TiK

Podle nezaručených zpráv se rekonstruuje povrch v Jeremenkově. Což by mohlo vést ke dvěma věcem

• downhill
• velký slalom

Podrobnosti zjistím, informovat budu

A je to. Stojím v cíli, dívám se na kus plechu a říkám si – stálo tohle za poslední půl roku ? Necítím radost, necítím nic. Právě jsem doběhl maraton.

Půl roku tréningu, přes tisíc naběhaných kilometrů směřovaných do jednoho závodu s jediným cílem: doběhnout. Dvaačtyřicet kilometrů.

Většinu času mě tréning bavil, byť ke konci jsem si několikrát povzdychl, že se těším, až bude závod za mnou a já se vrátím k většímu běhání pro radost. Že nebudu muset. V dešti, například.

Vlastně o hodně jsem se ochudil, když jsem si tuhle vzdálenost zaběhl už v tréninku – neříkám, že to bylo jen tak mimochodem, bylo to drsné, ale to „já to dokázal“ tak nějak přišlo a odešlo.

A i s obavami, zda to bude také tak jednoduché jsem věděl, jaké to je. Jak dlouhé to je. Hodně, pokud by se někdo ptal.

Vlastně se mi ani závod běžet nechtělo. Skvělé trasy jako třeba na Říp mě stále lákají víc. Ale loni to nevyšlo a letos jsem to po okolí rozšířil a když mi i mí nejbližší začali fandit, v podstatě jsem musel.

Jasně, letošek tomu byl podřízen, naběhané kilometry, tréninky – zase nejsem sebevrah, abych si nalhával, že se postavím na start a jen tak to dám. Byť jistě i tací se našli.

Z naběhaných kilometrů a tras jsem radost měl. Dvacítky běžně několikrát za týden, o víkendu třicet, výlety na Říp, Cukrák nebo do Kralup. Sám, jen pro sebe. Vlastně běhání je nejosamělejší masový sport.

Ano, hltal jsem kilometry, kašlal na rychlost. Cil byl doběhnout, ne dohonit Keňany. Ale i v tom poklidném tempu loukami a lesy (a přecpanou Prahou) je něco magického. Říká se, že nejlepší běh je, když zapomeneš, že běžíš. Mohu potvrdit. To jsou okamžiky, kdy se zapomíná na puchýře, bolavé nohy a všechno špatné. Je ty sám, cesta před tebou a kdesi v dáli cíl.

A v tomhle rozpoložení přišel nejmasovější běh v ČR.

První „ono se to děje“ bylo při přebírání startovního čísla, kde jsem dostal asi milion letáčků na další maratony a celkově jsem si připadal jako hlavní hvězda běhu. Tak to sice měl každý, ale rozhodně to zalichotí, to zas ano.

A pak start. Naštěstí se často vracím MHD z běhů, takže pocit, že na mě v elasťákách všichni zirají znám a ignoruju. Ostatně v metru bylo ráno víc běžců než „obyčejných“ cestujících.

Na celém Václaváku směrem ke startu se běhalo, rozklusávalo a vůbec tak nějak blblo dle chuti toho kterého běžce.

Přirozeně jsem předtím pročetl všechny blogy a zápisky „začal jsem běhat, přestal jsem jíst maso a za týden jsem uběhl maraton za 3:15“, ale realisticky jsem si všechna moudra zredukoval do pár bodů: nepřestřelit rychlost na začátku a neexperimentovat s jídlem a pitím – na co jsem zvyklý, toho se držet. A nedělat si hlavu, ono to nějak dopadne.

Vím, že startuju odkudsi vzadu – koridor L. Odkladiště černých koní a favoritů, chápu. Před námi v Káčku milion lidí, v Elku je nás pět a půl a za námi nikdo. Fakt poběžím uplně poslední s autem na sběr běžců pod limitem trati v zádech ? Trochu mě uklidňují vodiči s vlajkami na pět hodin v dohledu.

Tak nějak propadám chmurným představám a čekám na start. Ostatně – to je mé prokleti. Než něco začne, jsem vynervovaný. Jakmile se ale začne něco dít, už je dobře a funguju. Ale to čekání je k nepřežití.

Start. Z reproduktorů hraje Vltava a dav se samozřejmě nehýbá. Běží (prý) deset tisíc lidí a já mám na pátém kilometru pořadí 7342. A i když beru nějaké odpadlíky, kolem startu mám silný dojem, že jsem v posledních dvou stovkách.

Vlastně start – nevím proč, ale měří čas od startovního výstřelu. Tudíž na mém místě, než těch sedm tisíc projde startem, čekám kolem patnácti minut. A tedy na nultém kilometru mám čas 15 minut. Podle tohoto oficiálního jsou všechna pořadí, takže pokud někdo je o třeba 2000 lidí blíže ke startu a běžíme stejně rychle, je v oficiálním umístění o 2000 příček víš. Motivace, co ?

Jo, a znamená to, že v okamžiků mého průchodu startem jsou Keňané kolem pátého – šestého kilometru.

Dav se ale zvolna rozestupuje a startem proklusávám už v plánovaném tempu. Občas se někdo kolem prožene vpřed, ale celkově osazenstvo Elka hodnotím jako bandu chcípáků a držíme poslední pozice.

Pařížské, pod Letnou, do Valdsštejnské. Centrum Prahy mám za nocí naběhané, spíš je nezvyk mít celou silnici a mám tendence uklízet se na chodník. Což nejde, je vyhrazený koridor. Karlův most jen pro nás, super. To by se mi hodilo, až zase budu honit rekord v segmentu na Stravě – obvykle záleží na množství cizinců víc, než na formě.

Rudolfinum, Malostranské a pod Letnou k Vltavské. Pečlivě doplňuju tekutiny, občas kus banánu. Držím se lehce pod plánovaným tempem a je to v pohodě. Rozhlížím se po přírodě, běžců kolem moc není, kilometry naskakují. Pravda, cedule s kilometry jsou relativně demotivující – běžně nesleduju ani hodinky příliš často, běžím, jak mě baví a pomalu naskakující kilometráž je nudná. Není to tenhle úsek je dlouhý, tohle uteklo… většinu času vidím na hranici dalšího kilometru „kam musím doběhnout“.

Tržnice, Libeňák – a Rohanské nábřeží. Tam se toho bojím. Čtyři kilometry rovné dvouprodé široké asfaltky zavánějí strašlivou nudou. Ale překvapivě to uteče a jde se poprvé do Husákova ticha. Každý dělá bordel, ječí, křičí a ozvěna odpovídá. Na konci prý drsný výběh – no, běhám horší. Vlastně když někdo bydlí na Pankráci, kam se po každém tréninku musí vrátit… jasný, žejo ?

Když míjíme Nemocnici Na Františků, přichází nejvíc demotivující chvíle. Na protějším břehu jsou na třicátém Keňaní. Jestli mi dají kolo, končim a jdu domů.

Ale nějak se daří a poprvé probíhám Pařížskou a přes Staromák k Příkopům. Opět je hezké mít vyhrazený koridor a nemuset se dělit s turisty a domorodci (čau Mirku). Běžci jsou roztahani po pár metrech, chumel se nekoná. Docela se bavím, plácám si s lidmi…

Od Národního vlevo vpravo most sem a zase zpět a už na Palačáku točíme do Nuslí. Nějaký francouz si strašně chce povídat, ale mluví česky jako já francouzsky, takže z toho moc není. Jo a ještě k něčemu Nusle jsou – oceňuji příhodně rozestavěné toitoiky. Žádná přírodní lyrika jako obvykle.

Pod Vyšehradem po nábřeží až k Jeremenkově a zpět. Co tak psát o trase, kterou běhám čtyřikrát do týdne ?

Cestou zpět u Podolské vodárny míjím konec běhu – poslední stařík (prý asi ve 300 letech stanovil rekord pro svou věkovou kategorii), za ním autobus na padlé běžce a hned za ním Technické služby uklízí trať. Fakt jsem se lekl. Kolik jsou za mnou ? 4km ? Tak půl hodiny ? Takhle bych dopadnout nechtěl – to radši budu předstírat zlomenou nohu, než že jsem se nevešel do limitu.

Přes most a výpadovka na Strakonickou. Nejdelší, nenechutnější a nejhorší část. Běží se tam a cestou potkávám ty co padají dolů… vlastně ty, kteří běží proti mně. Kdybych si to teď zkrátil a zatočil do protisměru, nikdo si toho nevšimne. Láká to. Ale kamarád na mě čeká na obrátce a nemohu ho zklamat.

Výhodou je, že tímhle úsekem končí třicátý kilometr.

Odbočka, aby bylo jasno. Běh do dvaceti je legrace. Ale mezi dvaceti třiceti je to nuda, kilometry nepřibývají, je to odnikud nikam… Ale na třicátém se to láme, do konce je „jen“ dvanáct, což je nějak přes hodinu a to je vlastně sranda.

Hodně lidí kolem jen jde, dost jich zvrací. Tedy – spíš nasucho protáčí žaludek. Vlastně v tenhle okamžik už vím, že to dám. Čert vem čas, ale jsem na třicátém, v naprosté pohodě, do cíle to mám jen kousek, Keňani už jsou umytí na hotelu, ale to je jedno, protože to dám.

A s tím lehce zrychluju. Jako pro představu: z 6:50 na kilometr na 6:40 – aby bylo jasno, v jakých rychlostech se pohybuju.

Ale stačí to, aby desítky (nepřeháním) běžců nezůstávaly za mnou. Opět Libeňák, Rohanské nábřeží… Před sebou vidím slečnu, kterou celý závod doháním a celou dobu se to nedaří – buď si odskočím nebo se jinak zapomenu a zase ji musím stahovat. V duchu si sumíruju, jak ji půjdu v cíli pozdravit a vylíčit jí, jak jí naháním (což ji bude zcela ukradené, chápu), nicméně do toitoiky míří ona a já se ujímám vedení. Pak už jí nepotkávám.

Blížím se k Těšnovskému tunelu a připomínám si, že na Stravě jsem se upsal k čelenži „poslední míle rozhoduje“ – čili na konci nějakého závodu zrychlit. Tak proč ne na maratonu, že ? Když hovězí nápady, tak komplet.

Zkouším to a hele – v pohodě na 6:00 na kilometr, výbeh z tunelu o fous pomalejší, ale nevadí, kolem Františka už pádím 5:50 a tohle udržím celý finiš Pařížskou. Zvolna klusající či jdoucí mátohy kolem mě (koridor L, už jsem to říkal) vypadají, jako by stály. Fakt. Ostatně celkově jsem předběhl před tisíc lidí (podle pořadí na mezičasech).

Dobíhám do cíle, dostávám medaily… a to je všechno ? Radost, euforie, něco ? Připadám si uvnitř mrtvý. Beru medaili a jdu shánět doprovod a předstírat radost.

Tohle píšu o pár dní později. Vlastně pořád nevím, co si o tom myslet. Uběhl jsem maraton – což rozhodně nedá každý běžec. Příště mohu zkusit vylepšit čas. Možnosti jsou.

Ale vlastně se těším, až mě přestanou bolet nohy, jak se seberu a vyrazím někam se proběhnout.

Začnu tím jepříjemnějším: osobák na půlmaraton o pět minut dolů. To je moc pěkné. S tím se svezly i další: dvacítka pod dvě hodiny se mi taky moc líbí. Patnáct kilometrů a deset mil to vzalo tak nějak s tím – tyhle trasy specificky neběhám, takže to jde ruku v ruce s půlmaratonem.

Další věc, co se mi libí je, že jen tři kilometry mám nad šest minut – všechny kopce na mosty – oboje Lahovice a Baranďák. Jinak všechno k 5:45.

Trasa byla vlastně standardní. jeremenkova dolů (bez rozklusu, je to z kopce a od té doby, co běhám rychle je pod šest legrace, že ?), pobřeží k Lahovicím, přes mosty a na Smíchov. Jen kvůli dopravě zpět přes Baranďák a s tím pak souvisí běh až před Podolský bazén – jinak by to bylo za jen dvacet.

Prvních deset se běželo hodně v pohodě. Jasně, dejchám víc nahlas, rozhodně to nedám se zavřenou pusou, ale za osobákem na desítku jsem zaostal o čtyři minuty. Což je fajn.

Od osmnáctého to už ale bylo horší. Nohám se nechtělo, hlavě také ne, gel jsem měl o osm km dřív… Ale šlo to překonat a dost optimismu dodal i pohled na hodinky – měl jsem pocit, že to nejde a přitom tempo zůstávalo vcelku stejné.

Dlouho jsem pomýšlel na půlmaraton pod dvě hodiny – ale když jsem to ke konci z hlavy propočítával (síla je, poslední čtyři výrazně zrychlit, s ušetřeným časem by to šlo), zrychlení o minutu na kilometr bylo moc. Přístě to bude, pokud okolnosti dají, chtít někde od dvanáctého ubírat 20-30 vteřin na kilometr a mohl bych se pod dvě vejít. Takhle mi ten poslední kilometr přečnívá :)

A jo, mám z toho radost a jdu editovat hroší výkony!

jako jdu se krátce vyklusat a pak je z toho poatnáctka. Alespoň pomalu – přes Nuselák do centra –  musím říct, že vánočně vyzdobený Václavák vypadá skvělě a proklusat ho je fakt zážitek.

A když už centrum, Vánoce a historie, tak ještě Karlův most. A pak už v klidu po nábřeží až k Jeremenkově, kde jsem se podíval, za jak dlouho mi jede autobus a pak si ji eště vyklusal, protože trčet tam čtvrt hodiny by po běhu zavánělo zápalem plic.

na rozklusání Jeremenkova dolů, po nábřeží a zpět trochu rychleji. Včetně Jeremenkovy, když mi ujel autobus.

Pod Vyšehradem mě s pohrdavým výrazem předběhl nějaký běžec a hodil po mě pohrdavý pohled. Na cestě zpět jsem ho dal zhruba dvojnásobnou rychlosti a asi tam stojí ještě teď a přemýšlí, co se to kolem něj prohnalo :)

Měl jsem chuť jednak na starou Prahu, jednak na segment na Karlově mostě. Takže centrum. Volným tempem až  k mostu. Prvnímu, Nuselskému. První sprint, docela mě potěšilo tempo 4:00 n a kilometr, byť most má jen půlku. Ale donedávna tempo nepředstavitelné.

Volným poklusem do centra. Ono z Václaváku přes Staromák se ani rychle nedá.

U Karlova mostu jsem využil odpočítávání na semaforu ke startu – a v deset už byl most volný dostatečně na 4:30 a (samozřejmě) osobní rekord.

Pak už poklusem zpět k Jeremenkově, a protože mi ujel autobus, tak s nechutí nahoru. A že se mi fakt nechtělo

Tradiční kolečko přes Vyšehrad a tak. Nicméně pod Vyšehradem na nábřeží směr Jeremenkova jsem se podíval na jízdní řády – a autobus mi jel za 14 minut. To je fajn, ale: mám to tam dva kilometry – což je v klidu, nebo tři ? He ?

Nakonec jsem to vzal fofrem – jistota je jistota – a autobus stihnul. Nicméně, jak se sprinty nezařazují na konec běhu – zkuste to říct MHD.

Po delší době pomalých výklusů, snad pod dojmem včerejšího rychlého běhu, jsem šel / běžel otestovat, zda jsem rychlejší.

Takže Jeremenkova dolů na rozklus (a protože jsem nestihl bus, tak i nahoru jako výklus) a po nábřeží ke skateparku v Braníku na jedné straně a k Mánesu na druhé.

A výsledek ?

Hroší čas: desítka poprvé pod hodinu – a to rovnou na 56 minut. S tím se svezlo i vylepšení pětky na 27 něco málo. A jako obvykle – dalo by se ještě dál, ale byl pozné večer a neměl jsem s sebou piti, gel ani peníze a to je na patnáctku a ještě v tempu na houby.

A samozřejmě se s tím svezly i osobní rekordy ve Stravě na celé trasy. Na to, že se mi nechtělo, to byl příjemný běh.

Týýý vole… ja to fakt dal. Ne závod, ale celkem 22km v kuse (dobře, dvě občerstvovačky, obě na minutu…).

Autobusem (ze zácpy do zácpy) směr Lipence a pak na Prahu to, co jezdím v noci na kole.

Hele, poklusem je toi úplně jiný. Víc času, všímám si, kolem čeho to vlastně jedu/běžím. První kilometry mezi poli je vyloženě slast a nádhera.

V Čenošicích uhýbám na cyklostezku a mažu směr Praha. Prvních deset je hodně v pohodě, několikrát se brzdím – vím, že by to teď šlo rychleji, ale vím, že je dvacet předemnou a nemám s tím žádné zkušenosti.

První občerstvovačka v Radotíně – hydrant, takže lehce napít (měl jsem víc), hlavu pod vodu a běžím dál. Tedy, ty pohledy – jak jsem namočenej, musí to vypadat, že se takhle potím. A pokud se takhle potím, tak infarkt za 3…2…1…

Brzy schnu a dobíhám na 12km na druhou občerstovavačku. Vychlazené nealko pivo neznámé značky chutná božsky, snažím se ho nedat na ex, moc se nedaří a běží se dál.

Neodhadl jsem trasu – podle měření mapy jsem měl mít 22 někde u Železničného mostu. Pche, tam mam s bídou devatenáct, takže otočka pod Vyšehrad a doufám, že do Jeremenkovy to vyjde. Akorát – 22 a pár metrů navrch, takže mám jistotu, že na Stravě bude zaznamenám půmaraton.

Nahoru na Pankrác autobusem, od něj domů mě už dost solidně bolej nohy, ale nic tragického. Večer po vaně se to v klidu rozleží o něco víc. Jestli budu ráno chodit v tuhle chvíli neodhadnu :)

Poznatky:

• Stejně jako cyklisti se i běžci kus za Prahou zdraví. Hranice je někde kolem Lahovického mostu.
• Strašně záleží na prostředí – takhle zajímavou desítku, jako začátek, jsem snad neběžel. Vůbec jsem nesledoval kilometry, jen se kochal. Pro přístě tedy zajímavé trasy.
• Pokud bych zachoval časy, byl by maraton ke 4:45. Nic moc, ale byla by to strašná bomba.
• Maraton: pokud, tak začít trénovat podle nějakého plánu a cíleně. Teď bych to viděl na padnutí někde po 30.
• Poslední dva kilometry jsem neustále kontroloval vzdálenost v mobilu, jestli s tím už můžu praštit.
• Nakonec jsem si o pár vteřin zlepšíl osobák na jednom  úselů pod Vyšehradem – po té dvacítce. Spíš ostuda, co jsem tam předtím dělal.

Tak, pedofilní nadpis je hotový :). ALe jinak – Jeremenkova dolů a po nábřeží do Modřan a zpět. Jako  obvykle – myslel jsem, že v klidu a pomalu, ale:

• 2nd best estimated 10k effort 
• 2nd best estimated 2 mile effort
• 3rd best estimated 5k effort

Pravila Strava. Nu, dobře já. Ať žiju :)

Jinak havarijní  uzavírka pod Mostem inteligence je tak havarijní, že se tam už týden nehnul ani lístek. Jen zákazová cedule vždy někdo uklidí na stranu, aby moc nebyly na očích.

Pak při doběhu pod kopec jsem věděl, že autobus jede 41 a že mi to vyjde tak-tak. No, přidával jsem, co to šlo, doběhl jsem 43 a přestože mě autobus nepředjížděl, tak už byl pryč. Ale za chvíli jel jiný (lehce jinam), takže jsem se do kopce stejně svezl. Jen nápad, že od busu doběhnu cca půl kilometru domů nebyl dobrý nápad. Nebo sedět v autobuse. Jedno z toho.