka: 10-15 min¨
• Kolo: 20 min
• Brusle: 35 minut
• MHD mezi 30 – 60 minutami.
• Auto: 15 – 75 minut (otestováno, několik ucpaných ulic a je hotovo)

Netvrdím, že brusle jsou ideální. Ale je to možnost. Kterou mi berou. Ti, které jsem si zvolil.

Mohu si za to sám. Tak co se divím.

A posledních pár vět lze použít i v množném čísle. Co se divíme.