Hurá do Pardubic na již tradiční bruslení. Překvapením nebyla ani trasa, ani účast a ani dokonce tradičně skvělé počasí.
Tématem byly pohádkové postavy – pár masek se našlo. Nálada také nebyla špatná a pohodovou jízdu městem jsem si dost užil.
Ve spojení s návštěvou skateparku a pak již tradiční jízdou na Kunětickou horu to bylo výborné odpoledne.
Po prakticky třech týdnech ( z toho jeden týden na antibiotikách) jsem konečně alespoň na chvíli vyrazil na Letnou.
Ale postupně jsem si naházel pár klacků pod nohy.
Vyměnil jsem kola na bruslích. Na fotce je zleva doprava agressiv, to, co jsem sundal z aktuálních bruslí a normální 80mm kolo. Ehm.
Dal jsem tam starší kola, ale pořád vcelku slušná. Jen sjetá. Takže po třech týdnech na bruslích, které mají nesjetá kola, resp. kola zajetá na jiný směr/nastavení, než je ten aktuální. Nevím, na co jsem myslel, když jsem to dělal, ale měl jsem myslet víc.
Byl jsem rád, že stojím. Nohy nic moc, brusle zatáčely na jinou stranu, případně vůbec (flat). První kroky jsou utrpení, zbylé také. Jsem rád, že jedu, na nějaké triky není ani pomyšlení.
Poctivě šlapu asfalt odnikud nikam a snažím se trochu obrousit a srovnat kola. Jezdím to, čemu jsem se před pár dny smál. Jen na to nemám takový pěkný buzi obleček a neberu se tak vážně. (Foceno na Letné, cyklostezka rovina cca 600m, ten člověk to jezdil tam a zpět a tvářil se, že ho to baví).
Stejně jsem nakonec skončil u slalomu a lavičky. Na slalomu byla mě neznámá slečna, která očividně vyučovala inline bruslení. Hmmm. Takže o kus dál na lavičky – pár soulů a jeden pád ze schodů. Pozadu asi semd schodů, nohy se mi zaviklaly, na předposledním mi vypadl šroub z kola (kdo si to nezkontroluje…) a práskl jsem sebou na záda. Ta potupa.
Dokopal jsem se k Radkovi do půjčovny a tak nějak ukecal brigádnici, že se s Radkem znám a že mu prohrábnu šuplíky se šroubama. Doplnil jsem jsem zásoby a vrátil se na chvíli nazpět.
Ale to už začala prostehovat fyzička – takže velmi zvolna k domovu. Nebylo to tak úplně marné, ale tři týdny v posteli mi moc nepomohly… vzhůru do tréninku.
Člověk alespoň stíhal sledovat cvrkot kolem a je třeba říct, že na oválu se sem tam prohnal opravdu zajímavý typ na inlinech (kosmonaut, potápěč bez bomby a brejlí, ale s neoprénem, zhrzený Rambo v kraťasech pod pzadek čekající na svou oběť apod.). Asi to k tomu sportu patří.
Muhehehe.
http://www.skaterock.cz/clanky/zavody-2/taboard-skate-opening-report-9894
Přesněji cosi připojené k programu pražského maratonu. Prostě jedna z doplňkových akcí, které mají úkol v lepším případě zviditelnit nějakého toho sponzora, v horším prolít nějaké peníze od sponzorů a vykázat nějakou činnost.
Jak je vidno, ani jeden z účelů není moc zajímavý. Pro bruslaře.
Takže co se to dělo ?
Dorazil jsem chvíli před startem a kochal se. V první řadě davy bruslařů, kterým není líto dát 250 peněz za projížďku ve Stromovce. V druhé řadě lesem reklamních cedulí, vyplňujících každé volné místo kolem tratě. Ve třetí řadě trasou, které se už nějakou dobu nemění. Ač je ve Stromovce cestiček plus minus milion, jede se stále stejnou trasou. Do ní jsou vecpány jednou dlažební kostky a dvakrát pás dláždění.
No co byste za ty peníze chtěli, ne ?
Takže se potuluji kolem startu, sleduji sambovou hudbu (opelichané kostýmy, nenápaditá choreografie a tanečnice bez prsou a zadku) a snažím se nějak zabavit. Potkávám pár známých, před některými se raději schovávám a předstírám, že telefonuji.
Blíží se start a do první řady se staví rychlobruslaři. No, ti aby někde chyběli. Chaosu napomáhá moderátor, který chvíli mluví o nesoutěžní jízdě, aby o větu později nazýval jízdu závodem. Ne že by to nebylo jedno. Takže všichni se tak nějak řadí ke startu, rychlobruslaři přijíždějí tradičně zepředu jako poslední a vytlačují dav o krok za sebe. Výsad pro výjimečné naděje sportu není nikde dost.
Start a jedeme. Oni jedou. já stojím na rohu a fotím. Po průjezdu pár desítek bruslařů se řadím do fronty a přidávám se do davu.
O chvíli pozdějí přišel svah u Planetária. Kopeček nula celá nula nic, ale stejně uprostřed seděl bruslař s rozbitým čelem. Spíš bych vsázel na střet s nějakým neumětelem, který se na klesání metr na kilometr rozbil či zazmatkoval. Prostě bruslaři neumí bruslit. Možná tak rovina. Ach jo.
Pak už jen poklidná projížďka. Až k dlažbě. Vracíme se zadem na výstaviště ohrazeni zátarasy a cedulemi sponzorů, hnaní jak dobytek na porážku. Eeee… do cíle.
Všichni si mohou dát ještě jedno kolo – kašlu na to. Fotím dojezd šťastných lidiček do cíle a nechápu.
Trasa na houby. Startovné. neměřené. Rychlobruslaři, co stejně vyhrají. Nuda, nuda, šeď, šeď.
Obdivuji všechny, kteří našli nějaký smysl v účasti na této akci. Čest jejich hlouposti.
Překvapivě to není až tak velký problém – stačí se 24. dubna v 18:00 přimíchat k velké jarní cyklojízdě. Většinou se tam pár bruslařů objeví a místo se najde.
Trasa je docela pěkná – z náměstí Jiřího z Poděbrad se jede na výpadovku a směr Nuselský most. Je to lehce do kopce, ale nic tragického. Jede se vedlejšími ulicemi, ale to nikomu nebrání dát si kus legendární Vinohradské a přidat se k pelotonu až dál. Nebo, pokud to bude jako obvykle, jet daleko před pelotonem cyklistů a užívat si, že prakticky žádné auto nemůže přijet zezadu…
Nuselský most…nejde ani tak o povrch, ale o to “být tu na bruslích”.
Dál se jede ulicí Na Pankráci až na Budějovickou. Z Vyšehradu na Pražského povstání je to do kopce. Místy poměrně nechutného (vidíte mírné stoupání daleko,daleko před sebe), ale nejsou to závody, ne ? A z budějovické další historický luxus: Jeremenkova. Bohužel se asi nepojede moc rychle, ale obvykle tam není problém rozsvítit radar, nastavený na 40km/h. Ale i přesto je to široká a bezpečná cesta dolů s dobrým dojezdem. Osobně doporučím jet na začátku či na konci pelotonu a mít dost místa pro případné únikové manévry.
Posledním zajímavým místem bude Barandovký most. Výjezd je do kopce, ale pak několik pruhů pro sebe (nebál bych se, že se tak nějak spontánně uzavře celý) a sjezd směrem do ulice Strakonické… to nebude špatné.
Klady:
Zápory
Až na Barandovký most jsou to místa (dobře, Nuselák po chodníku), která jezdím často a rád. A mohu je jen doporučit.
Těším se na vás na startu.
Prima potkat další bruslaře.
Jo, tohle je opravdová stará škola.
Je ještě starší než já a stejně mu to jezdí moc hezky. Jen je vidět jeho styl – takhle se jezdilo “kdysi”. A je fajn to znovu vidět – i když současné bruslení je o kousek jinde.
Fitness kategorie má také další účastníky. Pro koho vlastně tahle kategorie je? U dětí především pro ty, které s bruslením začínají v jakémkoli věku. I ve fitness kategorii může dítě na nízkých bruslích. Jde o to, aby rodiče nebo trenéři sami určili, jaká kategorie – speed nebo fitness – je pro dané dítě optimální.
Tohle je esence toho, proč nemám rád rychlobruslaře. Rychlobruslení.
Cpou se všude.
Chápu fitness jako kategorii, kam mohou zavítat úplné trosky – špatné brusle, mizerná technika, fyzička na nule. A budou soutěžit s podobnými. Ochutnají atmosféru závodů. Třeba si vlezou na bednu. A hlavně – je dost možné, že je to nadchne. Přijdou příště. Koupí si lepší brusle. Začnou jezdit. A přejdou do vyšší kategorie.
Nahoře zmíněný postup je ale jiný – mezi zmíněná individua se prostě nacpou lidé, kteří mají vybavení. Trénují. Trenér tak rozhodl. A jistě – velmi pravděpodobně vyhrají. Což ostatní nebudou kvitovat s vděkem – přece proč by měli závodit, když jim tak kdykoliv může přijít trénovaný machr a strčit je do kapsy ? Startovat s tím, že si na bednu nevlezu je na nic.
S tímhle problémem se bojuje dlouho – na Life in Line i na dalších závodech. Osobně jsem se s tím potkal při bruslení na dálnici – původně inzerovaný závod pro širokou veřejnost se kvůli účasti bruslařské špičky dal pro širokou veřejnost počítat tak od čtyřicátého místa.
Nechápejte mě špatně – nemám nic proti závodům. Ale představte si, že na závody škodovek pustí třeba lamborgini. Kdo to asi vyhraje ?
Řešení ?
Není. Proti argumentům na různá dělané co je a co není už “skoropro” (velikost, počet kol, organizace v oddílu) se nikdy a nikdo neshodl. Stejně jako tyto diskuze pravidelně rozviřují kalné stojaté vody českého inline rybníčku bez šance na projasnění vody.
Nebo apel na zdravý rozum, přestože vím, jak moc marné to je.
Za mých mladých let (to je něco jako doba, kdy ještě nebyl internet, natož Facebook) se také chodilo bruslit. Žádný problém. Helmu měl málokdo (nemluvím o hokejistech) ale zato byl zhruba v pětině stadióny natažený provaz. A za ním jezdili ti, kdo se učili či neuměli příliš bruslit.
Výhody byly nesporné – rychlím se nikdo nepletl pod brusle a na zkoušení měli na výuku klid a místo. A co si pamatuju, tak to fungovalo celkem bez větších problémů. Naopak to, že už člověk mohl “za provaz” ke zkušeným bylo jak medaile na olympiádě.
Takže to bylo.
A aktuální zkušenosti ze Štvanice ?
Malí začátečníci mají helmičky. A tím také zřejmě výuka skončila. Pokud si jezdí za ruku s rodiči, budiž. Ale není výjimkou potkat malá děcka, co sotva na bruslích stojí, uprostřed davu. S tím, že pokud je bruslení omrzí, klidně změní směr. Sednou si na led a začnou si plácat bábovičky. Prostě něco, co ohrozí je (vlastně ne, mají helmičku ) plus dost lidí kolem, kteří jsou příliš útlocitní, než aby dítě usměrnili nohou.
Alternativou je několik, na bruslích sotva stojících, dětí potkat, jak si hrají na honěnou. Rychlostí postřeleného hlemýždě, plno pádů (po dopadu samozřejmě poležet a zasmát se tomu).
Prostě výchova “tady máš helmičku, nic se ti nestane, jdi si bruslit” nefunguje a je na nic. Pohyb na stadiónu a v davu bruslařů má prostě nějaká (nepsaná) pravidla (třeba pravidlo zdravého rozumu), které je potřeba dětem vysvětlit. Pro bezpečí všech kolem i jich samotných. Helma řeší krizové situace, ale je lepší, když taková situace ani nenastane.
A to nemluvím o expertech “teď pojedu proti všem, a budu usilovně fotit”.
Bruslař má být předvídavý, ale tohle je moc.
Tak, to je většina mých českých bookmarků stránek o bruslení. Nejsou tam obchody a zahraničí.
A je to neveselé čtení. Použitelné jsou dvě, tři. A pokud to srovnám se skejťáckým skaterockem, tak bych zaplakal komplet.
Není co číst.
V komentářích uvítám tipy na další jiné cz stránky.