Odpoledne se mi chtělo i nechtělo – a protože v tomhle stavu jsem většinou rád, když vyrazím, vykopal jsem se na kolečko Most inteligence – Baranďák a zpět nahoru na Pankrác.
Běželo se mi hodně dobře – nepříliš rychle, ale na druhou stranu: přeplněná stezka kolem vody, kde o sebe zakopávají běžci, chodci, cyklisti a bruslaři, znamená určitou motivaci nebýt nejpomalejší. A to se dařilo.
Jasně, mohl bych běžet asi i výrazně rychleji, ale pravidlo začínajících běžců zpomal! si pamatuju a dodržuju. A v neposlední řadě člověk ví, že má před sebou osm kilometrů domů a nemůže se vydat ze všech sil.
U benzinky mě dojel Jára – kolea kolař. Tipl bych si věk kolem sedmdesáti, ale každý den na kole. Chlubil se, že za letošek atakuje 800km. Chvíli jsme povídali (pravidlo dva: běhej tak rychle, abys u toho mohl mluvit) a pak se rozloučil a zmizel směr Vrané. A slušnou rychlostí. Až spravím kolo, nechci se s ním honit.
Železniční most byl relaxační a za mostem jsem byl skontrolovat půlu divočáka, co jsem tam našel v zimě (tzv. divočák po železničářsku). Je tam, perfektně vyvrhnutý a zatím zrmzlý. Však ona si zvířátka poradí.
Zpět k Baranďáku to bylo horší – měl jsem v hlavě cestu na kole, kdy ten úsek projedu za pár minut, zatímco běžím a běžím a běžím.
Za mostem jsem se apoň pro zpestření vydrápal na Bránické skály – čas 10 minut na kilometr pro tenhle úsek tomu tak nějak odpovídá :)
Pak už jen dolů a na nenáviděné schody nahoru. Mimochodem u jejich konce je vila, kde mají dva psi – a pohledy, kterými mě měří po výlezů schodů… Rozbrečel bych se.
Další jedenáctka doma a nový týden zase začnu od kratších tratí.