TiK

Co nového na Ladronce ?

  se začíná rýsovat. Velký okruh na jízdu vypadá dobře, sklon to poměrně úzkého tunelu bude pro spoustu lidí zajímavá zkušenost.

Na straně ke starší části okruhu už je asfalt a sází se stromky.

Na straně u Kafulandu ale za tím není prakticky nic

Věřím, že to není schválně, ale na podporu pajdajících chodců vzniká kde co – přechody, bariéry, schody, podchody a nadchody. A kdokoliv, kdo má kola, musí se přizpůsobit.

Všechno pro chodce, nic pro ty ostatní.

Naposledy to odnesl downhill ve Střešovicích.

Celá vydlážděná křižovatka

Přežil jsem Zvičinu.

Kdo ví kde, dohledá článek  o tom, jaké to bylo. Na Ladronka.cz je už pár zmínek a odkazů na fotky, v komentářích mě tradičně zastoupil PK (nebo jiný anonym)  :)

Intermezzo I

Ráno. Studené, kalné. Slibuje všechno možné, jen ne sucho či bruslení. Zamračené nebe courá mraky nízko nad krajinou. Přesto vyjíždím. Hradec, Dvůr Králové nad Labem a konečně Žirecká Podstráň. Gps mě navádí přesně na konec prvního měřeného úseku, takže ho projíždím autem na start

Král Zvičiny.

Honza z ladronka.cz zorganizoval závod. Loni prý projížďku, letos tři měřené úseky, dva do kopce. A přejezdy mezi nimi bylo možné zrealizovat jak na bruslích, tak zajištěným autobusem. Organizace na jedna.

1. etapa.

Časovka. Rovina. První děti, pak dospělí. Délka zhruba 3km, jedna cesta s větrem v zádech. Výhled na modrou oblohu na jedné straně, na druhé černo.

Jelo se výborně a je škoda, že data z GPS (která hrdinně protestovala proti své funkci celý den) se ztratila. Škoda. Takže rychlost by byla jen odhadem a přestože s po větru to byl moc fofr, průměr vychází někam k 20km/h.

Myslím že všem se jelo dobře – kromě dvou děvčat, které trochu prohnal traktor. Tedy – on nespěchal, ale ony z něj byly poněkud nervózní.

Přesun 1

Kdo chtěl autobus, jel autobusem, ve čtyřech jsme se vydali na start další etapy na bruslích. Občas to bylo trochu do kopce, ale zatím sranda. Kdybych jen věděl…

2. etapa

Lenoši vystoupili z autobusu a nastalo první peklo.

Samotné etapa začala u symbolu kávy :) Bohužel byl opět výpadek signálu, takže je tam jen první a pár posledních bodů. Ale to převýšení chybou není.

Tam jsem si poprvé sáhl poměrně hluboko, chtěl zahodit brusle do lesa, sednout si na pařez a kochat se krásou přírody.

Bušící krev v uších, nohy z olova a pocit nasranosti, který mě nutil udělat další krok a skluz. A další. Nic než čirá nenávist ke kopci mě nepoháněla. Pečlivě vybranou hudbu jsem ani nezapnul. Jen já a kopec. Žádná přestávky, jen další metr za metrem. Zatáčka, kus roviny a znovu. Přece to nevzdám, nezahodím. Obsese. Ještě za jednu zatáčku a pak si lehnu do trávy. Aha, ještě jednu. Kopec ? No a. Jednou to musí skončit.

Skončilo. Konec etapy. Rovina, ale nohy se odmítají rozjet. Šlapu zelí, nejede to. Opravdu ? GPSka říká rychlost 40km/h ? Aha, on tam byl sjezd. Nevím. Vnímal jsem jen ten neustálý kopec, zpupně se tyčící předemnou. Nenávistně se šklebící: “ty sem nevyjedeš”

Přesun 2

Malý, ale rychlý sjezd. Poplácání po ramenou od pár lidí “slušně ti to jede” je největší uznání.

Etapa 3

Tady skončila sranda. Úplně.

Klikněte si na obrázek, podívejte se na převýšení. Ano, jde to.

Další metry. Ve výhledu se šklebí asfalt. Pokud pohled sklouzne dále do stráně, v dáli si všimnu těch prvních. Kdesi nahoře. V oblacích. Pomáhají si hůlkami a jde jim to o poznání lépe. Šmejdi. Jak to, že jsou tak vysoko ? To fakt nemám žádnou fyzičku ? Na tomhle pitomém kopci ? Proč se tu plahočím ? Kašlat na to.

Metr za metrem.

Na několika místech to vzdávám, odbočuji do trávy a místo bruslení jdu. A jsem za to rád. Vracím se na asfalt, mokrá kola z trávy kloužou, nepříčetně zabírám a získávám rychlost. Na pár metrů. Zpomaluji na rychlost chůze. Ještě pomaleji. Metr za metrem. V některých chvílích vidím celou cestu předemnou jako jizvu v louce – směje se mi do tváře. Z pod helmy mi už dávno tečou proudy potu, zatímco ruce jsou zmrzlé větrem.

Další metr.

Rovinku nevnímám. Jede to o něco lépe, ale přílišný rozdíl nevidím.

Cíl.

Konec. Nezpomaluji a mířím k autobusu, který nás čeká na posledních pár desítek metrů opravdu mizerného asfaltu. Svlékám oblečení (to jsem všechno vypotil já ?), beru si suché a jdu se protáhnout ven. Kdyby mi teď ztuhly nohy, umřel bych.

Vyhlášení

Zvičina, 671 metrů nad mořem. Otvírá se první sud piva, jako řidič je v duchu i nahlas proklínám. Zamluvený salonek v chatě, nějaké jídlo. Mimochodem, jídelníček, z kterého by se Polreich oběsil na nejbližším stromě.

První dostávají ceny, zbytek věcné. Končím na osmém místě z dvaceti startujících. Pár jich do cíle nedojelo vlastní silou – ti se nepočítají do losování cen. My ostatní jsme Králi Zvičiny. Ani nevím jaký je to pocit. Držím hrnek s čajem a snažím se koncentrovat na plánovaný downhill.

Jdu se protáhnout před boudu. Na kraj vysvitlo slunce, fotím co se dá. Lepší, než zakouřená hospoda.

Plány na sjezd berou za své – nikomu se nechce. A já nechci zdržovat doprovod, který by se mnou musel jet. Škoda, čekalo by mě něco kolem 12 kilometrů stále lehce z kopce. Ale nakonec v polovině jízdy autobusem začíná pršet a jsem nakonec docela rád, že jsem na sjezdu netrval.

Intermezzo II

K auto se vracím krátce před půl sedmou. Hepa začíná o půl deváté. Nakládám kolegu směr Hradec a vyrážím. Posílám Z smsku, že to asi nestihnu.

Přes stošedesát kilometrů. A v osm vystupuji v Podolí u Žlutých lázní.

Hepa Blade Night

První letošní jízda.

Na to, jak je hnusné počasí, přišlo dost lidí. A o slovo se přihlásil nový mediální partner – rádio City. Na to lze reagovat jen odkazem na tenhle článek na musicserveru.

Po odpoledni jedu spíš automaticky, ale občas to proložím nějakou blbostí. Nepotřebuju jako Tóča exhibovat před nejhustším davem.

Rádio je opravdu nesnesitelné. Beru si sluchátka, mikinu zatahuju jako Kenny a přestávám vnímat okolí více, než je nutné.

Občas prohodím pár slov s některými známými, ale jinak se držím  vzadu a pomalu a v klidu odjíždím těch dvanáct kilometrů.

Závěr.

Ležím ve vaně plné horké vody. Husí kůže, chvějící se svaly. Dneska toho byly opravdu moc. Ale bylo to dobré. Sáhl jsem si na dno. A šlo to.

Odpoledne (spíš v podvečer) jsem se byl protáhnout na bruslích. (No, pravda, jel jsem za V. do hospůdky, ale to je jedno :).

Půjčovna byla zavřená (cedule do šesti), hospoda vedle pár minut před zavíračkou pro nedostatek hostů. Bylo kolem půl sedmé. Ne že bych se při tomhle počasí divil.

Vrátil jsem se na Stalina a po pár grindech jsem si hrál s 360kou ze tří schodů. Normálně, switch, fakie… A pak jsem jako McGyver z proutí postavil malou konstrukci, přes kterou jsem to točil.

Problémy byly dva: psychika a rozmoklé spáry mezi dlaždicemi. První mě brzdilo, druhé se mnou párkrát prásklo o zem.

Nakonec jsem se dostal na výšku jednoho metru – tedy pod schody. Takže odraz kolem 60cm nahoru, dopad z metru. Pár 360 dopadlo strašně: dopad na jednu nohu, přetočení… děs a hrůza. Nakonec jsem si chtěl skočit jen tak přes pár dlažek na zemi, na výšku tak s bídou dvacet centimetrů.

Křup.

Něco ve stehenním svalu.

Hm, to nic.

Znova.

KŘUP.

Bolest.

Nadávám si do blbců, protože víkend bude pěkně našlapaný a zranění je to poslední, co potřebuju. Tak nějak divně to bolí uvnitř svalu, tuhle bolest neznám. “Ahoj, já jsem tu nová, budeme kamarádi ?”. Ne. Odjíždím na zdravotní pivo a pak zvolna domů.

Tyhle nezaviněné (=nedělal jsem nic mimořádného, abych si natloukl) beru vždy jako ohromnou zradu mého těla, které jinak funguje, jak má (klep, klep). A ještě horší jsou návraty – nevím, ve které chvíli mi část těla vypoví poslušnost a z nějaké nevinné situace půjdu k zemi.

Sakra.

Doma masáž, vana s horkou vodou.

Zatím to jde.

Uvidím, s čím se zítra vzbudím.

na Koněvovi – dá se to počítat jako bruslení ? Těžko…

dost věcí, ale to teď není hlavní.

Díval jsem se na Facebooku na přehled skupin s bruslemi. Pár desítek jich to našlo. Ale o to také nejde.

Překvapilo mě, že mnoho z nich má 100+ členů a naprosto nulový obsah. Žádná diskuze, žádné fotky, prázdná zeď.

A i když se snažím (pravda, nepřeháním to, ale snažím) servírovat originální a zajímavý obsah, tak mám zhruba dvacet lidí, kteří se přidali.

K čemu to celé je ?

Během odpoledne v půjčovně jsem byl svědkem návratu frekventantů kurzu inline bruslení. Sakra práce.

Lidé po minimálně pěti hodinách výuky. Nevím, jestli byl problém v nich, v učiteli nebo byl prostě špatný tlak. Ale po intenzivní výuce stáli v “A” postoji (nohy vedle sebe), netušili, jak se odrazit (ne, jako na ledních se zoubky to opravdu nejde), na miniaturním kopci (půl metru výšky na 20metrů délky, dlouhý bezpečný dojezd.) nedokázali sjet.

Co hůř: ne nedokázali – ani to nezkusili. Bezradně stáli “nahoře” a raději se od instruktora nechali po jednom svozit dolů. Ochráničovaní, ohelmičkovaní. Pokud se dostali do dosahu plotu či jiné pevné stěny, vrhali se na ni a jen ručkováním se posouvali dál. Brusle spíše překážely.

Výjimkou nebyly případy(i), kdy lidé z kurzu po několika hodinách stáli na mírném svahu, a snažili se jet vpřed do svahu. Ale jen šoupali nohama vpřed a vzad – protože základní odraz (nohu vytočit o 10-90 stupňů a odrazit se) jim buď nikdo neřekl nebo to prostě nepochopili.

Nebo jsou standardy kurzu nastavené příliš nízko ? Mezi řečí tam padlo, že přešlapování dopředu se bude řešit až další den.

Pro koho kurz inline bruslení vlastně je ?

Pro “instruktory”, kteří na tom tak maximálně vydělají ? Pro “bruslaře”, kteří, ukolébaní falešným pocitem bezpečí (a chrániči a helmou) myslí, že bruslení nebolí ? Dostupný adrenalin pro všechny bez jakéhokoliv rizika ?

Posedlost odborností. Prostě nemohou koupit/půjčit brusle a jít to někam zkusit. Potřebují certifikovaného instruktora. Nemohou to zkusit, zeptat se kolemjedoucího. Musí jim to být vysvětleno ve shodě s metodickým pokynem. A v neposlední řadě jsou kurzy bruslení byznys.

Mimochodem – probíraná teorie na kurzech. Neslyšel jsem všechno, ale – za tohle jsou lidé ochotni platit ? Rozebrat brusli, vyměnit ložisko ? Pochopím kohokoliv, kdo to zkusí a uspěje. Pochopím kohokoliv, kdo to zkusí, selže, odnese do servisu a nechá si to udělat. Ale platit za to, že mi řeknou, že mám zatočit šroubem (popsané v manuálu k bruslím) ? Co ? Stejně následuje jeden ze dvou zmíněných scénářů.

Lidé platí za něco, co by sami mohli vyzkoušet a zadarmo.

Co takový kurz produkuje ?

Bruslaře ? Těžko. Osoby, které jsou snad nějak schopné jet po rovině. Zabrzdit či mít brusle dostatečně pod kontrolou na to, aby nikoho včetně sebe neohrozily těžko. Viděl jsem výsledky a přesto že to snad nebyl reprezentativní vzorek, byl to tristní pohled.

Výsledkem jsou postavy, které plní stezky ve Stromovce, na Ladronce či jinde. Základní postoj, velká nejistota a sebevědomí “já byl na kurzu, já to umím”, které u některých jedinců vede do fáze dvě “já byl na kurzu, jen já to umím správně a musím vám ostatním vysvětlit, jak jste to dělali špatně”. A někdy i další fáze.

Postavy, které jsou spokojené na rovné cestě odnikud nikam. Nikdy nejely z kopce, nikdy nemusely řešit nenadálou krizovou situaci. Která mimochodem naučí více, než jakýkoliv kurz (poznat chování bruslí v extrémních situacích je neocenitelné pro jakoukoliv další bruslařskou kariéru. I když je to stylem, který “beztrestně projde jednou za život”). Stejně jako pár pádů. Jistě, bolí to – ale o to je větší důvod se jim příště vyhnout. Ideálně rozborem v hlavě, co bylo špatně, co příště řešit jinak. Prostě si to čekání na sanitku nějak zpestřit :)

Co dál ?

Uvažoval jsem nad kurzy “Brusle jako dopravní prostředek” – jízda po městě, obrubníky, chodci – prostě bezpečně se dostat z bodu A do bodu B bez ohledu na to, co je mezi nimi.

Mělo to být pokračování základního kurzu.

Ale když vidím, co ten základ produkuje po dvou dnech kurzu, říkám si, že na tohle nemám nervy. Ani chuť. A raději budu příležitostně stát v půjčovně a s úsměvem vám podávat brusle.

PS:

Jsem majitelem průkazu “Instruktor inline bruslení”, vydaném organizací akreditovanou Ministerstvem školství k tomuto.  Na rozdíl od mnoha, kteří tyto služby nabízejí.

Obrázky jsou pouze ilustrační.

Možní jsem tu zmínil, že už nějakou dobu provozuji “kolaborativní blog” na brusle.info/blog. Prvních pár let jsem to táhle společně se starou partou, pak už jenom sám a letošní veselosti s rychlobruslaři vedly k znechucení a odchodu sem.

Ale přesto se na brusle.info občas někdo zaregistruje. Což je fajn – bylo by prima mít co číst a při současném počtu registrovaných (60 kousků) by stačilo, kdyby jeden člověk napsal jeden článek za dva měsíce a stále by každý den bylo něco nového.

Tak takhle to nefunguje.

V registraci byl důvod, proč se dotyčný chce registrovat. Kdysi to fungovalo jako první filtr, s mým opuštěním blogu jsem registrace otevřel – ale důvod tam stále je. A lidé ho většinou vyplní. Tady je pár autentických:

• vedet kde jsou zavody a zabava
• Videa
• Přidání odkazu na inline infoserver BeInline a pří…
• získání nových informací o bruslení

Co mají společného ?

Vezou se, nepřispívají a jen chtějí informace získávat. Případně přidat odkaz na sebe sama. Nedá se nic dělat – ostatně na internetu (a nejen tam) jen pár lidí tvoří obsah (a kvalitní ještě méně) a zbylých 99% jen konzumuje.

Nebo v lepším případě vystačí s výkřiky na Facebooku či Twitteru (nic proti, také je používám).

A protože mě už nebaví mít dostatek vykladačů názorů (on i diskuze o GPS vede spíš k osočení, co že to používám, že je to nepřesné a měl bych používat něco úplně jiného), šel jsem jinam.

Škoda, brusle.info jsou přes to všechno srdeční záležitost a opravdu nemám to srdce je vypnout.

Zatím.