TiK

pro pohyb prakticky v jakémkoliv prostoru, kde nejsi sám:

1. Na pomalejší bruslaře si dávej pozor

Pomalejší dojíždíš a předjížděcí manévr zahajuješ ty. Proto je i zodpovědnost za jeho bezpečné provedení na tobě.

Protože jsou pomalejší, je pravděpodobné, že bruslí hůře než ty a nemusí mít brusle plně pod kontrolou. Proto čekej nečekané a dávej si pozor..

2. O stejně rychlých bruslařích měj přehled

Můžeš předpokládat, že ti, co jedou stejně rychle, umí na bruslích asi jako ty. Je tedy dobré mít přehled kde jsou a co zrovna dělají – třeba je potká něco nečekaného budeš na to muset reagovat.

3. Rychlejší bruslaře ignoruj

Oni tě dojedou a v souladu s bodem 1 je předjíždění na nich. Poté co tě předjedou asi i poměrně rychle zmizí před tebou a tak je zbytečné se jimi zaobírat.

4. Chovej se předvídatelně.

Nikdy nevíš, kdo jede za tebou stejně rychle nebo rychleji. Tak mu to nekomplikuj.

Není to kompletní ? Vždyť je jen rozvedené “používej zdravý rozum”.

Nezdá se vám to kompletní ? Něco byste doplnili ? Komentáře tu jsou od toho.

Nebo apel na zdravý rozum, přestože vím, jak moc marné to je.

Za mých mladých let (to je něco jako doba, kdy ještě nebyl internet, natož Facebook) se také chodilo bruslit. Žádný problém. Helmu měl málokdo (nemluvím o hokejistech) ale zato byl zhruba v pětině stadióny natažený provaz. A za ním jezdili ti, kdo se učili či neuměli příliš bruslit.

Výhody byly nesporné – rychlím se nikdo nepletl pod brusle a na zkoušení měli na výuku klid a místo. A co si pamatuju, tak to fungovalo celkem bez větších problémů. Naopak to, že už člověk mohl “za provaz” ke zkušeným bylo jak medaile na olympiádě.

Takže to bylo.

A aktuální zkušenosti ze Štvanice ?

Malí začátečníci mají helmičky. A tím také zřejmě výuka skončila. Pokud si jezdí za ruku s rodiči, budiž. Ale není výjimkou potkat malá děcka, co sotva na bruslích stojí, uprostřed davu. S tím, že pokud je bruslení omrzí, klidně změní směr. Sednou si na led a začnou si plácat bábovičky. Prostě něco, co ohrozí je (vlastně ne, mají helmičku ) plus dost lidí kolem, kteří jsou příliš útlocitní, než aby dítě usměrnili nohou.

Alternativou je několik, na bruslích sotva stojících, dětí potkat, jak si hrají na honěnou. Rychlostí postřeleného hlemýždě, plno pádů (po dopadu samozřejmě poležet a zasmát se tomu).

Prostě výchova “tady máš helmičku, nic se ti nestane, jdi si bruslit” nefunguje a je na nic. Pohyb na stadiónu a v davu bruslařů má prostě nějaká (nepsaná) pravidla (třeba pravidlo zdravého rozumu), které je potřeba dětem vysvětlit. Pro bezpečí všech kolem i jich samotných. Helma řeší krizové situace, ale je lepší, když taková situace ani nenastane.

A to nemluvím o expertech “teď pojedu proti všem, a budu usilovně fotit”.

Bruslař má být předvídavý, ale tohle je moc.

zase led. A tentokrát jsem si nevybral dobře. Neděle odpoledne je tragický čas. Moc jsem si zvykl na podvečerní bruslení, kde nikde nikdo není.

Lidí bylo moc a moc a tak jediné pozitivum byla možnost vyfotit si rozpadající se halu za světla.

Za hodinu a půl jsem natrénovat streety (a vznikla tak jednoduchá pravidla pro bruslení) – slalom mezi lidmi, rychlé brzdění, změny směru.

Hledáte něco na brusle do uší ? A Elvise znáte ? A víte, jak by hrál dnes ?

Ne ?

V tom případě doporučím The Viva Elvis Album.

Nejedna se o nějakou vypelichanou kompilaci či stopadesátý výběr The Best Off…. Jedná se (alespoň jak jsem pochopil) o desku, jak by Elvis zněl, kdyby žil a nahrával ještě dnes.

Jeho staré hity jsou oprášené a krom hlasu, občas prohnaného vokodérem, dostaly novou basovou linku a i aranže. Naprosto moderní zvuk.

Jistě, nepovedlo se to všude a některé, zvlášť pomalejší kousky, jsou …špatné. Ale od Opening, kde vás napadne, co to sakra (pro mladší WTF) je. A pak příjde Blue Suede Shoes. Temná linky bicích, řezavá kytara a zborcená foukací harmonika. Vytáhněte trochu basy a jestli vás Elvisův hlas, podbarvený jen bicími,  nechá v klidu, sním svoje kolečka.

Pokud playlist postavíte na rychlejších, věřte, že se na žádném streetu nebudete nudit. Tohle je přesně ono.

Repo Men OST

Druhá chuťovka. Film je takové oddychové béčko (byť zábavné), ale hudba…

od úvodní Rosemary Clooney a Sway (hlasitost hooodně nahlas, dechová sekce hlasitostí na hranici bolesti) je vynikající, pak už to chce playlist lehce změnit. Moderní věci zapadají, ale mě na albu spíše ruší, ale Nina Simone a Feeling Good či Mamas and Papas Dream a little Dream of me jsou úchvatné skladby, na které se dá jet pomalu i agresivně. Ale hlavně a ladně.

Protože už jak kdysi křičel Scooter: It’s nice to be important, but it’s more important to be nice.

A styl se na bruslích počítá, ne že ne.