TiK

A to tentokrát doopravdy.

Autobusem na Želivského a pak pomalu, abych někde nemusel vychládat, na

Zombie run

Místo kamaráda, který podlehl smrtelné rýmičce. Pravda, pro převod startovnéhop chtělí poplatek a podepsanou smlouvu s ďáblem a oveřenými podpisy obou rodičů, takže jsem to vzal na černo. A stejně jako ve Hvězdě bez medaile.

O co jde ? No, je to zážitkový běh, tudíž pět kilometrů, během kterých na vás bafají jiní, namaskovaní jako zombie. Řachanda až na půdu a vím, proč tohle obvykle vynechávám.

Na Václavském náměstí bylo u příležitosti výročí Republiky videoprojekce na opravené Národní muzeum.

Stačilo tedy přidat kousek poklusu na Vítkově a vyšlo to akorát. A znovu nebýt přiliš spocený, když budu postávat v davu.

Videomaping na Národním muzeu

Václavské náměstí bylo plné a navíc nějakého génia napadlo zhruba do úrovně Opletalky postavit doprostřed pódium se střechou, takže na Muzeum bylo vidět až někde z poloviny Václaváku.

Samotná projekce spadla pár vteřin po odpočtu, ale za chvíli se jí podařilo znovu rozběhnout.

A vlastně  mě příliš nazaujala. Měla prezentovat význačné milníky České republiky – to ano, ale… prostě nezaujme, neurazí. Kdybych se tam chystal jen kvůli ní, byl bych asi zklamán.

Z Václaváku na Náplavku a poklusem pod Vyšehradem k domovu. Včetně zpesření – ve Vyšehradskiém tunelu jsem zkontroloval, kdy mi jede autobus a bylo to za 12 minut – což je docela fofr na stihnutí, ale by to ještě mělo jít. Podařilo se to, ale na všech segmentech ve Stravě mám nový osobák, takže to asi fofr byl.

Focení

Budu se muse vrátit k běhání s hloupým telefonem – takhle se často zastavuji kvůli nějaké fotce a kazí mi to časy…

Nebo spíš dolů – do centra do mám z kopce.

Přes Nuselák a protri větru, dolů po Václaváku a po nábřeží zpět. Akorát zo vyšlo na plánovaných deset.

Klady: V tom, jak si myslím, že běžím volně, zrychluju o desítky vteřin na kilometr. Vidět to není, ale při porovnání časů v segmentech na Stravě je to výrazné.

Zápory: musím se nutit, nebaví mě to. Snad jen podzim…

Chtěl jsem jít běhat už dopoledne, ale bylo skoro k nule a mlha. Psa by nevyhnal, natož běžce.

Odpoledne jsem měl dost a dost práce, takže zbyl večer. Zlehka sprchlo a začal foukat severák. No kdo by to nečekal ?

Vyzkoušel jsem alespoň novou budnu – je super. Víc super bude, až teplota spadne o dalších deset stupňů dole. Jo, pekl jsem se jako vepř.

A běh ?

Mám dojem, že je to čím dál horší. Ne časově, ale pocitově. Ale snad se podaří taky na nějkou zajímavější delší trasu a ne tyhle nouzovky kroužení po parku.

Musím říct, že se mi fakt nechtělo, ale tréningový plán je tréningový plán. Jasně, je to rozepsané na prosincovou pětku, což uběhnu prakticky kdykolic, ale aspoň mám zdání řádu.

A běželo se špatně. Doma dvakrát na záchodě a po kilometru už jsem hledal vhodné křoví. Což v Podolí zase není až tak cool možnost.

Pak po nábřeží pod Vyšehrad, schody vyjít nahoru a přes šance zpět pořád do kopce.

Nebylo to vlastně ani tak pomalé, dole na nábřeží do i odsýpalo, ale nějak celkově to nebyla zábava. Vlastně nevím, co to bylo, ale doufám, že se mi běhání nezoškliví.

Ono se mi také podařilo lehce přibrat, tři týdny nic a rozbíhám se na časech o 30 vteřin an kilometr rychlejších, než obvykle.

Ale dneska to prostě bylo divné.

Zítra mě čeká desítka.

Nové boty. U těch několika dalších párů co mám neřeším kilometrický náběh, protože se mnohem dřív rozpadnou jinde a jinak. Takže  musím doplňovat.

Cena byla příznivá a druhá, důležitější hledisko splňovaly také – mám široukou nohu a vysoký nárt. Třeba i Nike mi nesedí bota o dvě čísla na dílku větší…

Zpět k Adidasu. Vzhled jakž takž, zpracování made in bůhvíkde – tedy kategorie „zatím dobrý“.

Ale nejhorší / nejlepší na nich je, že jsou nijaké. Jo, tlumí, ale ne moc, s odrazem taky bůvíjak nepomohou, na noze sedí aby se neřeklo… Nemastné neslané.  Přitom objektivně jim vlastně nemám co vytknout.

Skoro o všech ostatní botách dovedu něco říct (tvrdé, táhne do nich, jsou jak bačkory) – ale tyhle prostě nic.

Pěkná dojmologie, co ? Ale vím, že příští pár bude něco jiného

Pár koleček v parku, tentokrát se sluchátky. Zima a tma mají výhodu, že lehce zrychluju. Což potěší, když se mi daří se zase vyžírat.

po nemocné pauze. Prvních pět bylo rychlejších, druhých hodně rekreačních. Tedy jak se to vezme, V si tam na Stravě dal pár osobních rekordů :)

V sedm hodin je už nutná čelovka a dlouhé kalhoty s větrovkou se také neztratí.

A vlastně zjišťuji, že ovál mě baví skoro víc než příroda. Nebo přesněji asfalt, to bude přesnější

po pár bězích na oválu nevím, jestli mě to v přírodě baví. A jsem z toho lehce zmatený – vždyť je to přece o tolik zajímavější a tak ?

Dobře, potkal jsem dva pitbuly a mohly se mě samou láskou ulízat – to na oválu nemám. Fotil jsem z mobilu noční Podolí – to na oválu také nemám (a co to dělalo s časy je jasné).

A taky jsem měl čas se srovnatelnou námahou skoro o minutu pomalejší.

Asi ano, asi je to lepší. Ale napřed si dopřeju ten luxus znechutit si tartan.

Bohužel, jako mockrát – někdo přinesl rýmičku a tím pádem sport spončil. Alespoň jsem potajmu máchal kettlebellem (jo, steplotou fakt super nápad), ale teď už dvakrát se podařilo vyrazit na ovál. Jednou trojka na rozklusání, dneska pětka. A (na mě) ne až tak v tragickém čase.

Vlastně mi ovál úžasně vyhovuje. Může být tma a lampy z okolích ulic mi dávají dostatečné světlo, nejsou tam kořeny a vlastně můžu myslet na příslovečného bobra a ne na to, kam běžím.

Hodinky pravidelně odpípnou vzdálenost, intervaly se běhají samy – tu zatáčka, tu rovinky, jedno kolo dvěstě metrů… Takže vlastně spokojenost.

Ostatně v plánu není ani nabíhání bůhvíjakých objemů, to bude mít čas po Novém roce – teď bych chtěl na (sranda) závodech 12. prosince dát pětku poprvé po pětadvacet. Takže teď rychlost a vzdálenosti do deseti kilometrů.

I když – ono pak na výsledném čase taky až tak nezáleží, že jo.

Kdo se stačí kochat, nezávodí.