TiK

V minulosti to bylo bez zábran, chápeš? Bylo to bez starostí a všechno bylo jako první jízda. Tam, kam jsi jel, tam nikdy nejel nikdo jinej

Cyklosvítání 2023

Rok se s rokem sešel, objevil se covid a tase zmizel a najednou jsem si, spíše čirou náhodou, všiml, že v inboxu je mail od Šimona a že zase Cyklosvítání.

Malá vsuvka co to je: orientační závod na kole po Praze. Se startem o půl páté ráno. No a úvod… prolíná se to se společenskou událostí, kdy sice jsou pravidla, kontroly a měření času, na druhou stranu se to nikdy příliš neprožívalo.

Na startu každý dostane mapu s úkoly a dál je to na něm – pořadí, plnění, zda pojede sám nebo ne – jak si to kdo udělá, tak to má.

IMG_20230618_082449 IMG_20230618_082452IMG_20230618_082455

Zpět k letošku. Mailem jsem potvrdil, málem nezaplatil startovné a nakonec o půl čtvrté v neděli vstal, abych před čtvrtou uháněl Prahou na kole s tím, že opravdu není důležité zvítězit, ale zúčastnit se a jsem byl jsem přesvědčený, že to moje bolavé koleno nedá přes dvacet kilometrů. Což je taky asi hodnota mého letošního nájezdu na kole.

Chvilku po čtvrté přijíždím k Národnímu divadlu (ne, slovo “piazzeta” se na stará kolena učit nehodlám) a už je tam tak osm cyklistů a Šimon Caban jako hlavní organizátor. Tak, od pohledu tuší, že jsme se někde viděli (mám za sebou čtyři ročníky a bohužel se mě lidi hodně pamatují, ne jako já je) a vítáme se. Někteří jsou bližší známí, někteří ne, máme i dva nováčky.

Po posledním ročníku, kdy bylo snad osmdesát lidí (a byla to nepříjemná masovka plná chrtů a vychloubání, kdo je lepší) letos startujeme zhruba ve třinácti lidech. Mohlo by být víc, ale zase budu v první dvacítce, že ano.

IMG_20230618_082505IMG_20230618_082501

Šimon rozdává mapu a nám se rozplývají sny o poklidném průjezdu centrem, křivolakými uličkami a výhledy na Karlův most.

Mapa nás žene přes Karlín, Ohradu do Vysočan a Hloubětína. První facepalm: až doma řeknu, ze jsem vstával ve tři abych mohl jet do Hloubětína, objednají mě k psychiatrovi.

První úkol je však milosrdně na Malostranské a po bližším studiu mapy se jako obchodní cestující znamenám šipky a hledám nepovinné chytáky, abych se pak nemusel vracet přes půl Prahy zpět.

Společná fotka, motivační proslov a frčíme. Jo, hele, fotka – z kolegů – závodníků nikoho neznám, ale jeden je strašně podobnej Arnovi od teorroristů 30 pro Prahu a druhej ex-primátorovi Hřibovi. Nevím, jestli to jsou oni, ale asi spíš ne. Protože pokud ano, byla to hodně promarněná příležitost kdesi ve vysočanských brownfieldech a opuštěných fabrikách.

Dost snění, frčíme. Od Národního na Malostranskou je to kousek, takže se tam obratem všichni potkáváme. První otázka: ve které ruce drží na znaku Prahy meč? Jistě, v pravé, ale čekám nějaký chyták a tak se raději jedu podívat. Ve skupině následuje vzrušení diskuze, kdy levá a pravá je zastoupena rovnoměrně. Facepalm číslo dvě.

Další úkol je v parčíku na Malostranské najít model stavby a u něj v reálu něco vyfotit. Jo, změna, letos se i fotilo. Nápověda “Olšanské ulice” v kombinaci  s tím, že vím, co je tam za modýlky je jasná a vím, že se pojedu podívat na Telefonní ústřednu, dokud ještě stojí.

Cestou míjím pár kontrol – Hlavní nádraží a podchod na Žižkov, sloupky zábradlí nad divadlem Ponec či co kdo má v ruce na mozaice v Koněvově. (poznámka do budoucna – teď ji čerstvě přejmenovávaní na nějakou Hagridovu nebo tak něco).

Mířím na Židovské pece a docela žasnu, co už se kolem Nákladového nádraží Žižkov stihlo postavit – skoro to až nepoznávám. Jo, co jsem teď nuceně přestal běhat/jezdit na kole, tak mi toho nějak moc utíká.

Zpět přes Krejcárek dolů do Karlína, skrze různé modernosti, co na Rohanském nábřeží rostou. Místní sekuriťák i jeho yorkšír mají pochopení a průjezd na kole je v klidu. Trochu mate jedna socha, která při přiblížení vydá zvuk, snad na odstrašení vetřelců, což  překvapí.

Dál to točím k Rokytce – ač no na začátku nevypadalo, úkoly jsou docela rozumně řazeny a když se vyrazí správným směrem, je jeden za druhým. Na druhou stranu to zamezuje bloudění, nalézání zkratek a taktizování. Cestou míjím kontrolu “napište, co je namalováno na viaduktu, nebo aspoˇ%n jakou je to barvou”. Jak co to je? To nikdo nepozná? Na místě:”je to Budha, Brahma, Šiva nebo možná čajová konvička. A je to stříbrné, pokud to není bíle”. Aha.

Okruhem se dostávám do Vysočan – a šup do areálu Kolbenky. Mimochodem – přes nizoučký počet startujících stále někoho potkávám a vlastně na kontrole jsem sám spíš výjimečně. S tím, že se řekne ahoj, třeba se chvíli hledá spolu a pak se zase všichni rozprchnou svými směry.

Já se tam rozprchnul do slepé uličky na stavbu s hlídačem a pitbulem, ale s trochou humoru jsem to otočil a bez hryznutí odjel.

O kousek dál hledám “malou smaltovanou tabulku”. Nacházím dvě s čísly “2” a “3”. V cíli se pak dozvídám, že jsem měl najít číslo “5”. Co člověk  nenajede, to musí  uhádat.

Tam se zasekávám na “najděte reznoucí avii, jakou má barvu”. Hm, auto v dohledu žádné, cesta taky ne, hele, tady, ale to není Avie… no, snad čtvrt hodiny jsem tam šaškoval.

IMG_20230618_063044IMG_20230618_052643

A už se točí do Hlubočep (“Kolik králíků sedí na schodech…?!)  do největšího wtf ročníku – cestička mezi vzrostlými kopřivami odnikud nikam, občas kláda nebo aspoň pařízek. Jo, prej to šlo vzít z druhé strany, akorát že to jaksi nebylo ve směru, odkud všichni projeli. Ruce mě pálily ještě druhý den.

A už poslední kopec na Třešňovce. A že stál za to. Na vrchu se vyfotit u stromu a sjezd dolů Spojovací a K Žižkovu do cíle.

Tady se nás sešla většina a bojovalo se o každou vteřinu. O to víc pobavilo, když všichni zastavili na červenou, zatímco já zaprasil protisměrem a do cíle jim nadělil dvě minuty. Závod, jasny!

V cíli gratulace, odevzdání map k vyhodnocení (to už jsem jel domů, kolikátý jsem byl je mi fakt jedno), nějaké občerstvení, co kdo má…

Rozloučení, pozdrav že “za rok” a z Harfy jedu k domovu dospat.  V nohách mám celkově 50km a na kole sedím od čtyř do devíti, bolí mě celej člověk. Koleno překvapivě ani moc  ne.

Dobré to bylo, takže pokračovaní snad za rok.

Author Král Šumavy 2013 (kolo)

Nepřenositelné zážitky

jsou mnohé. Ale jeden mám teď obzvláště aktuální.

Jezdím na kole. Ano, jednu dobu to byla mezi webaři slušná móda, ale nějak mi to zůstalo. Roční nájezd kolem osmi tisíc, jednou za rok závody. A to ty nejvypečenější. Král Šumavy.

Pro neznalé: střední trať 70km, celkově nastoupáno přes 2500 metrů. Někdo by mohl říci, že se tlačí buď do kopce nebo z kopce. A nebyl by daleko od pravdy.

Letos byl závod okořeněn počasím – těsně před povodněmi, po týdnu neustálého deště. Že to nebude legrace bylo jasné a polovina (cca 800 bikerů) nedorazila ani na start.

Já ano.

Na startu nepršelo a to bylo asi poslední místo, kde bylo sucho.

Trať vede po loukách, lesními cestami a minimálně po asfaltu. To samo předurčuje charakter – bahno, bahno bahno. A bahno.

Do kopce se boří napřed kolo, zadní prokluzuje, přední nevede. Z kola dolů, nohy mizí v bahně, voda teče přes horní okraj boty, kolo ujíždí. Tak se tlačí do kopce.

Z kopce se jede pomalu – ztráta kontroly je fatální. Vybírá se cesta mezi mokrou travou, ujetou travou s bahnem jako podklad a čistým bahnem. Posed daleko za sedlem, nelze polevit ani na vteřinu. Trasu je třeba vybírat a plánovat daleko dopředu – na rychlé změny směru a rychlosti je nutné zapomenout.

Po rovině se dá šlapat. Většinou. Lepší jezdit proudem vody než rozjetou cestou, kterou projelo už 500 lidí. Voda cáká do obličeje, občas kolo ujede po kameni a neomylně zajede do hlubokého bahna. Podřadit a zkusit to šlápnout. Jde to, ale síly ubíhají neuvěřitelně rychle. Tak rychle, že je někde lepší tlačit kolo i po rovině. Někdy je to i rychlejší.

Plus dva brody, o kterých ještě v předvečer pořadatelé nevěděli, zda budou sjízdné kvůli vysokému stavu vody.

Tak to je prvních 20 kilometrů závodu.

Dalších padesát je to v podstatě to samé. Jistě, drobné odchylky – občas se do kopce dá jet nebo tak něco.

Živý had blátem se obalujících jezdců se vine krajinou a většina bojuje sama se sebou. Letos je největší vítězství dojet do cíle. V trati na 100km byly časy nad jedenáct hodin. Koneckonců – já těch svých sedmdesát polykal za sedm hodin s průměrem lehce nad deset za hodinu.

Měl jsem natrénovány tři tisíce, průměr dvacet a teď tohle ? Nejlepší jezdci měli čas na úrovni mého loňského výkonu – a to jsem byl kdesi k sedmé stovce.

Málo peklo ? Přidáme déšť, občas mrholení. Kapky kanou po helmě do očí, promáčejí rukavice. Všechno je mokré a kluzké. Proboha, nechtěl bych píchnout a lepit. Cesta se vine častěji do kopce, tachometr už dávno neukazuje, přehazovačka občas shodí řetěz, někdy nepřeřadí.

Míjím další odbočku z kopce. Ale ne, závod vede na opačnou stranu – vzhůru. Proti loňskému vtipkování je letos ticho. Nikdo nic neříká, většina jede na hranici svých možností – a to v žádném případě není fráze.

Přesto je to velmi silný zážitek. Chuť položit kolo, sednout si na zem a rozplakat. se. Otočit to nějakou snadnou cestou k cíli. Do tepla a sucha. A přece něco tam uvnitř právě tohle nedovolí a tak dál šlapu do pedálů, pryč od pohodlí, kamsi do lesa, do kopce.

To bylo do padesátého kilometru.

Poslední dvacítka byla nekonečná. Chyběly cedule „Cíl XX km“. Nejistota kolem reálné délky tratě. Asi 72, možná 75. Nebo ne ?

Nohy z olova, boty prolité z brodu, kalhoty od bahna a deště a pod pláštěnkou mokro od potu. Nikde ani náznak sucha a nekonečná cesta, která znovu a znovu odbočuje od lákavého údolí zpět k vrcholu hřebenu.

Tlačím skoro každá kopec a snažím se šetřit síly. Ano, vím, že bych se mohl postavit do pedálů a vyrvat to silou nahoru. Ale nevím, kolikrát. Jeden kopec ? Dva ? A co když jsou tam tři.

S šílenstvím vítáme jakýkoliv náznak sjezdu – že už to bude konec, že už to bude za námi. Smlouvám s tachometrem o každý kilometr. Hele, mám 65, to je vlastně jen pět do 70. A pak už to budou jen dva, maximálně pět. To je touhle rychlostí tři čtvrti hodiny a bude po všem. Přepočítávám každých pár vteřin a vidím, jak neubývá ani vzdálenost, ani čas. Obsese ?

To bylo 70 kilometrů.

Sjezd, poznávám cestu do Klatov. Asfalt. Sbírám síly.. a nic. Asfaltové stoupání tlačím. Prostě nemám psychickou sílu vyjet ho, i když vím, že je poslední. Fyziky by to šlo – ale mozek prostě odmítá.

Poslední kilometr.

Lahůdka. Podmáčená louka. I když podmáčená není správné slovo. Dole 30cm bahna. Nad tím 30-50cm vody. V tom lehlá tráva, která klame – že to není tak hluboké. Zapadnout po pás, kolo zaražené od dva tři kroky za mnou. Rozjet se a poslat to do další louže. Něco, čemu bych se za normálních okolností vyhnul tady zkouším a občas dávám. Další jezero, zůstávám v polovině. Rvu kolo a voda kolem mě mi připadá spíš teplá než cokoliv jiného. Tlačím pár metrů, nasedám a vrhám se na další rybníček. Zapadám a tahám kolo za sebou. Kolem mě se děje to samé. Nikdo už ani nenadává, panuje strašidelné ticho. Vlastně se těším na normální blátivou cestu.

Cíl

dojíždím na hranici čtvrté stovky, za pod sedm hodin. Cíl splněn. Omývám hadicí kolo a mířím na ubytovnu. Pouštím horkou sprchu a pod ní se svlékám z oblečení.

Zkuste tenhle zážitek někomu vysvětlit. To, co jsem na trati zažil se nedá popsat. Vysvětlit, aby si posluchač o mě nemyslel, že jsem úplný idiot. Ač je to fráze, tak tohle je nutné zažít.

A ne si jen přečíst lakonický článek. Král Šumavy 2013 – propršené jubileum

Takže za rok.

MTB13ZK2192

Tohle ne!

I v rámci maximálně pragmatické jízdy je pár věcí, které by vás neměly ani napadnout:

Hrubosti k chodcům. Kdekoliv, a zejména tam, kde pěší převažují, se zdržte jakékoliv agresivity vůči chodcům, včetně rychlé jízdy v davu, drsného vyzvánění z cesty, těsného míjení nebo dokonce najíždění. Jedinou výjimkou v tomto pravidle jsou osluchátkovaní bruslaři zabírající celou šířku cyklostezky.

via http://prahounakole.cz/2012/04/do-mesta-na-kole-tipy-a-triky-pro-jizdu-po-meste/

Hlavně …co ?

Na www.cyklojizdy.cz se objevilo prohlášení:

Velmi spolupracující Policie ČR může negativně reagovat na psy, in-lineisty a „matky na kolečkových bruslích s kočárky“.  Prosím zařiďte se v návaznosti na to dle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí.

Takové … no… jak to přesně říct. Půjčím si nadpis jiného článku zde: Hlavně nikoho !. Co přesně v organizaci znamená “může negativně” ?

Takže žádné jasné vyjádření “tohle ano, tohle ne”. Jen takové to české mlženíčko a ono to nějak dopadne.

Zřejmě budu dinosaurus. Někdy mám pocit, že jsem první cyklojízdu (na bruslích, samozřejmě) jel v době, kdy současní organizátoři odložili pomocná kolečka u svého prvního kola.

03012011713001

Takže podle vědomí a svědomí jsem s tím srozumněn. Jakože jo.

Ale.

Ale.

Chci se zúčastnit něčeho co ani nevím jak přesně definovat ? Na protest je to moc uhlazené, na boj se systémem moc masové. A v neposlední řadě na kole skoro cítím nenávist řidičů, když je míjím po cyklostezkých, které prakticky nikdo nepouzžívá a které zklidňují dopravu a snižují propustnost silnic.

Přístup, který volí D-Fens je už ale moc. Zase to ale vypadá na zábavu a místo ploužení se v davu (a vyhábat se policii) zajet kamsi na Vyšehrad a kochat se, co tam kdo vymyslí.

Magistrála je čí? No naše!  Následně, ca od 17:45 pořádá občanské sdružení OSBID naučnou procházku v okolí magistrály. K té se samozřejmě rád připojím a kdo bude mít zájem, může se připojit také. To, že je naplánováno současně s velkou cyklojízdou a na čas, kdy se peloton dostane na Vyšehrad není náhoda.

A vůbec. Od nadšení k vystřízlivění.

Kdo to říkal ?

Já to říkal.

Helmets make cycling less safe, says Dutch cycling union

A nezaprší

tentokrát mě to spláchlo na Letné. Sice na kole, ale na Letné. Po 40km byl napřed lehký deštík příjemný a osvěžující, ale když přišla stěna vody v kombinaci s rozhodnutím “to dojedu”, stihl jsem jenom hodit mobil do batohu (abych ho neutopil) a totálně skrz na skrz mokrý jsem dojel. Ale nemohu říct, že to bylo nepříjemné – když je to domů do tepla kousek, tak se ti dá i užít.

190820113716 190820113717

Tohle ještě šlo. Fotku, jak promočený stojím před zrcadlem si nezasloužíte.

Nejkratší cykostezka

Nedá mi to a musím odkázat, jaká zvěrstva tvoří i jinde než v Praze.

http://www.abclinuxu.cz/blog/Tomik/2011/7/nejkratsi-cykostezka-plus-soutez

Letná DIY

Lidská tvořivost a hravost má nekonečně podob. Hromady hlíny, navezené, připravené a nakonec tak nějak zapomenuté, byly obratem použity jako improvizovaný bike-park. Dvě skočky navazující na sebe a se značnými stopami po jezdění.

Tleskám.

270620112937 270620112938 270620112939 270620112940

Až budou fotky ve dne, vylepším to

1000 !

Navzdory zdravotním problémům, které mě v posledních týdnech prohání (či spíše neprohání), jsem podle sports-tracker.com pokořil první 1000km za letošní rok.

Takže od února kombinace brusle + kola za tisíc. Vzhůru do dalšího tisíce…

Teď tu moc bruslení nebude

Důvod jedna – hnul jsem si s kotníkem

Důvod dva – v mladické nerozvážnosti jsem se přihlásil na Krále Šumavy, tudíž honím kolo a snažím se zlepšit na posledních chvíli to, co jsem měl zlepšovat celý rok.

Stránka 1 z 212