Czech Inline Indoor Open
zcela subjektivně.
Jak jinak.
A se zvláštním ohledem na city rychlobruslařů a všech zúčastněných.
Po loňském, relativně úspěšném (slibované vyúčtování jako jeden ze spoluorganizátorů jsem nikdy nedostal) bylo kolem ročníku 2011 dlouho ticho. Moc dlouho. Občas jsem se poptal, občas vítr přinesl útržek informace, ale vcelku vzato ticho po pěšině.
Až prakticky dva měsíce před plánovaným termínem se ukázalo, že něco bude. Uch. Moc fofr. Oprášil jsem stránky, načrtl plakáty a diplomy a přemýšlel, jestli udělat i freestyle.
Mezi tím jsem se dozvídal informace jak PVA Letňany změnilo vedení, o kolik je pronájem haly dražší a tak. Plus samozřejmě organizace s K, které dost (rychlo)bruslařů nemůže přijít na jméno.
Jak to dopadlo s freestylem jsem už psal – nebyly lidi, chuť, sponzoři…nic. Takže jsem ho ukončil. Rozhodně ale ne proto, abych se naplno vrhnul do příprav rychlobruslení. Svou úlohu jsem si vymezil – plakát, diplomy, stránky + online registrace, nějaká drobná pomoc při organizaci v hale a foceni – hlavně sobě pro radost. S tím, že odmítám jakoukoliv finanční spoluúčast. Už jsem jednou na rychlobruslaře doplácel kolem tří tisíc a v žádném případě nemám chuť si to zopakovat.
Takže jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ohlídal jsem si své a obíhání sponzorů a podobné rozkoše jsem přenechal komukoliv jinému.
Ano do TV jsem nepsal – byť malá tisková zpráva do regionálních TV by mohla mít své kouzlo.
Ale co.
Plakáty se aktualizovaly průběžně podle přibývajících sponzorů (Čedok a tak), ale jak se dozvídám, většinou se jedná o "někoho známého" – šance na průnik do zcela neangažované firmy a získání peněz je stále spíše náhoda a zázrak než reálný pokus o získání peněz.
Do toho přišly drobnosti jako dva dny před závody telefonát od jiného grafika "že už dělá ty medaile" (podklady jsem odesílal minimálně o čtrnáct dní dříve) a že "na to teď chvíli má", ale že tam potřebuje ještě nějakou úpravu a že "rychle, protože to spěchá, tak jestli obratem". Počítal jsem do hodně a nakonec do do prdele neposlal.
Nevím proč.
S diplomy to bylo podobně veselé.
Nebudu říkat, že jsou to nejhezčí, co jsem kdy udělal. Nejsou. Vím to. Ale stojím si za nimi a vím, co je kde proč a jak.
Takže přítomnost druhých diplomů, které jen vzaly grafiku a naplácaly ji na papír (ne, hlavní motiv doprostřed není uplně dobrý nápad) vzaly jiné (dva) fonty a doplácaly je tam.
A finální kopanec tomu udělal "banner" CIIO, kde se kdosi rozhodl, že to bude barevně. Takže část podložil černou, něco udělal v červené a nakonec do zabil modrou. To celé ve Wordu, takže patřičně hnusně.
Ještě že pod grafikou nikde není můj podpis.
Dalších několik radostí bylo s K – měl jsem za to, že propagace pojede na oficiálním ciio.cz a facebooku.
Zase jsem to nepochopil.
Takže se průběžně objevovali informace na jejích serverech, na které odkazovala. Takže jednou ciio.cz, jednou svetkolecek.cz, jednou něco úplně jiného. Místo jednotného stylu co kus, to originál. Takže v nějakém takovémhle rozpoložení jsem šel stavět vybavení haly pro závody.
Pátek
Sraz v pět odpoledne. Nová ochranka areálu prokázala, že IQ > 60 je překážkou pro nástup do tohoto zaměstnání.
Nakonec se to nějak podařilo a dostali jsme se dovnitř.
První hurá.
Dostali jsme ty samé haly jako minule plus záchody luxusně přistavené hned vedle.
V hale jsme rozestavěli zábrany, pověsili vlajky, rozestavili stoly, vyměřila se dráha… Určit jsem ještě na něco zapomněl, ale bylo toho dost.
Sobota
Někdo byl v hale už od osmi, já dorazil lehce před devátou.
Nachystal jsem foťák, zapojil webkameru k notebooku pro časosběrný "dokument" a předstíral práci tam, kde to vypadalo, že něco potřebují.
Začali chodit první závodníci a za chvíli byla u registrace slušná fronta.
Závody byly opravdu mezinárodní – Německo, Kolumbie, Slovensko, Maďarsko a tak.
Ale nejvíc bylo děti. Oni rychlobruslaři mají asi milión kategorií, ve kterých se neorientuji, ale většina byly děti do 15 let. Dospělých pomálu, fitness zanedbatelný.
Odbočka: když jim to chudáčkům klouže. Jsou v hale zmatení, že by jim to mohlo uklouznout a tím by nebyli tak rychlí jako obvykle. To že to všem ostatním klouže stejně je jedno – oni raději nepřijedou vůbec. Tenhle přístup zkusím někdy na streetu. Oni jsou to vůbec skleníkové květinky.
Co udělá rychlobruslařský oddíl při příchodu na závody jako první ? Rozloží židličky. Aby si ti malí šampióni měli kam sednout a mohli sbírat síly. Nebo tak něco. Prostě děcka posedávají a dospěli kolem nich často poskakují a posluhují. Viděl jsem dost závodů ve všem možném a nemožném, ale tohle nepobírám. Hlavně když to pak opečovávaným závodníkům natře široké okolí…
Takže se lidi nějak našli a začalo se rozbruslování. To bylamožnost ukázat nejmenovanému oddílu, jak jsou mu všichni u prdele a oni jsou kingové – co je lepšího než v davu kroužících bruslařů začít trénovat starty, že ?
Bezmozci…
Nakonec to všichni přežili a tak mohly být závody úderem poledne odstartovány.
Tohle je ta nejméně zajímavá část. Nastoupí X lidí na start, práskne se z pistole a jede se. Pokud je závod na málo kol, tak se jede rychlo pořád, pokud je závod na hodně kol, tak se vetšina odjede pomalu a začne se závodit maximálně dvě kola před cílem. To se opakuje pro každý závod, pro každou kategorii.
Nudou by se člověk ukousal. I když musím říct, že za celý den byly DVA zajímavé závody, které zvedali diváky z křesílek.
A tak se někak jezdilo a jezdilo.
Do toho stávkovala technika, takže po dojedí závody byly výsledky až za hodnou chvíli (pokud vůbec) a jezdci do finálových jízd se určovali velice sofistikovaným výpočtem přes několik tabulek v Excelu.
Něco jako loni freestyle – měl jsem od Kristýny složitou excelovskou tabulku. Tak složitou, že jsem nakonec, jakoby vypočteně, určil pořadí s Radkem "podle voka". A také to šlo.
Do toho moderátor moderoval. Vcelku dobře – jen to občas chtělo vzpomenout sponzory.
S občasnými pauzami na otření dráhy se to celé odjezdilo a přišel čas na vyhlášení výsledků. Poponesly se stupně vítězů, před ně (sponzor se vytáhl a místo banneru dal basu pití) se postavilo pár lahví pití. Ani nevím co to bylo…
A vyhlašovalo se. Každý byl asi ve dvou miliónech jízd a dostal sto diplomů. Nebo tak nějak mi to připadalo. Seděl jsem tam na zemi a cvakal foťákem pokaždé, když byli na stupních vítězů jiné lidé, než před chvílí.
Mimochodem – složil se mi stativ a stálo mě to blesk. Je na hadry…
V průběhu vyhlašování už se houfně odcházelo, takže posledním tleskala tak třetina lidí. Ale co.
Takže jak to uzavřít ?
Na to, jak dlouhý byl čas na přípravu, to bylo slušné. Mělo to spoustu chybiček a chyb, které by u třetího ročníku být neměly. Byly hodně dlouhé prodlevy. Často to byla koncentrovaná nuda (ať už se zrovna závodilo nebo ne).
Takže bylo to dobré nebo špatné ?
Odpověď zní ano.
