Týýý vole… ja to fakt dal. Ne závod, ale celkem 22km v kuse (dobře, dvě občerstvovačky, obě na minutu…).
Autobusem (ze zácpy do zácpy) směr Lipence a pak na Prahu to, co jezdím v noci na kole.
Hele, poklusem je toi úplně jiný. Víc času, všímám si, kolem čeho to vlastně jedu/běžím. První kilometry mezi poli je vyloženě slast a nádhera.
V Čenošicích uhýbám na cyklostezku a mažu směr Praha. Prvních deset je hodně v pohodě, několikrát se brzdím – vím, že by to teď šlo rychleji, ale vím, že je dvacet předemnou a nemám s tím žádné zkušenosti.
První občerstvovačka v Radotíně – hydrant, takže lehce napít (měl jsem víc), hlavu pod vodu a běžím dál. Tedy, ty pohledy – jak jsem namočenej, musí to vypadat, že se takhle potím. A pokud se takhle potím, tak infarkt za 3…2…1…
Brzy schnu a dobíhám na 12km na druhou občerstovavačku. Vychlazené nealko pivo neznámé značky chutná božsky, snažím se ho nedat na ex, moc se nedaří a běží se dál.
Neodhadl jsem trasu – podle měření mapy jsem měl mít 22 někde u Železničného mostu. Pche, tam mam s bídou devatenáct, takže otočka pod Vyšehrad a doufám, že do Jeremenkovy to vyjde. Akorát – 22 a pár metrů navrch, takže mám jistotu, že na Stravě bude zaznamenám půmaraton.
Nahoru na Pankrác autobusem, od něj domů mě už dost solidně bolej nohy, ale nic tragického. Večer po vaně se to v klidu rozleží o něco víc. Jestli budu ráno chodit v tuhle chvíli neodhadnu :)
Poznatky:
- Stejně jako cyklisti se i běžci kus za Prahou zdraví. Hranice je někde kolem Lahovického mostu.
- Strašně záleží na prostředí – takhle zajímavou desítku, jako začátek, jsem snad neběžel. Vůbec jsem nesledoval kilometry, jen se kochal. Pro přístě tedy zajímavé trasy.
- Pokud bych zachoval časy, byl by maraton ke 4:45. Nic moc, ale byla by to strašná bomba.
- Maraton: pokud, tak začít trénovat podle nějakého plánu a cíleně. Teď bych to viděl na padnutí někde po 30.
- Poslední dva kilometry jsem neustále kontroloval vzdálenost v mobilu, jestli s tím už můžu praštit.
- Nakonec jsem si o pár vteřin zlepšíl osobák na jednom úselů pod Vyšehradem – po té dvacítce. Spíš ostuda, co jsem tam předtím dělal.