TiK

Podařilo se mi ještě za světla dát dnes druhý běh – Stromovkou. Nic náročného, vlastně samá rovina.

Potěšily mě dvě věci: celý okruh odklusaný, neboli žádné pěší vydýcháváni. (dobře, udělal jsem pár fotek) a za druhé, že mě pár běžců pozdravilo mávnutím. A ne nebylo to gesto odhánějící sto let smůly.

Stejně jako dopoledne i teď jsem si užil variací počasí zbytečně moc – což takhle slunce a teplo ? Nebylo by?

Noha drží, kila se zvolna sunou dolů a běhání mě baví čím dál víc. Těším se na zítra, protože jestli mi to vyjde, tak si dám nějakou zajímavou a zábavnou trasu přes centrum či Letnou. Petřín, na kterém jsem si zlikvidoval tu achilovku, asi vynechám.

Asi.

které jsem mohl zažít, jsem zažil.

Vítr. Bezvětří. Slunce. Mraky. Déšť. Sníh. Prostě hnus… Na to, že to bylo šest kilometrů a jedna skála nahoru to bylo fakt zbytečně moc pestré.

Ale jinak se mi běželo dobře.

Dnes na seniorských hřištích jsem si uvědomil jednu věc – chodí tam dost seniorů 65+. Fajn – ale ti lidé se usmívají!

Ne ta samá věková skupina, kterou potkávám v Albertu/Normě/Tescu, která se tváří nerudně, naštvaně a nenávistně.

Ti sportující lidé se usmívají, mají očividně dobrou náladu, odpovídají na pozdrav a s většinou se dá prohodit nějaké slovo.

Nebude to jen sportem, ale asi celým přístupem k životu. A rozhodně je to fajn.

Dneska v klidu do parku a cvičit. Už tam některé stařečky (70+) znám od vidění a zdravíme se. Nic víc – jsem na ně moc mladej, ale alepoň ten pozdrav potěší.

Kolem parku jsem přidal dvě zatáčky, takže běh mezi kruhem na strojích je rovný kilometr, možná něco mále přes. Stejně jako jsem přidal na strojích – přítahy po deseti, dřepy po třiceti a přitahování kolem ne na loktech,ale na napjatých pažích.

Vytrvalostní cviky jsem přestal počítat – počítat do sta nebo šedesáti byla pěkná obsese a protože jedna písnička má kolem tří minut, jedu na dvě písničky volně a jednu v tempu. U hodinových trancových kompilací to ale asi bude problém.

Místo třetího okruhu jsem se zaběhl podívat na jiné hřiště pro seniory. Dolů, vedle Podolské vodárny. Běh z kopce rychlý, hřiště umístěné pěkně. Ale i když je to podle provedení stejná firma, jsou ty stroje trochu jiné. Něco je o pár centimetrů kratší či delší, jinde je doraz dřív. Prostě nezvyk.

Odtamtud na schody (přidaná rovinka a další blok!) a přes park (celý kopec vyklusaný!) domů.

Déšť co se celou dobu chystal, se nedostavil.

Co umí sporttracker

Popis app na jídlo

Popis blogu

spátky ni krok, zpívá se. A dnes proti větru to bylo věru třeba. Když přišel nějaký neposedný poryv, zastavilo mě to v běhu.

Na Kafčích horách vysadili nové stromy. Až jsem se musel zeptat nějaké paní (která očividně odemě čekala loupež nebo aspoň znásilnění), zda jsou ty stromy nové nebo kolem nich běhám půl roku a pro oči nevidím.

Tak vidím.

Včerejší mokro jsem přežil – v krku to sice není úplně stoprocentní, ale asi to bude v pořádku. Ťuk, ťuk.

A když to píšu odzadu, tak proč ne -dnešní sport jsem zahájil u důchodců a dal jsem poctivá tři kola na strojích. Docela překapivě i v tomhle počasí je tam skoro nával – dva tři stařečci (ti by mě za tohle označení hnali) a šichni makají v rámci možností naplno.

Doufám, že v jejich věku dám to samé…

První stovka uběhnuta. Tedy – stovka za únor. V lednu jsem prakticky neběhal.

Chtěl jsem psát o jízdě tramvají do Modřan a lehkém klusu 6km zpět podle vody. O zatažené obloze a bezútěšné atmosféře skostských blat kolem modřanského jezu a golfu. O tom, že stoletý stařík v armádních teplacích odpoví na pozdrav a usměje se, ale mladík v top značkách pokusy o mávnutí ignoruje. O stádu labutí, které se usídlilo na cyklostezce pod Baranďákem.

Místo toho myslím jen na ten strašlivej lijavec, který mě chytil kousek před Jeremenkovou a jen tak tak jsem se stihl schovat do průjezdu domu a počkat na autobus. A sledovat poryvy větru, které hnaly stěny deště napříč silnicí.