Konečně. Čas na brusle. Počasí. Chuť. Dobrý výběr mp3. Skoro ideální.
Hlavní plán byl projet si novou dálnici v Radotíně – Lahovicích, než ji oficiálně otevřou. Speciální doprava odjížděla z Smíchovského nádraží. Takže otázka: jak se tam dostat ?
Přes Letnou, Štvanici a centrum se mi nechtělo. Chotkovy sady mě nebaví. A pak stejně centrum je na houby. Plán B – nahoru na Vypich a ještě si sjet Motol. Jak jsem řekl, tak jsem udělal – a už se frčelo dolů.
Nahoře na mě pokřikovali nějací mladíci z auta (dole jsem je dojel, to už není na videu) a moc moc se divili. A zhruba v polovině kopce jsem mával na stříbrné auto, ať mě předjede. Nechtělo se mu (vlastně jí) a chvíli mě kryla zezadu. Nakonec zamávala a každý si jel po svém. Prima.
Z Motola po Plzeňské. Ježiš, jak dlouho už jsem to nejel…Až mě v polovině překvapily 3×3 schody. Kdysi jsem o nich věděl, teď jsem si dokonce zastavil a podíval se, cože mě pod nimi čeká. Ale jinak to bylo výborné – hudba se trefila, záplaty na chodníku lákaly ke skokům – prostě super.
Dojel jsem na Smíchovské nádraží a hned autobus – směr dálnice.
Z Jesenice do Lahovic ? Proč ne – ale jak ? Zkusmo přes Točnou a Dolní Břežany (místní parodii na skatepark jsem vynechal) směr Břežanské údolí. Zkusmo po levé straně silnici – tak, jak se má podle předpisů jezdit. Také jsem to málem odnesl, když proti mě jeli pumpičkáři, které předjíždělo auto. Samozřejmě si to namířili pro ně vpravo a já se musel vejít mezi ně a auto. Asi se blíží doba, kdy je prostě z kola budu strkat.
Zabočil jsem do Břežanského údolí – a to bylo velké zklamání. Na rozdíl od projížďky na inline bruslích po dálnici. Z Břežan přes Zbraslav (centrem, nějak jsem to netrefil, jak se mi původně zdálo. Ale jinudy to vlastně stejně nešlo). Zpět tou samou cestou – a v celé Zbraslavi jsem nenarazil na nějakou prodejnu s minerálkami. Ani Číňani, nic.
Zpět přes most a po cyklostezce směr Bráník, Vyšehrad…atd. Při podjezdu nové dálnice se skví cedule, oznamující vybudování vysute cyklostezky s rozpočtem 55 mio. Uch. Takových peněz…Vykašlat se na cyklostezku a rozšířit stávající úzkou cestu, která je velmi rušná, by mi přišlo jako dobrá nápad.
Dál to byla “jen” cesta po cyklostezce. Občas se v okolí něco mění (někde něco uklidili, někde se objevil skatepark, někdo ho rekonstruují).
O kousek dál jsou rozvěšení plakáty na nadcházející cyklojízdu a dál je cesta kolem benzinky a Žlutých lázní zdobena červenými, jakoby antukovými, pásy. Účel nejasný, ale jsou tam. Jupí.
Pod Vyšehradem je čerstvě rozkopáno, ceduli “cyklisto, veď kolo” ignorují úplně všichni. Ten jeden, který si myslel, že kvuli němu skočím do výkopu, už ji třeba příště ignorovat nebude.
Přes železniční most a kolem dnes posledního skateparku – na Smíchově. (Teď hledám článek, o kterém vím, že jsem ho psal a našel jsem jen to, že mi ty fotky kdysi někdo ukradl). Asi ho budu muset dopsat.
Zpět na Anděla, abych zjistil, že vlak do Řep nejede – tedy autobus. Vystupuji na Vypichu a přes Ladronku se vracím nad Strahov. Na sjezdu k Dlabačovu přichází další příjemné setkání: jedu z kopce, za mnou mikrobus s cizí SPZ. Uhýbám ke kraji a mávám na něj, ať jede – přidává, obloukem mě míjí. Z okýnek mává osazenstvo, vidím i vztyčený palec. Bus se zařazuje přede mne, dvakrát blikne všema směrovkama a je to. Celé v rychlosti kolem 40km/h. Nikdo nikoho nevytroubil, neohrozil ani se nenervoval. A kupodivu to i takhle jde.
Z Dlabačova kolem Hradu na Letnou. Na odbočce u Letohrádku mě brutálně vytroubí nějaké škoda120. Škoda, už jsem se chtěl radovat, že je víc řidičů fajn. A to už ukazuju rukou, že budu odbočovat. Ale co – chlapík si něco dokázal.
Na Letné už aní ani noha. Ani nezajíždím ke slalomu nebo lavičkám a točím to domů. Jsem úplně vyřízený. Odcvakávám si v mapě (gpsku jsem prodal, spíš mám v plánu tohle)a vychází mi rovnice (2 + 8 + 35 + 10 = 55km) A to, že něco bylo z kopce se nepočítá. Nejdelší úsek (35) byl z kopce do kopce a převážně po rovině.
Tak to mě snad nohy mohou trochu bolet, ne ?
