TiK

Už chvilku mi leží v žaludku tenhle článek o maratonu: https://www.irozhlas.cz/komentare/maraton-praha-komentar-tomas-kohout_1705081139_kro

V kostce – půl roku příprava, tréning a vyšetření a pak maraton. Což o to, na podzim jsem měl stejný plán. Ale tenhle článek mi prostě leze na nervy. Drobnosti. Od za půl roku natrénuju přes pomalé tempo 6min na km po žádný cil na startu. O zdraví nemluvě.

Chybí mi tan respekt a snaha sáhnout si na dno a dát to. Jasně, maraton je vcelku módní záležitost, ale – na start jdu s tím, že to dám. A jinak tam nelezu. A uvědomuju si, že dvaačtyřet kiláků je sakra porce a za půl roku s bolavýma achilovkama nemám šanci. Takže neskuhrám nad tempem, když najdu technicky lepší způsobe běhu, tak prostě nezrychluju ale šetřím síly a držím tempo…

Mě taky zastavila hlavně achilovka, pak nedostatek tréningu. A věděl jsem, že na to nemám, že to není jen epizoda, že nestačí zaběhnout to a zničit se na dalších několik dní.

Ale jak kdo chce. Pokud to půjde, tak na podzim chci nějaký půlmaraton a příští rok na jaře se uvidíme na startu.

Vyrazil jsem do Stromovky, že si dám desítku na čas. Nakonec z toho byla osma -úplně jsem neodhadl okruhy a na osmi jsem byl skoro doma – a fakt se mi nechtělo ještě nabíhat dva kiláky tam a zpět.

Potmě, bez čelovky, ani jsem nikde nezakopl a to jsem to bral spíš pěšinami. Kromě mě tam byl ještě závod koloběžek. No, zdatně jsem se motal, nějak mi to vycházelo do protisměru. Nicméně světla měli a exkluzivně pro sebe ne, takže jsme se nakonec vešli.

Z času mám docela radost – zhruba o 40 – 60 s na kilometr než obvyklý poklus a dalo se to, ta desítky by asi šla. Strava mi navíc naměřil a třetí nejlepší na 5km a 2 míle. Radost. A to nepočítám, že za poslední dny nemám (cíleně) příliš odpočinku.

Po bruslích dnes kolo. Podle vody do Vraného a pak nahoru směr Březová, Zvole, Břežany a Písnice.

Po tmě, s čelovkou a kočkama. Už jsem tam dlouho nejel, takže mě pár věcí překvapilo. Dvě závory v lese nad Březovou. Asi nemají rádi cyklisty. Nebo motorkáře. nebo všechny.

Nebo cesta ve zvoli kolem hřiště – z hravé stezky se stala uválcovaná mlatová autostráda. Bleh.

V poli nad točnou jsem vzpomínal, jak jsme tam loni stáli v noci proti sobě s jelenem a nikdo nechtěl uhnout první. Dnes to bylo bez podobných setkání.

Zbytek je tak jak znám a mám najeto. Dohromady necelých padesát, takže pohoda.

Jo, vlastně pohoda – na to, že jedu po tmě a tak nějak v klidu, tak se mi na Stravě časy docela líbí.

Je to tu. Večerní jízdy/běhy se zaplnily kočičíma očima, které mě sledují. Tu z trávy, tam sedí na sloupku od plotu. Občas je to mírně znepokojivý pocit, když očka světélkují v odrazu z čelovky na desítky metrů předemnou, ale vlastně jsem si zase zvykl a beru to jako  příjemný doprovod.

Že tam někde v lese nejsem sám.

Dnes pro změnu brusle – za což může hlavně další organizovaná jízda. Tentokrát z Modřan. Udělal jsem si čas a napřed jsem si projel stezku až do Vraného. Tedy – napřed to byl downhill Jeremenkovou, podle GPS stabilne 40km/h.

Pak rovina do Vraného stabilně kolem 2:50 na kilometr. Ani jsem se moc nedřel, ale jelo to pěkně. Škoda, že asfalt je rok od roku horší a i když na kole to není moc znát, na bruslích hodně.

Do startu oficiální části jsem měl čas, takže jsem si pak ještě zakroužil kolem Portu 62.

Oficiální jízda byla dost komorní – maximálně 30 lidí, poslední tři byli rádi, že vlastně stojí, takže se na ně hodně čekalo a během toho probíhala i nějaká socializace.

Dojeli jsme pod Vyšehrad a tam jsem si jako večerní kardio šlápnul kopec na Pankrác. Bleéé.

No, rychle, protože jsem neměl moc času. Stačily dnes dva kopce, v obráceném pořadí, než je obvykle jezdím: Smíchov a nahoru do Starých Radlic uliceme Pod Kernerkou. Stoupaní pozvolné, ale pořád. Sjezd na metru Radlické a hned nahoru ke hřbitovu Na Malvazinkách. Tady jsem kolo tlačil – kus pod vrcholem mi zadní proklouzlo v mokré trávě a už jsem to nerozjel.

Kolem Bertramka sjezd dolů a hned na Petřín. Docela v pohodě. Pak sjezd do Dejvic a přes Stromovku, Troju, Karlín a centrum domů.

Skoro. Ještě asi nějaka antibiotika v sobě mám, ale absťák byl velký. Takže proběhnout. Sklusat na Vyšehrad, dolů a podle vody zpět. Osm kilometrů, ale běželo se mi strašně dobře. I když jsem se brzdil, časy na mě rychlé (hroch, pamatujete si?).

Nakonec (ne)opblíbené schody – a shodil jsem dalších deset vteřin. Už jen šest a bude to pod dve minuty. Což bude úspěch.

Jo, a na dalších dvou segmentech podle Stravy osobní rekord.

No, třicetidenní čelendž ukončila chřipka a  antibiotika.

S trochou štěstí bych měl v dohledné době začít fungovat, takže zase od nizké zátěže a uvidíme.

proti včerejšku, ale podařilo se.

Alespoň v podvečer se jít proběhnout. Do Krčáku. Jako první jsem narazil na běháme na čtyřce – a podle kolemjdoucích dojmů to asi nebude to pravé. Ale uvidíme, pokud na to (jako dnes) nezapomenu, tak to možná zkusím. Ale asi mezi větší počet lehce odkvétajících žen nezapadnu.

Protože jsem asiciál a rád běhám sám, podařilo se mi trefit to nějakého závodu – běžců bylo mnoho a přes moučné značení na zemi běhali tak nějak odevšad. Zbavil jsem se jich až na „tajných“ trailech, které znám z kola.

Bylo jim mnoho a v kompletním věkovém rozpětí. Jen u těch starších to občas vypadalo na hraně, jestli infarkt ano či ne – měl jsem dojem, že i závod by mě měl hlavně bavit a ne se u něj zničit. DObře, až poběžím finále maratonu na olympiádě, tak prosím. Ale zatím ne.

Podle stravy jsem zaznamenal zlepšení ve skoro všech segmentech – ale ten jeden, kvůli kterému jsem to tam nahrával, mi vyrazil dech. Na pár desítkách metrů z kopce jsem byl dnes, za světla, o půl minuty pomalejší, než minule za tmy a s čelovkou. Jako úplně nepotěšilo a musím se tam brzy vrátit a tomu času to natřít.

Nakonec jsem si dal právě ještě jeden menší okruh po bajkových trailech – a bylo to skvělé. Krásné cestičky, nikde nikdo, moc fajn. Jen pár srnek, se kterými jsme se navzájem vyděsili.

Dotočil jsem to zpět k Labuti na pěkných 12km s docela rozumným časem (na mě) – a ejhle, autobus jede až za 15 minut. No to bych tam zmrzl. Takže směr Budějovická a Pankrác. Včetně tohohle hnusu, který na kole znám moc dobře. Během (ehm) to není o nic lepší…

Končil jsem na patnácti a ten konec už nebyl moc ono. Podle času ani tak ne, ale pocitově to bylo nedobré.

Ale zase vím, že patnáctka z kopce do kopce půjde. A běh na hrad ? Počkám na výsledky z prvního závodu a pokud tam bude alepoň čtvrtina pomalejších než já dnes – Kunětická horo, tady mě máš!