TiK

Dnes pro změnu brusle – za což může hlavně další organizovaná jízda. Tentokrát z Modřan. Udělal jsem si čas a napřed jsem si projel stezku až do Vraného. Tedy – napřed to byl downhill Jeremenkovou, podle GPS stabilne 40km/h.

Pak rovina do Vraného stabilně kolem 2:50 na kilometr. Ani jsem se moc nedřel, ale jelo to pěkně. Škoda, že asfalt je rok od roku horší a i když na kole to není moc znát, na bruslích hodně.

Do startu oficiální části jsem měl čas, takže jsem si pak ještě zakroužil kolem Portu 62.

Oficiální jízda byla dost komorní – maximálně 30 lidí, poslední tři byli rádi, že vlastně stojí, takže se na ně hodně čekalo a během toho probíhala i nějaká socializace.

Dojeli jsme pod Vyšehrad a tam jsem si jako večerní kardio šlápnul kopec na Pankrác. Bleéé.

No, rychle, protože jsem neměl moc času. Stačily dnes dva kopce, v obráceném pořadí, než je obvykle jezdím: Smíchov a nahoru do Starých Radlic uliceme Pod Kernerkou. Stoupaní pozvolné, ale pořád. Sjezd na metru Radlické a hned nahoru ke hřbitovu Na Malvazinkách. Tady jsem kolo tlačil – kus pod vrcholem mi zadní proklouzlo v mokré trávě a už jsem to nerozjel.

Kolem Bertramka sjezd dolů a hned na Petřín. Docela v pohodě. Pak sjezd do Dejvic a přes Stromovku, Troju, Karlín a centrum domů.

Skoro. Ještě asi nějaka antibiotika v sobě mám, ale absťák byl velký. Takže proběhnout. Sklusat na Vyšehrad, dolů a podle vody zpět. Osm kilometrů, ale běželo se mi strašně dobře. I když jsem se brzdil, časy na mě rychlé (hroch, pamatujete si?).

Nakonec (ne)opblíbené schody – a shodil jsem dalších deset vteřin. Už jen šest a bude to pod dve minuty. Což bude úspěch.

Jo, a na dalších dvou segmentech podle Stravy osobní rekord.

No, třicetidenní čelendž ukončila chřipka a  antibiotika.

S trochou štěstí bych měl v dohledné době začít fungovat, takže zase od nizké zátěže a uvidíme.

proti včerejšku, ale podařilo se.

Alespoň v podvečer se jít proběhnout. Do Krčáku. Jako první jsem narazil na běháme na čtyřce – a podle kolemjdoucích dojmů to asi nebude to pravé. Ale uvidíme, pokud na to (jako dnes) nezapomenu, tak to možná zkusím. Ale asi mezi větší počet lehce odkvétajících žen nezapadnu.

Protože jsem asiciál a rád běhám sám, podařilo se mi trefit to nějakého závodu – běžců bylo mnoho a přes moučné značení na zemi běhali tak nějak odevšad. Zbavil jsem se jich až na „tajných“ trailech, které znám z kola.

Bylo jim mnoho a v kompletním věkovém rozpětí. Jen u těch starších to občas vypadalo na hraně, jestli infarkt ano či ne – měl jsem dojem, že i závod by mě měl hlavně bavit a ne se u něj zničit. DObře, až poběžím finále maratonu na olympiádě, tak prosím. Ale zatím ne.

Podle stravy jsem zaznamenal zlepšení ve skoro všech segmentech – ale ten jeden, kvůli kterému jsem to tam nahrával, mi vyrazil dech. Na pár desítkách metrů z kopce jsem byl dnes, za světla, o půl minuty pomalejší, než minule za tmy a s čelovkou. Jako úplně nepotěšilo a musím se tam brzy vrátit a tomu času to natřít.

Nakonec jsem si dal právě ještě jeden menší okruh po bajkových trailech – a bylo to skvělé. Krásné cestičky, nikde nikdo, moc fajn. Jen pár srnek, se kterými jsme se navzájem vyděsili.

Dotočil jsem to zpět k Labuti na pěkných 12km s docela rozumným časem (na mě) – a ejhle, autobus jede až za 15 minut. No to bych tam zmrzl. Takže směr Budějovická a Pankrác. Včetně tohohle hnusu, který na kole znám moc dobře. Během (ehm) to není o nic lepší…

Končil jsem na patnácti a ten konec už nebyl moc ono. Podle času ani tak ne, ale pocitově to bylo nedobré.

Ale zase vím, že patnáctka z kopce do kopce půjde. A běh na hrad ? Počkám na výsledky z prvního závodu a pokud tam bude alepoň čtvrtina pomalejších než já dnes – Kunětická horo, tady mě máš!

abnormálně mizerné počasí a ještě je nemocný malý syn a já jsem s ním doma, tak to na sport nevypadá

do konce měsíce chybí pět dní a do sta kilometrů mi chybí dvacítka. Takže, pokud nenastane nějaké katastrofa, to padne.

Nastavený limit jsem měl dvacet. Na květen to trochu zvednu.

Jel jsem s autem na STK do Roztok. A protože jsem čekal, že to bude na dlouho, vzal jsem si běhací věci.

Kolečko přes Stříbrník, Žvahov a nahoru na LEvý Hradec bylo skvělé – napžed rozkvetlá třešňovka, dvě vyhlídky, kopec dolů ozlomkrk, rovinka kolem vody a nechutné stoupání zpět na Levý Hradec.

Překvapilo mě, že v úterý v poledne, taková odlehlá část světa – a potkal jsem dva běžce. Jsou všude.

Běh byl hodně pohodový výklus – i když jak zrovna koukám na čísla, tak se zvolna zlepšuju a pohodový výklus je skoro o minutu na kilometr rychlejší, než v zimě.

Po příchodu domů bych šel ještě – tělo si říká, že by se mu ještě chtělo nějaký ten kilometr uběhnout, únava žádná (jo, v kopci to bylo něco jiného).

Uvidím večer.

naprostá změna. Tma, čelovka a Krčák, který znám z kola. A překvapivě pohodové – včetně kopců od Labutě. Tam je lepší lehce skrytá cestička/trail, než se rvát po hlavní cestě.

Z Hrádku dolů to bylo ozlomkrk, ale strašně zábavné. Jasně, jsem z kola zvyklý na čelovku, takže mi to ani nepřišlo, nicméně pár kořenů jsem přehlédnout dokázal.

Na rovině zpět k Labuti mě potěšilo stabilni tempo – na 4km prakticky na vteřinu stejně. A protože u Labuti jsem měl teprve osm, vzal jsem ještě kus okruhu k metru, ať to dá těch deset.

Od metra jsem si pak domů dal zrychlený kilometr (což znamená asi poloviční rychlosti proti tomu, co keňané běhají jako maraton, žeano).

A lehké wtf večer na váze: snažím se, mám z čeho hubnout a půl kila za 14 dní je … vlastně nic.

Tak jdem na druhou polovinu. A už teď vím, že pak dalších třicet dní bude stejných.