Tak nějak na pohodu, i když podle výsledků to docela jelo. Škoda, že si úplně nepamatuju začátky segmentů ve Stravě, takže jsem měl začít makat dřív, no.
Zbraslav nahoru, k Cukráku, na Baxovu vlnu a tam teprve oddych a konec lovení časů. Masakr.
Pak už kolem vody zpět. Jo, vzpomněl jsem si, proč jsem tam vozil brýle (čiré, v noci) – komárů a hmyzu bylo, že netřeba energetických gelů – bílkovin a proteinů byl dostatek i bez nic.
Dneska skoro desítka v Krčáku. Po tmě. A překvapivě jsem nešel k zemi na takových místech jako seběh z Hrádku (PR) nebo jiné, kořenů plné cesty, ale na více-méně rovných úsecích. Dvakrát.
Holt jsem si nedával pozor a myslel na bobra.
Dneska mě to stále dlouhé přemlouvání. I jsem se navečeřel, takže nakonec jsem vyrážel s plným břuchem. Ach ouvej.
Přes vyšehrad poklusem po nábřeží zpět a schody nahodu. Pche, nahoru. Od poloviny bylo zhasnuto a ještě rád jsem si svítil alespoň mobilem, abych vůbec viděl, kam jdu. Na rekord to tedy nevapadá.
Jinak tak jak se mi nechtělo, tak to stálo za starou belu. Běželo se mi špatně (byť relativně rychle), nebavilo mě to…
Už byly i lepší dny
„Maraton za 2:něco. Na bruslích“. NO, nevyšlo to. Tedy – brusle jo, downhill Jeremenkovou vcelku taky, byť jsem na čtyřicítce musel dost brzdit, protože auta předemnou ji chtěly dodržovat a 55 tam není žádná rychlost.
Pak po nábřeží – napřed pod Vyšehrad k tunelo a pak směr Zbraslav. A zpět. No – a ta trasa mi vyšla na prakticky rovných 30km. Představa, že to samé pojedu skoro do poloviny ještě jednou mě fakt moc nelákala, takže jsem to nechal plavat a jen jsem si ještě vyšlápl Pankrác nahoru.
Škoda mizerného asfaltu – jednak u Branického jezu, špatné to taky začíná být za Mostem inteligence. Tam rychlost padá, jinak není problém jet si v klidu 21 km/h dlouhodobě.
Jinak jsem jeden z mála, který má jak čelovku, tak nějakou tu blikačku – a když potkávám neviditelné duchy bruslařů na stezce, kde jezdí i kolaři a většinou rychle, tak obdivuju jejich odvahu.
Pořád jsem se nemohl rozhodnout, kam na kole. Nakonec, večer, skoro po tmě, jsem si řekl, že Průhonice budou to pravé.
Krčák jsem projel ještě skoro za světla, ale pak přes pole to bylo už s čelovkou. Jelo se dobře, trochu se to zhoršilo v lese, kde uzká kroutící se cesta mezi stromy v kombinaci s čelovkou vede k pomalé a opatrné jízdě.
Trail kolem Botiče i za tmy zábavný, k zemi jsem skoro šel až pod mostem na betonu. No, asi jsem se lekl vlastního stínu.
Kolem Hostivařské přehrady k metru Háje – a co to ? Jen třicet kilometrů ? Nějak jsem si pamatoval tohle jako padesátku. Kvůli třicítce bych ani kolo nevyndal, žeano.
Nakonec jsem to kličkováním kolem Krčáku dal někam přes 40 a šup domů.
Podíval jsem se do záznamů, že jako bych si dal nějakou desítku. No fajn, Stromovka, Rohanské nábřeží, Letná a mazat domů.
Bylo to 12.5. Ale ničemu to nevadilo, protože jsem cestou dost fotil a časz 10 na kilometr se taky objevily.
Stromovka byla úžasně zastřená mlhou, jen odkudsi zavanula vůně grilovaného masa. Dal bych si…
Kolem Trojského kanalu jsem se kochal odrazy na vodě, až jsem do něj málem spadl. O kus dál, u povodňových vrat na Palmovce jsem si konečně udělal čas na pár fotek lampy a zábradlí. Vždy tam září do tmy, většinou kolem jen proběhnu/projedu. Nevím, co mě dnes popadlo.
A ještě jsem tam, uprostřed ničeho, směřoval lehce nervózní matku s malou holčičkou, kudy zpět do civilizace.
Rohanské nábřeží šlo dobře, i jsem se (bez čelovky) dokázal vyhnout všem loužím. Do té jsem vletěl až u Štavnice, po protažení a krátkém procvičení. Pod lampou byla, mrcha.
Nábřeží klusem a Čechův most jsem přešel – sbíral jsem síly na výběh na Letnou. Na schody. Optimismus byl veliký, byť jsem věděl, že už přetahuju plánovanou délku. Prvních pár bloků šlo, střídal jsem po jednotlivých schodech a po dvou, ať to nohy tak nebolí. Nebolelo, šlo to, ale vlastně ani nevím, proč jsem to nedal. V zatáčce to prostě nešlo na nahoru jsem došel. Hrdý výběh kolem popíjejících lidí se tedy nekonal.
Pár fotek a domů.
Měl jsem dojem, že to bylo pomalé, ale strava říká něco jiného a přestože jsem pocitově lehce klusal, tak všechny osobní rekordy se nesou ve zlepšení o 3/4 až minutu na kilometr.
Už chvilku mi leží v žaludku tenhle článek o maratonu: https://www.irozhlas.cz/komentare/maraton-praha-komentar-tomas-kohout_1705081139_kro
V kostce – půl roku příprava, tréning a vyšetření a pak maraton. Což o to, na podzim jsem měl stejný plán. Ale tenhle článek mi prostě leze na nervy. Drobnosti. Od za půl roku natrénuju přes pomalé tempo 6min na km po žádný cil na startu. O zdraví nemluvě.
Chybí mi tan respekt a snaha sáhnout si na dno a dát to. Jasně, maraton je vcelku módní záležitost, ale – na start jdu s tím, že to dám. A jinak tam nelezu. A uvědomuju si, že dvaačtyřet kiláků je sakra porce a za půl roku s bolavýma achilovkama nemám šanci. Takže neskuhrám nad tempem, když najdu technicky lepší způsobe běhu, tak prostě nezrychluju ale šetřím síly a držím tempo…
Mě taky zastavila hlavně achilovka, pak nedostatek tréningu. A věděl jsem, že na to nemám, že to není jen epizoda, že nestačí zaběhnout to a zničit se na dalších několik dní.
Ale jak kdo chce. Pokud to půjde, tak na podzim chci nějaký půlmaraton a příští rok na jaře se uvidíme na startu.
Vyrazil jsem do Stromovky, že si dám desítku na čas. Nakonec z toho byla osma -úplně jsem neodhadl okruhy a na osmi jsem byl skoro doma – a fakt se mi nechtělo ještě nabíhat dva kiláky tam a zpět.
Potmě, bez čelovky, ani jsem nikde nezakopl a to jsem to bral spíš pěšinami. Kromě mě tam byl ještě závod koloběžek. No, zdatně jsem se motal, nějak mi to vycházelo do protisměru. Nicméně světla měli a exkluzivně pro sebe ne, takže jsme se nakonec vešli.
Z času mám docela radost – zhruba o 40 – 60 s na kilometr než obvyklý poklus a dalo se to, ta desítky by asi šla. Strava mi navíc naměřil a třetí nejlepší na 5km a 2 míle. Radost. A to nepočítám, že za poslední dny nemám (cíleně) příliš odpočinku.
Po bruslích dnes kolo. Podle vody do Vraného a pak nahoru směr Březová, Zvole, Břežany a Písnice.
Po tmě, s čelovkou a kočkama. Už jsem tam dlouho nejel, takže mě pár věcí překvapilo. Dvě závory v lese nad Březovou. Asi nemají rádi cyklisty. Nebo motorkáře. nebo všechny.
Nebo cesta ve zvoli kolem hřiště – z hravé stezky se stala uválcovaná mlatová autostráda. Bleh.
V poli nad točnou jsem vzpomínal, jak jsme tam loni stáli v noci proti sobě s jelenem a nikdo nechtěl uhnout první. Dnes to bylo bez podobných setkání.
Zbytek je tak jak znám a mám najeto. Dohromady necelých padesát, takže pohoda.
Jo, vlastně pohoda – na to, že jedu po tmě a tak nějak v klidu, tak se mi na Stravě časy docela líbí.
Je to tu. Večerní jízdy/běhy se zaplnily kočičíma očima, které mě sledují. Tu z trávy, tam sedí na sloupku od plotu. Občas je to mírně znepokojivý pocit, když očka světélkují v odrazu z čelovky na desítky metrů předemnou, ale vlastně jsem si zase zvykl a beru to jako příjemný doprovod.
Že tam někde v lese nejsem sám.