Dnes na seniorských hřištích jsem si uvědomil jednu věc – chodí tam dost seniorů 65+. Fajn – ale ti lidé se usmívají!
Ne ta samá věková skupina, kterou potkávám v Albertu/Normě/Tescu, která se tváří nerudně, naštvaně a nenávistně.
Ti sportující lidé se usmívají, mají očividně dobrou náladu, odpovídají na pozdrav a s většinou se dá prohodit nějaké slovo.
Nebude to jen sportem, ale asi celým přístupem k životu. A rozhodně je to fajn.
Dneska v klidu do parku a cvičit. Už tam některé stařečky (70+) znám od vidění a zdravíme se. Nic víc – jsem na ně moc mladej, ale alepoň ten pozdrav potěší.
Kolem parku jsem přidal dvě zatáčky, takže běh mezi kruhem na strojích je rovný kilometr, možná něco mále přes. Stejně jako jsem přidal na strojích – přítahy po deseti, dřepy po třiceti a přitahování kolem ne na loktech,ale na napjatých pažích.
Vytrvalostní cviky jsem přestal počítat – počítat do sta nebo šedesáti byla pěkná obsese a protože jedna písnička má kolem tří minut, jedu na dvě písničky volně a jednu v tempu. U hodinových trancových kompilací to ale asi bude problém.
Místo třetího okruhu jsem se zaběhl podívat na jiné hřiště pro seniory. Dolů, vedle Podolské vodárny. Běh z kopce rychlý, hřiště umístěné pěkně. Ale i když je to podle provedení stejná firma, jsou ty stroje trochu jiné. Něco je o pár centimetrů kratší či delší, jinde je doraz dřív. Prostě nezvyk.
Odtamtud na schody (přidaná rovinka a další blok!) a přes park (celý kopec vyklusaný!) domů.
Déšť co se celou dobu chystal, se nedostavil.
Co umí sporttracker
Popis app na jídlo
Popis blogu
spátky ni krok, zpívá se. A dnes proti větru to bylo věru třeba. Když přišel nějaký neposedný poryv, zastavilo mě to v běhu.
Na Kafčích horách vysadili nové stromy. Až jsem se musel zeptat nějaké paní (která očividně odemě čekala loupež nebo aspoň znásilnění), zda jsou ty stromy nové nebo kolem nich běhám půl roku a pro oči nevidím.
Tak vidím.
Včerejší mokro jsem přežil – v krku to sice není úplně stoprocentní, ale asi to bude v pořádku. Ťuk, ťuk.
A když to píšu odzadu, tak proč ne -dnešní sport jsem zahájil u důchodců a dal jsem poctivá tři kola na strojích. Docela překapivě i v tomhle počasí je tam skoro nával – dva tři stařečci (ti by mě za tohle označení hnali) a šichni makají v rámci možností naplno.
Doufám, že v jejich věku dám to samé…
První stovka uběhnuta. Tedy – stovka za únor. V lednu jsem prakticky neběhal.
Chtěl jsem psát o jízdě tramvají do Modřan a lehkém klusu 6km zpět podle vody. O zatažené obloze a bezútěšné atmosféře skostských blat kolem modřanského jezu a golfu. O tom, že stoletý stařík v armádních teplacích odpoví na pozdrav a usměje se, ale mladík v top značkách pokusy o mávnutí ignoruje. O stádu labutí, které se usídlilo na cyklostezce pod Baranďákem.
Místo toho myslím jen na ten strašlivej lijavec, který mě chytil kousek před Jeremenkovou a jen tak tak jsem se stihl schovat do průjezdu domu a počkat na autobus. A sledovat poryvy větru, které hnaly stěny deště napříč silnicí.
jak přezdívám sportovišti pro seniory. Ne, není to nablýskaná tělocvična nebo street workout zone, ale pro nás hrochy je to zábavné dostatečně.
Od kývadla na nohy (jak krásně to po běhu umí protáhnout zadní strany stehen) přes dřepovadla přítahy (ani v jednom nebohé klouby nemusí nést celou váhu těla) po kardio stimulátory jako simulátor veslování či orbittrack.
Suma sumárum – kolečko přes všechny stroje proložené kliki o lavičku mezi a výklus kolem parku je na 20+ minut. A tohle tříkrát s tím, že prostřední jedu delší a víc sérií.
Celkem hodina a půl a pocení také dostatečné. Za mě dobré.
Odpoledne se mi chtělo i nechtělo – a protože v tomhle stavu jsem většinou rád, když vyrazím, vykopal jsem se na kolečko Most inteligence – Baranďák a zpět nahoru na Pankrác.
Běželo se mi hodně dobře – nepříliš rychle, ale na druhou stranu: přeplněná stezka kolem vody, kde o sebe zakopávají běžci, chodci, cyklisti a bruslaři, znamená určitou motivaci nebýt nejpomalejší. A to se dařilo.
Jasně, mohl bych běžet asi i výrazně rychleji, ale pravidlo začínajících běžců zpomal! si pamatuju a dodržuju. A v neposlední řadě člověk ví, že má před sebou osm kilometrů domů a nemůže se vydat ze všech sil.
U benzinky mě dojel Jára – kolea kolař. Tipl bych si věk kolem sedmdesáti, ale každý den na kole. Chlubil se, že za letošek atakuje 800km. Chvíli jsme povídali (pravidlo dva: běhej tak rychle, abys u toho mohl mluvit) a pak se rozloučil a zmizel směr Vrané. A slušnou rychlostí. Až spravím kolo, nechci se s ním honit.
Železniční most byl relaxační a za mostem jsem byl skontrolovat půlu divočáka, co jsem tam našel v zimě (tzv. divočák po železničářsku). Je tam, perfektně vyvrhnutý a zatím zrmzlý. Však ona si zvířátka poradí.
Zpět k Baranďáku to bylo horší – měl jsem v hlavě cestu na kole, kdy ten úsek projedu za pár minut, zatímco běžím a běžím a běžím.
Za mostem jsem se apoň pro zpestření vydrápal na Bránické skály – čas 10 minut na kilometr pro tenhle úsek tomu tak nějak odpovídá :)
Pak už jen dolů a na nenáviděné schody nahoru. Mimochodem u jejich konce je vila, kde mají dva psi – a pohledy, kterými mě měří po výlezů schodů… Rozbrečel bych se.
Další jedenáctka doma a nový týden zase začnu od kratších tratí.