TiK

byl v plánu, nakonec se to natáhlo skoro na 12 km. Ale bylo to alespoň zvolna.

Přes Stromovku, Tróju, Rohanské nábřeží na Letnou.

I když jsem běžel pomalu, nakonec kilemetrové časy nejsou tak hrozivé – resp. mobil hlásil průběžně daleko horší časy, než se nakonec z gps záznamu spočítalo.

Další plus jsou vyklusané Letenské schody. Pomalý začátek, pomalý střed a neuspěchaný závěr přinesly ovoce a tak jsem se mezi davy lidí, popíjející a slavící nahoře, přiřitil jako velká voda. Ne že by to někoho zajímalo. Ale vyběhl jsem!

Podle Stravy se mi potvrzuje, že kopce mi jdou – zatímco na rovinatých segmentech hájem posledních pár pozic, na brutálních kopcích (schody, Petřín apod) se pohybuje lehce za polovinou.

Asi běhající většina bere jen rovinky…

Asi mě dohonilo sportování za poslední dny – pořád mě něco bolí, není chuť, prostě si tělo řeklo, že chce pauzu.

Tak mu ji dopřávám.

Ale už mu brzo skončí :)

Posilování v parku. Fajn. Takže:

1km běh do parku, jedno kolo na strojích, 3km na vyšehrad, tam nejsou všechny stroje, takže dvě kola toho, co je, běh 2km do Podolí, tam jedno kompletní kolo na stoječkách a 1km pod schody.

Tam mi došla síla, chut a vlastně všechno.

Takže jsem schody v klidu vyšel, v klidu došel domů a hotovo.

Se cvičením se to ukázalo o dost náročnější, než jenom zaběhnout pár kilometrů.

Bleh

a relaxu jen tak zlehka na kolo. Zbraslav, Černošice a zpět. V klidu, na pohodu.

Jo, zadní duše s asi milionem záplat začala zvolna unikat, plášť je trhlej na straně. Bude se muset koupit novej…

Jo, jsem socka – ale i když závod City Cross vypadá zajímavě, tak šest stovek starovného prostě nedám.

Škoda.

Týýý vole… ja to fakt dal. Ne závod, ale celkem 22km v kuse (dobře, dvě občerstvovačky, obě na minutu…).

Autobusem (ze zácpy do zácpy) směr Lipence a pak na Prahu to, co jezdím v noci na kole.

Hele, poklusem je toi úplně jiný. Víc času, všímám si, kolem čeho to vlastně jedu/běžím. První kilometry mezi poli je vyloženě slast a nádhera.

V Čenošicích uhýbám na cyklostezku a mažu směr Praha. Prvních deset je hodně v pohodě, několikrát se brzdím – vím, že by to teď šlo rychleji, ale vím, že je dvacet předemnou a nemám s tím žádné zkušenosti.

První občerstvovačka v Radotíně – hydrant, takže lehce napít (měl jsem víc), hlavu pod vodu a běžím dál. Tedy, ty pohledy – jak jsem namočenej, musí to vypadat, že se takhle potím. A pokud se takhle potím, tak infarkt za 3…2…1…

Brzy schnu a dobíhám na 12km na druhou občerstovavačku. Vychlazené nealko pivo neznámé značky chutná božsky, snažím se ho nedat na ex, moc se nedaří a běží se dál.

Neodhadl jsem trasu – podle měření mapy jsem měl mít 22 někde u Železničného mostu. Pche, tam mam s bídou devatenáct, takže otočka pod Vyšehrad a doufám, že do Jeremenkovy to vyjde. Akorát – 22 a pár metrů navrch, takže mám jistotu, že na Stravě bude zaznamenám půmaraton.

Nahoru na Pankrác autobusem, od něj domů mě už dost solidně bolej nohy, ale nic tragického. Večer po vaně se to v klidu rozleží o něco víc. Jestli budu ráno chodit v tuhle chvíli neodhadnu :)

Poznatky:

• Stejně jako cyklisti se i běžci kus za Prahou zdraví. Hranice je někde kolem Lahovického mostu.
• Strašně záleží na prostředí – takhle zajímavou desítku, jako začátek, jsem snad neběžel. Vůbec jsem nesledoval kilometry, jen se kochal. Pro přístě tedy zajímavé trasy.
• Pokud bych zachoval časy, byl by maraton ke 4:45. Nic moc, ale byla by to strašná bomba.
• Maraton: pokud, tak začít trénovat podle nějakého plánu a cíleně. Teď bych to viděl na padnutí někde po 30.
• Poslední dva kilometry jsem neustále kontroloval vzdálenost v mobilu, jestli s tím už můžu praštit.
• Nakonec jsem si o pár vteřin zlepšíl osobák na jednom  úselů pod Vyšehradem – po té dvacítce. Spíš ostuda, co jsem tam předtím dělal.

Ještě když jsem sedal na kolo, netušil jsem, kam to bude. Nakonec Krčák dolů a přes Písnici na Břežany, dolů po silnici do Vraného a podél vody zpět.

Když se vrátím k téhle pětce, tak se idiocie projevuje tak, že Strava počítá libovolných pět km po sobě běhu jako nejrychlejší.

Takže místo abych po ohlášení pětky pokračoval stejným tempem ještě jeden – dva kilometry, což by šlo, jsem vzal uběhnutých pět a zvolnil do klusu a vydýchával.

Mohl jsem nahnat pomalý začátek a celkový výkon zlepšit o 20-30 vteřin.

Jsem idiot.

jak pravím v nadpisu, byla to otrava. Čirá, koncentrovaná otrava. Proč tu jsem ? Kam běžím? Proč to dělám ? Kašlat na to… Ještě horko…

Takže z plánované desítky na čas se stala pětka a málem ani ta. A to, že jsem ji dal v polovičním tempu keňských maratonců taky není úplně skvělé.

Tedy – na hrocha jo, ale v globálním bežeckém měřítku je to spíš k pláči.