Ale keňan Kipchoge na maratonu v Berlíně stáhl z předchozího minutu a něco.
Ta depresivní část ?
Můj nejrychlejší sprint je kolem 3:10 na kilometr a vzdržím ho pár stovek metrů. A Kipchoge dal maraton za 2:53 na kilometr.
Jestli to chápu ? Ani omylem…
Po ranním plavání dokolečka dokola jsem vlastně plánoval odpočinek. Ale odpoledne na pláži mi to nedalo a dal jsem si pár metrů po kraji příboje.
Tyvole!
Nakonec to byl kilemetr a byl to jeden z nejnáročnějších kilometrů celkově. Už chápu, že tohle párkrát za den a do roka je ze mě sprinter.
Plus mi to vadí na některé bolavé klouby – podélná náklon není, po pár metrech, nic úchvatného.
Dopoledne motorová myš v kulatém bazénu a večer promenáda u moře. Betonová. Jeden běh přes kilemtr a půl, v plánu pětka, takže to docela odsýpalo. Tedy – na jednom konci majáček, na druhém příboj, občas nějaký mrak – fotilo se hodně a běh trpěl.
Na téhle trase je jeden segment (a podle jmen tu běhají jen Češi), ale o čelné příčky jsem nebojoval.
Z pětky bylo nakonec něco přes šest a na to, že to byla jedna trasa tam a zpět, to příjemně uteklo. Ale proč by ne, kdzž mi na cestu mávala i mořská pana…
jel jsem zkoumat nové kraje, tak proč nepřenést běhání o kus dál, za humna ?
Dopoledne nějaké to plavání (hele, jak se počítají bazény v kulatém bazénu ?), pak něco v moři a pak poklus. A pak zase moře.
Hotelový bazén je kulatý a ani vzdáleně nedosahuje kvalit Šutky. A to je k němu asi všechno.
Moře je zajímavější. Přiznám, že jsem u něj nikdy nebyl (tedy ve formě koupání. Studený Balt znám) a tak pro mě některá specifika byla zcela nová.
Předně – trpmím mořskou nemocí i při plavání. Podélně s pobřežím, v brýlých koukat pod vodu – a jak to se mnou pohupuje, no, vůbec mi to nedělá dobře.
Druhý poznatek: ač vlny malé a pláž hlídaná a bezpečná, tak protiproud, kdy se vrací vlny od břehu, není žádná legrace a dovedu si představit stažená na moře a dlouhý boj o návrat na břeh. Bleh.
Ale možná nemám smysl pro dobrodružství
A nakonec běh. Horko, u moře tlumené větrem, o kus dál tlumené nebylo. Takže vedro. O kus dál, v lese už to bylo snesitelnější. Ale v lese: bežci znají a co tedy dělat, když je les sice nízký, ale s průhledy sto metrů ? Hm?
O kus dál bylo nutné studovat mapu v telefonu. Ona tam totiž byla půjčovna teréních bugin čtyřkolek. A dovedete si představit, jak ten les asi tak vypadal. Ano, cesty tam byly všude. Ale bloudil jsem jen krátce. Tak kilometr celkem.
Hned za touhle erzetou byla krásná zátoka, kamenitá, ale s nádherným borovým lesem. A rybáři. Pozdravil jsem, nic zlého netuše. Obratem jsem nafasoval sklenku něčeho strašlivého a z grilu nějakou mušloidní potvoru. Pití jsem dal, potvoru jsem zakecal a před další utekl. Ufff.
Ona cesta vůbec byla vypečená: v mapě silnice, v reálu trail, chvílema ferata. Nebo tak. Pět kilometrů jedna cesta přidala převýšení 150 metrů a tam a zpět to, překvapivě, bylo dost náročné. I když časy byly docela v pohodě. S focením, kocháním se a tak.
Zítra mám v plánu jinou trasu, ale sem se vrátím, protože o dva kilometry dál ( celkem 14) je mini pláž a maják.
Za letošek odběhaný první (ehm, asi i poslední) tisíc kilometrů.
Do konce roku s trochou štěstí další pětistovka.
Začnu tím jepříjemnějším: osobák na půlmaraton o pět minut dolů. To je moc pěkné. S tím se svezly i další: dvacítka pod dvě hodiny se mi taky moc líbí. Patnáct kilometrů a deset mil to vzalo tak nějak s tím – tyhle trasy specificky neběhám, takže to jde ruku v ruce s půlmaratonem.
Další věc, co se mi libí je, že jen tři kilometry mám nad šest minut – všechny kopce na mosty – oboje Lahovice a Baranďák. Jinak všechno k 5:45.
Trasa byla vlastně standardní. jeremenkova dolů (bez rozklusu, je to z kopce a od té doby, co běhám rychle je pod šest legrace, že ?), pobřeží k Lahovicím, přes mosty a na Smíchov. Jen kvůli dopravě zpět přes Baranďák a s tím pak souvisí běh až před Podolský bazén – jinak by to bylo za jen dvacet.
Prvních deset se běželo hodně v pohodě. Jasně, dejchám víc nahlas, rozhodně to nedám se zavřenou pusou, ale za osobákem na desítku jsem zaostal o čtyři minuty. Což je fajn.
Od osmnáctého to už ale bylo horší. Nohám se nechtělo, hlavě také ne, gel jsem měl o osm km dřív… Ale šlo to překonat a dost optimismu dodal i pohled na hodinky – měl jsem pocit, že to nejde a přitom tempo zůstávalo vcelku stejné.
Dlouho jsem pomýšlel na půlmaraton pod dvě hodiny – ale když jsem to ke konci z hlavy propočítával (síla je, poslední čtyři výrazně zrychlit, s ušetřeným časem by to šlo), zrychlení o minutu na kilometr bylo moc. Přístě to bude, pokud okolnosti dají, chtít někde od dvanáctého ubírat 20-30 vteřin na kilometr a mohl bych se pod dvě vejít. Takhle mi ten poslední kilometr přečnívá :)
A jo, mám z toho radost a jdu editovat hroší výkony!
Asi po sto letech jsem šel běhat s V. Sraz u golfu v Modřanech. No jo, to bylo 4.5km už jen na sraz.
Alespoň že pak to bylo velmi, velmi pomalé. Spolu jsme dali asi čtyřkilometrůvý okruh volným tempem a já pak zase zrychlil směr Pakrác.
Jako obvykle se poslední výklusové metry změnili na ukrutný sprint za autobusem.
Plán: Pankrácký park, 5km na čas.
Vyjdu z domu, pustím hodinky, rozklus, protažení… jde se na to.
Pípne pět kilometrů, doklusat, protažení, odchod domů.
Už tušíte háček, žejo ?
Jo, na 1km okruhu to běhám a nejsem schopný napočítat do pěti.
Bože, bože…
celkově za tento rok odběhnuto. Takže je šance na tisíc do konce týdne.
spíš na zimu. Tradičně moira. Otestuji brzo.