TiK

V neděli se konala jízda na inline bruslích Mladou Boleslaví. A protože jsem tam už kdysi byl, lákalo mě to znovu. Tentokrát o to veselejší, že bez auta. Krátký pohled do gůglmaps, kde je tak asi nádraží a jedem.

Hlavák jsem, stejně jako skoro pokaždé v poslední době, proběhl na trase metro – pokladny- odjíždějící vlak. Ale stihl jsem to a motoráček, který pamatoval Adinu Mandlovou jako nesmělé děvče poprvé před kamerou se odkolébal směr Mladá Boleslav. S tím, že cestou proběhlo podrobné seznámení se všemi zastávkami, mezemi a úhory, co jich podle trati bylo.

Mladá Boleslav, hlavní nádraží. Pod tímhle honosným názvem se ukrývají tři až čtyři koleje kus za městem. Mapa nelhala, oči mě nešálily, bylo to daleko. Brusle na nohy, pohled do mapy (šmarjá, ať v mobilu baterii stačí) a jede se. Jako obvykle cestování zcela po čuchu – stačí znát směr, ono to nějak dopadne.

Dopadlo to tak, že skončily domy a vjel jsem rovnou do lesa. Něco je špatně. Konzultace s mapou – a ejhle, už jsem to přejel. Kus zpět a do pořádného krpálu nahoru.

Bylo by fajn jet ho dolů – ale je to jednosměrka, nepřehledná a dole křižovatka s hlavní. To by mě ani chrániče, ba dokonce ani helmička nezachránila…tak nic.

Po výjezdu na kopec (a třech vydýcháních cestou) se rozhlížím po krajině – a hurá, jsem poměrně blízko místa, kde by mohl být skatepark. Alespoň podle informací z netu. Ano, i takovým věcem občas věřím. Dojíždím na adresu skateparku  – a on tam roste obytný panelák. Navazuji první opatrné kontakty s domorodci a i bez výměny zrcátek a korálků se dozvídám, že “tam někam k lesu”. A to že pěkně děkuju.

Zkouším smlouvat s místními komunikacemi: když povedete přibližně tam, kam chci, pojedu po vás. Smlouvání selhává, sundávám brusle a jdu po krásné písčité cestičce do lesa.

A ejhle – je tam. Je to pocestný ! Nacházím skatepark a o pár minut později si laju, že jsem ho vůbec hledat. Podrobnosti, proč je tam moc na nic jsou o kousek dál.

 

Bomba. Zpovzdálí sleduji dvě silnice zpět do města. Jedna hlavní výpadovka, o kousek nad ní vedlejší silnice nízké třídy. Celkem bez problémů ji trefuji a vracím se do centra. Nebo jinak – do větší koncentrace zástavby.

Cestou chci doplnit cukry a vodu – jedu k Penny market. Nechci dělat problémy, tak pozorně sleduju nálepky na dveřích: zákaz psů a kouření. Fajn, jedu dál a vybírám zboží. Najednou se ke mně přitočí typ, v jehož přítomnosti většina lidí kontroluje, jestli ještě má peněženku v kapse: “Víš, že se ve všech super…eeee…hypermaketech nesmí bruslit ?”.  Místo “Cotoku*vaje?” či souhlasem dle výrokové logiky “ano” přeformulovávám odpověď do o něco přijatelnější podoby. “A ty seš co ?”. Když už jsme si potykali, tak proč, ne.

“Ochranka”, dí a loví po kapse něco, co mohlo být průkazka na mhd stejně tak, jako šerifská hvězda (Tesco, 49Kč). “Pokud je s něčím problém, volej policii, jinak mě neobtěžuj” končím konverzaci.

Problém byla pouze jedna pokladna na cca patnáct lidí – ochrankář (???) mě už jen sledoval z povzdálí a něco si mručel. Zvažuji možnost zavolat policii na individuum, které mě obtěžuje, pak ale vítězí chuť sednout si na sluníčko a nacpat se.

S plným břichem dojíždím do areálu sportovního klubu – a líbí se mi tam. Trasa na brusle sice není moc různorodá, ale prostě se mi tam líbí.

Program inline jízdy, inzerovaný od pěti, začíná krátce po páté příjezdem organizátorů. Odkládám se do trávy s knížkou.

Po nějaké době se to trochu zahustí a inline projížďka Mladou Boleslaví začíná.

V půli cesty jezdím v u-rampě, fotím a připadám si jak na Auto*matu.

A je konec. Možná na hřišti proběhlo nějaké ukončení či tak něco, ale já už plánoval vlak – půl hodiny mělo stačit. A stačilo by, kdybych věděl, kudy. Mobil skomíral na poslední čárce energie a proto jsem raději mapy šetřil.

Dokonce jsem absolvoval i jeden skoro downhill. Pár stovek metrů, ale jelo to pěkně. (Pro místní – Laurinova ulice. Vždyť jsem říkal, že skoro  downhill. Co jste čekali ?). Dojíždím na silnici, kterou jsem v poledne jel od nádraží a uvědomuju si, že to mám ještě poměrně daleko. Batoh na zádech (pokus o nalezení úložných schránek na nádraží selhal – nějak je tam zapomněli osadit) a zrychluju.

Nakonec mám náskok před vlakem skoro deset minut – které mi zpestřuji místní děvčata, veselá až na půdu, hlasitá ještě víc a používající milé oslovení “ty krávo”. Plýtvám na ně svým šarmem a sarkasmem.

Vlak překvapil – poprvé na nádraží, kdy jsem si přečetl, že končí ve Vršovicích. Tam ale zastávce nikdo nevěnoval pozornost a dojeli jsme až na Hlavák. Přestože na boku vlaku bylo opravdu “Praha – Vršovice”.

A to je vše. Mohu si odškrtnout další trasu a příjemné bruslařské odpoledne.