Podíváme se na pravidla rychlobruslení na kolečkách, jak je definují mezinárodní svazy FIRS-CIC, CERS-CEC, pravidla World Inline Cup a pravidla, kterými upravují závody na svém uzemí svazy USARS, DRIV a FFRS. Jde o dlouhé dokumenty, které definují vše okolo závodění od paramatrů tratě, přes chování závodníků při závodě až po přesné postupy práce rozhodčích.
Napadlo mě to teď při posledních závodech. Vlastně podobná myšlenka mě v někde vzadu v mozku pokopávala už delší dobu. Ale o co jde.
Tedy o motivaci pro obyčejné bruslaře, někdy též nazývané hobíky. Představme si, že někdo, kdo se potuluje na Ladronce nebo krouží ve Stromovce chce poznat atmosféru závodů. Zkusit si trať na čas. Vybere si tedy závod a jde na start.
A je hodně pravděpodobné, že tam narazí na profi či poloprofi rychlobruslaře. Elastik, slušné vybavení, možná i tým více lidí. A čeho se po startu dočká ? No přeci že ho zajedou ukrutným způsobem o desítky minut. A on, přestože v rámci fitnessů může být dobrý, může mít najeto, nemá nejmenší šanci stoupnout si na bednu.
Výsledek může být dvojí.
V lepším případě typu PIM dostane medaili za účast.
A stavět se na start s vědomím, že prvních XX míst obsadí profíci a na něj zbude nejdříve místo 30 je o ničem.
O jisté nespokojenosti ze strany organizátorů může vypovídat i věta z tiskové zprávy:
Přestože se jednalo o závod hlavně pro veřejnost, účast v něm si neodpustili naši přední pohároví inlisté, kteří samozřejmě ostatní motivovali k velkým výkonům
Přečtěte si tuto větu. A neříkejte mi, že slova přestože a neodpustili tam jsou omylem. Druhá část za čárkou už jen zahlazuje negativní dojem.
Ve skateboardingu občas jsou závody pro lidi, kteří nejsou sponzorovaní, jsou mladší XX let či jezdí maximálně XX let. Určitou možností by tedy byly kategorie pro, skoro-pro a (třeba) hobby. Jenže to pravděpodobně ztroskotá na kritériích – mnoho hobby jezdců má profi vybavení a naopak – i na 80mm fitnesech jsem teď na závodech zajel pár od pohledu pro rychlobruslařů. Dělit to podle účasti v týmu ? Velikosti koleček ? Nelze jednoznačně definovat profíka od normálního člověka (ano, tuhle formulaci jsem použil schválně). Ani ve výsledkové listině není viditelný nějaký zlom, kde se mění časy skokově a kde by šlo podle času profíky najít a identifikovat.
Není.
Opravdu neželím, že jsem skončil tam, kde jsem skončil. Je mi to jedno. Spíš je mi léto jiných fitnesáků, pro které by byla medaile ohromnou motivací a třebas by to přilákalo k závodům více lidí.
Třebas naposledy v halovém mistrovství republiky jeli ne-profi asi tři lidé.
Nebo inline na dálnici. To je vcelku jedno.
Po ilegální akci byla dnes dálnice vyhrazena bruslařům. Co vyhrazené nebylo bylo počasí a bylo dost na nic. Voda, zima a vítr.
Po obědě jsem dorazil k ústí tunelu a našel pár stánků a nemnoho bruslařů. Jejich počet se ještě výrazně snížil po decentní přeháňce. Ale co, jsem tam na bruslích, tak si to přece projedu. Voda nevoda, jede se. Podobného názoru bylo více lidí, ale stále bylo dost místa na vlastní soukromí.
Vlastně to bylo velice atmosférické: déšť, malá viditelnost, vítr a nehostinné pláně plné trávy a hlíny. Nebyl problém zavřít oči a ocitnout se někde na skotské vrchovině. Nebo jen na Luční louce. Za každým sloupkem jsem vyhlížel Krále Šumavy. Naprostá bezútěšnost krajiny; přesto plná zajímavé všepronikající melancholie. Vypl jsem mp3, sundal sluchátka a jen se kochal krajinou, mému srdci blízkou. I když smutnou. Nápory větru, šustot trávy, vůně tlejícího dřeva z posypu mulčovací kůrou kolem dálnice, odraz okolí v mokrém asfaltu.
Jízda mi hodně připomněla část filmu Po čem ženy touží – fiktivní reklamu na Nike (??): silnici je jedno, co máte na sobě. Silnici je jedno, jakou máte náladu, nezáleží ji na vašem věku. Jediné, na čem ji záleží je, jestli ji příště navštívíte. Takovou osamělost a zároveň splynutí s okolím jsem na bruslích ještě nezažil. Proste jedinečné.
O to větší škoda, že v mokru odešla kola i ložiska – a já se jel ohřát domů pře večerním závodem.
Závody. Od deseti, pro širokou veřejnost. Za umělého osvětlení. Po dálnici. Samé lákavé věci.
Hned po vystoupení z auta mě přivítal ukázkově kýčovitý západ slunce.
Ale teď už z přírodní lyriky nic nebylo. Měl jsem necelou hodinu na rozhýbání se, registraci a takové ty zbytečnosti před startem.
Projel jsem si trasu tam a zpět (cca 10km) a šel se registrovat. Formulář vyplněný přes internet mi byl na houby (“oni u6 to odnesli”) a pak smích dvou vcelku protivných děvčat, když se dozvěděli o registraci na přezdívku Tik. Ha ha ha. No, já jezdil na bruslích, když ještě ony byly záblesk v očích dvou cizích lidí na koncertě Michala Davida. Ale náladu to stejně zkazilo. A přítomnost elastiku v míře větší než velké také nadšení nevzbudilo.
Znovu jsem vyplnil registraci (stejně nesmyslnými daty jako na webu (kdo chce (vědět)moc, nedozví se nic)) a šel se podívat za známými. Tóča a ještě jeden, kterého si pamatuju z Blade nights.
Mezitím tak nějak nastal start. Moc jsem to nesledoval, ale poslední jsem na startu nezůstal. Chtěl jsem vypálit jako raketa, ale pak jsem se uklidnil – trasa byla sice zkrácena, ale čeká mě 8km a to na sprint není. Nasadil jsem tempo, které mi vyhovovalo (poděkování za skupinou Iné kafe a jejich “Krvavá blondýna” – provedli mě celou trasou). Někoho jsem občas předjel, mě za celou dobu nikdo. Potěšilo, že jsem za zády nechal pár postav v elastiku s rychlobruslemi.
Na otočce se za mě pověsila nějaká slečna, cestou zpět v protivětru jsme se párkrát vystřídali a v mini-vláčku ujeli většinu trasy. Kus před cílem jsem zkusil dojet skupinu tak sto metrů přede mnou – ale nepodařilo se a slečna nástup nechytila a dojela kus za mnou.
Kus před cílem mi slušně ztuhly nohy a byl jsem rád, že jsem byl rád.
Elitní čelo rychlobruslařů mi na těch osmi kilometrech nadělilo skoro čtyři minuty…ale jinak těch osm kilometrů mám průměr přes 34km/h (těsně pod 14 minut) a z 62 závodníků jsem skončil za polovinou – 35. místo. A mám podezření, že tak 20-25 bylo rychlobruslařů :) Data měřená čipem na noze – data z GPS jsou …no, dost mimo mísu.
video, 1Mb Ano, bylo tam mokro
I večerní jízda po dálnici měla svou atmosféru, své kouzlo. Ne kvůli měření sil, ne kvůli závodu. Není to nic jasného, definovatelného. Ale je to tak.
Počasí nebylo ideální ale přispělo k atmosféře závodu a jízdy a učinilo vzpomínky na atmosféru tohoto závodu velmi trvalé.
jsem se mihnul na Letné. A protože se mi to stává často, opět jsem volal sanitku. Jeden francouz upadl (pěšky) ze schodů a měl starosti, jestli a kam dojde. Nakonec jsme se nějak dohodli, sanitka přijela a naložili ho. ¨Pak už jsem neměl moc času, takže další třičtvrtě hodina byla velmi hektická a plná všech možných triků v co největší rychlosti. I přes tropické počasí se infarkt nedostavil.
Doma jsem ještě dal dohromady druhé brusle – na sobotní závod na dálnici – tentokrát legálně. Docela si zahrávám s myšlenkou, že se zaregistruju a od deseti si zazávodím. Věřím, že atmosféra dálnice, osvětlení a bruslařů bude velmi zajímavá. Možná až magická.
A druhé brusle řeší včerejší dilema.
A právě jsem dokončil registraci. Chtějí moc informací, skoro i číslo bot. Obávám se, že jediné korektní je přezdívka – ostatní je “založeno na reálných událostech”.
Od Stromovky přes Palmovku a Strašnice na Zbraslav a přes Pankrác zpět. A to jsem jistě na něco zapomněl.
Bodově:
Pozor, inlinisté na dálnici. Podruhé a naposled!
Kdo by řekl, že se akce „dálnice“ bude opakovat. Ale je to skutečně tak! Proto neváhejte a přijďte na neopakovatelnou inline akci. Vítáni budou všichni, kdo mají ruce nohy a rádi jezdí na bruslích jen tak pro radost. Nejedná se o žádný profesionální pohár, ale velkou inline akci pro veřejnost, která se uskuteční 24. července od 8.00 do 22.00 hodin.
Místem konání se opět stane nenarušený nový povrch jižní části Pražského okruhu v úseku 513 mezi Vestcem a tunelem na Lahovický most. Ten v září bude otevřen motoristům, ale do té doby se tam ještě jednou setkají milovníci inlinů. K této možnosti přispěla sama společnost Skanska a.s., která chtěla tuto unikátní stavbu zpřístupnit veřejnosti díky předchozímu bezproblémovému závodu.
A jak bude červencové bruslení probíhat? Bude mít skvělý doprovodný program se spoustou zábavy, muziky a za účasti celebrit. „Nebude chybět také škola bruslení a brzdění a exhibice,“ dodává za pořadatelskou agenturu Sportgroup.cz. Martin Dvořák, který má s pořádáním inline či běžeckých závodů dlouholeté zkušenosti.
Přístup na Pražský okruh bude opět u ústí tunelu na Točné, kde bude celé zázemí této velkolepé akce. A tentokrát bude zázemí dokonce v obou směrech dálnice.
Pokud vás překvapil časový plán akce až do 22 hodin, nedivte se. Organizátoři totiž zajistili noční ježdění na deseti kilometrech za umělého osvětlení. „A za pomoci světla měsíce těsně před úplňkem,“ doplňuje s úsměvem Martin Dvořák. Jak pokračuje, závod, který zde vypukne, nebude součástí žádného poháru a bude skutečně jen pro veřejnost. Závod odstartuje ve 22 hodin, prezentace je plánovaná od 20 do 21:30 hodin a vyhlašování pak bude tradičně po kategoriích.
Akci si zapište do kalendáře velkým písmem, protože takto kvalitní a bezpečné bruslení se už u nás hned tak neobjeví. Navíc se bude jednat o jediný závod za umělého osvětlení!!!
Ráno. Studené, kalné. Slibuje všechno možné, jen ne sucho či bruslení. Zamračené nebe courá mraky nízko nad krajinou. Přesto vyjíždím. Hradec, Dvůr Králové nad Labem a konečně Žirecká Podstráň. Gps mě navádí přesně na konec prvního měřeného úseku, takže ho projíždím autem na start
Honza z ladronka.cz zorganizoval závod. Loni prý projížďku, letos tři měřené úseky, dva do kopce. A přejezdy mezi nimi bylo možné zrealizovat jak na bruslích, tak zajištěným autobusem. Organizace na jedna.
Časovka. Rovina. První děti, pak dospělí. Délka zhruba 3km, jedna cesta s větrem v zádech. Výhled na modrou oblohu na jedné straně, na druhé černo.
Jelo se výborně a je škoda, že data z GPS (která hrdinně protestovala proti své funkci celý den) se ztratila. Škoda. Takže rychlost by byla jen odhadem a přestože s po větru to byl moc fofr, průměr vychází někam k 20km/h.
Myslím že všem se jelo dobře – kromě dvou děvčat, které trochu prohnal traktor. Tedy – on nespěchal, ale ony z něj byly poněkud nervózní.
Kdo chtěl autobus, jel autobusem, ve čtyřech jsme se vydali na start další etapy na bruslích. Občas to bylo trochu do kopce, ale zatím sranda. Kdybych jen věděl…
Lenoši vystoupili z autobusu a nastalo první peklo.
Samotné etapa začala u symbolu kávy :) Bohužel byl opět výpadek signálu, takže je tam jen první a pár posledních bodů. Ale to převýšení chybou není.
Tam jsem si poprvé sáhl poměrně hluboko, chtěl zahodit brusle do lesa, sednout si na pařez a kochat se krásou přírody.
Bušící krev v uších, nohy z olova a pocit nasranosti, který mě nutil udělat další krok a skluz. A další. Nic než čirá nenávist ke kopci mě nepoháněla. Pečlivě vybranou hudbu jsem ani nezapnul. Jen já a kopec. Žádná přestávky, jen další metr za metrem. Zatáčka, kus roviny a znovu. Přece to nevzdám, nezahodím. Obsese. Ještě za jednu zatáčku a pak si lehnu do trávy. Aha, ještě jednu. Kopec ? No a. Jednou to musí skončit.
Skončilo. Konec etapy. Rovina, ale nohy se odmítají rozjet. Šlapu zelí, nejede to. Opravdu ? GPSka říká rychlost 40km/h ? Aha, on tam byl sjezd. Nevím. Vnímal jsem jen ten neustálý kopec, zpupně se tyčící předemnou. Nenávistně se šklebící: “ty sem nevyjedeš”
Malý, ale rychlý sjezd. Poplácání po ramenou od pár lidí “slušně ti to jede” je největší uznání.
Tady skončila sranda. Úplně.
Klikněte si na obrázek, podívejte se na převýšení. Ano, jde to.
Další metry. Ve výhledu se šklebí asfalt. Pokud pohled sklouzne dále do stráně, v dáli si všimnu těch prvních. Kdesi nahoře. V oblacích. Pomáhají si hůlkami a jde jim to o poznání lépe. Šmejdi. Jak to, že jsou tak vysoko ? To fakt nemám žádnou fyzičku ? Na tomhle pitomém kopci ? Proč se tu plahočím ? Kašlat na to.
Metr za metrem.
Na několika místech to vzdávám, odbočuji do trávy a místo bruslení jdu. A jsem za to rád. Vracím se na asfalt, mokrá kola z trávy kloužou, nepříčetně zabírám a získávám rychlost. Na pár metrů. Zpomaluji na rychlost chůze. Ještě pomaleji. Metr za metrem. V některých chvílích vidím celou cestu předemnou jako jizvu v louce – směje se mi do tváře. Z pod helmy mi už dávno tečou proudy potu, zatímco ruce jsou zmrzlé větrem.
Další metr.
Rovinku nevnímám. Jede to o něco lépe, ale přílišný rozdíl nevidím.
Konec. Nezpomaluji a mířím k autobusu, který nás čeká na posledních pár desítek metrů opravdu mizerného asfaltu. Svlékám oblečení (to jsem všechno vypotil já ?), beru si suché a jdu se protáhnout ven. Kdyby mi teď ztuhly nohy, umřel bych.
Zvičina, 671 metrů nad mořem. Otvírá se první sud piva, jako řidič je v duchu i nahlas proklínám. Zamluvený salonek v chatě, nějaké jídlo. Mimochodem, jídelníček, z kterého by se Polreich oběsil na nejbližším stromě.
První dostávají ceny, zbytek věcné. Končím na osmém místě z dvaceti startujících. Pár jich do cíle nedojelo vlastní silou – ti se nepočítají do losování cen. My ostatní jsme Králi Zvičiny. Ani nevím jaký je to pocit. Držím hrnek s čajem a snažím se koncentrovat na plánovaný downhill.
Jdu se protáhnout před boudu. Na kraj vysvitlo slunce, fotím co se dá. Lepší, než zakouřená hospoda.
Plány na sjezd berou za své – nikomu se nechce. A já nechci zdržovat doprovod, který by se mnou musel jet. Škoda, čekalo by mě něco kolem 12 kilometrů stále lehce z kopce. Ale nakonec v polovině jízdy autobusem začíná pršet a jsem nakonec docela rád, že jsem na sjezdu netrval.
K auto se vracím krátce před půl sedmou. Hepa začíná o půl deváté. Nakládám kolegu směr Hradec a vyrážím. Posílám Z smsku, že to asi nestihnu.
Přes stošedesát kilometrů. A v osm vystupuji v Podolí u Žlutých lázní.
První letošní jízda.
Na to, jak je hnusné počasí, přišlo dost lidí. A o slovo se přihlásil nový mediální partner – rádio City. Na to lze reagovat jen odkazem na tenhle článek na musicserveru.
Po odpoledni jedu spíš automaticky, ale občas to proložím nějakou blbostí. Nepotřebuju jako Tóča exhibovat před nejhustším davem.
Rádio je opravdu nesnesitelné. Beru si sluchátka, mikinu zatahuju jako Kenny a přestávám vnímat okolí více, než je nutné.
Občas prohodím pár slov s některými známými, ale jinak se držím vzadu a pomalu a v klidu odjíždím těch dvanáct kilometrů.
Ležím ve vaně plné horké vody. Husí kůže, chvějící se svaly. Dneska toho byly opravdu moc. Ale bylo to dobré. Sáhl jsem si na dno. A šlo to.
via http://www.czecot.com/cz/?page=14&id=15608
Už máte dost rovných hlaďounkých stezek? Nechce se vám jezdit sem tam po autostrádě, kde jediným adrenalinem je otočka do protisměru, nebo spára zalepená měkkým asfaltem? Vemte brusle a přijeďte 15. května do Dvora Králové nad Labem!
Máme pro vás chuťovku, na kterou vaše nohy a plíce jen tak nezapomenou! Rozhodli jsme se totiž bruslaře „zničit" brutálním výstupem na Zvičinu – nejkrásnější a nejvyšší horu Podkrkonoší.
Začneme opatrně, dá se říct jemňounce. Ve 13.30 bude časovka na 3,9 km po rovince na nové pohodlné cestě za královédvorským letištěm. Tato časovka je i pro vaše ratolesti a slabší části rodiny.
Ihned po vyhlášení nejlepších dětí se společnou jízdou vydáme přes město směrem k železničnímu přejezdu. Zde odstartujeme první časovku do vrchu směrem na Dehtov. Na stejné trase byla v 80 letech i jedna lehčí horská prémie cyklistického závodu Míru.
Z Dehtova společně sjedeme z kopečka do obce Třebihošť, kde odstartujeme třetí měřený úsek a to výjezd na Zvičinu, nejvyšší horu Podkrkonoší. Na horu, ze které je nádherný výhled na celé široké okolí a hlavně i na snad stále pocukrované Krkonoše. Na kopci v Raisově chatě bude veledůležité občerstvení a hlavně vyhlášení výsledků, kdy vyhlásíme krále a královnu Zvičiny, kteří získají hlavní ceny v podobě soudků Královédvorského piva Tambor. Výherci dalších hodnotných cen se budou losovat ze všech účastníků akce, protože už jen vyjet na Zvičinu bude výkon hodný krále.
Celková délka 3 etapového závodu je 15km, měřené úseky jsou 3,9km 5km a 4km. Jízdu budou doprovázet auta a autobus, který cestou posbírá všechny, kdo již nebudou moci a hlavně všechny bruslaře sveze ze Zvičiny zpět do Dvora Králové nad Labem. Do autobusu je možné usadit i rodinné příslušníky jako doprovod. Nejodolnější a nejodvážnější jedinci mohou vystoupit v Horní Brusnici a zpět do Dvora Králové cca 10 km z kopečka dojet na bruslích.
Protože se jede hlavně do kopce, pojedeme za každého počasí! Děti mohou jet pouze za doprovodu rodičů. Přilba je povinná pro cyklisty i bruslaře, hůlky a chrániče doporučujeme. Jede se za plného provozu. Auta však jezdí jen ve středním měřeném úseku, kde je ale krásná široká silnice, která je v sobotu odpoledne málo frekventovaná. Řidiče budeme o probíhajícím závodu důrazně informovat.
Cena: 50 Kč pro bruslící účastníky. Akce je již 4 ročníkem tradičních královédvorských In-line jízd, které se vždy vyznačovali jistou „náročností".
Tak tohle hodně zaujalo.
A je to za námi. Za mnou. Alespoň pro tenhle rok. Z části. A co co jde ?
FreeLetňany (ex-Letná) a CIIO – Czech Inline Indoor Open. Jeden závod ve freestyle slalomu, druhý rychlobruslaři. Zajímavé sledovat, kolik lidí si klade otázku, proč já dělám něco pro rychlobruslaře. Včetně mě.
Tradiční zmatek kdo-kdy-kam-co, tisk plakátů, miliony naslibovaných věcí, které se pak (pokud vůbec) zrealizovaly úplně jinak. Dohody, které se měnili průběžně za vědomí alespoň jedné strany – prostě standardní příprava závodů.
Příprava haly. Převzetí, rozmístění inventáře, vytyčeni tratí, zapojení všeho, co jde zapojit tak, aby v sobotu stačilo přijít, otočit vypínačem a prohlásit závody za otevřené.
Dost se toho podařilo (třeba pověsit vlajky), dost z toho ne (prakticky komplet FreeLetňany – nechal jsem batoh doma), nicméně během večera jsme si řekli, že je uděláno maximum a dále je to v rukou božích.
Lída: “Víš, někteří lidé tu nejsou zvyklí na tvůj humor…”
Já: “Zvyknou si.”
Ráno jsem se přiřítil první a lepil směrovky od metra až do haly. Než jsem se promrzlý vrátil, začali se scházet organizátoři a začalo se něco dít. Začali se objevovat první lehce zmatení bruslaři, kteří si tak úplně přesně nepřečetli, odkdy je vlastně registrace, stejně jako první jezdci na freestyle slalom.
Ti mi přišli vhod: obratem jsem je zaúkoloval namalováním trati, postavením kelímků…prostě vecmi, které jsem nějak nestihl (ehm) udělat. Děkuji :)
Zapojil jsem zvukotechniku, chvilku přemlouval některé lenochy, co přišli, ale mezi kelímky se jim nechtělo, jestli přece jen nebudou závodit – ale nepodařilo se mi to. Škoda. Díky Radkovi a Meconu bylo cen dost (a myslím si, že poměrně slušných).
Startovné, oznámením, jak se bude hodnotit (což opět ne všichni pochopili) a pokus ze Slovenska vnutit mi eura, které jsem vzal v nějakém naprosto šíleném kurzu, abych se jich ve stejném duchu ještě do večera zbavil.
A jelo se. Nakonec jelo osm závodníků. Fskklub si informace interně nepředal, podobné zprávy byly i z i-riders, takže jela hlavně Praha.
Kategorie muži/ženy, jelo se dohromady a každý (mohl) hodnotit každého. Nakonec mi přistálo jen pět archů výsledků – ale souhlasil jsem, že tři jsou minimum, abych vůbec něco počítal a hodnotil.
Kucí:
Komentář ? Lubo předvedl dvě super našláplé jízdy, projel všechny kelímky, co kde byly a ještě toho mnoho neshodil. Petr Gbelec předvedl…no, moc nepředvedl. Špatný rosný bod nebo co zapříčinilo jízdu hluboko pod jeho možnostmi, které všichni známe z Letné. Stejně jako to, že je vcelku trémista…Petr Spáčil (hudbu jsem mu vybral Toma Jonese a SexBomb..:) jezdí čám déle, tím lépe a v létě na Freeletné do výsledků promluví dost výrazně. Pokud se nezprasí příliš brzy…Zdeněk s Honzou zajeli své dlouhodobé průměry.
Holki:
Jelo se podle pořadí registrace, takže aktivní Kristýna celou soutěž zahajovala. Ale nic s z toho nedělala a i přes několikatýdení zimní pauzu zajela na jistotu a první místo. Martina jezdí už nějakou dobu také slušně (a stejně) a nejmladší Hana velmi příjemně překvapila. Jestli ještě trochu rozšíří repertoár triků, bude to příště na vyšší umístění.
Výsledky jsem nakonec spočítal v ruce a poprosil jednu z přítomných, aby vyplnila diplomy. Psala hezky, ale zkazila toho dost, takže třetí muž diplom nedostal…
Dopočítáno, rozděleny věcné ceny (každý tašku s imbusem, věrnostní kartou do sportovní prodejny, nálepkami a batohem na brusle), první navíc hezký batůžek na záda. Děkujeme Meconu za ceny.
Během závodu chodili i rychlobruslaři a musím říct, že docela fandili a sledovali slalom se zájmem.
Czech Inline Indoor Open. Docela masivní akce. 130 jezdců z ČR, SR, Polska a Německa. A to jsem na někoho jistě ještě zapomněl. Věkové rozpětí mezi pěti a stem :) Chtělo by se napsat – akce pro širokou veřejnost, ale není to pravda. Kdo netrénuje a nemá rychlobrusle, nemá šanci. A v kategoriích fitness jeli asi tři lidé…
Samotné závody jsou vcelku stereotypní – jede se na stometrovém okruhu několik kol a rozdíl je jen v tom, kolik je závodníků. To je ovšem pohled nezasvěceného – znalí rozeznávají, co se děje a fandí těm správným. Zvlášť Poláci dělali pěkný bordel bouřlivou atmosféru, které celým závodům hodně prospěla.
Odjelo se co se odjet mělo, výsledky zpracovala technika včetně cílové kamery.
Vyhlášení bylo přerušeno vystoupením mažoretek a jednoho mažoreta – na místě to bylo vtipné, na videu z YouTube to vypadá hůř.
Medalie a věcné ceny rozdány, závodníci odešli a jen realizační tým zůstává na místě a uklízí co se dá. Za hodinu po závodech je skoro po všem a naložené auta opouštějí brány Výstaviště v Letňanech.
Tak zase za rok
Napřed (to méně zajímavé) ciio – rychlobruslení. (zatím neoficiální plakát)
A to zajímavější: FreeLetná. Letňany. :)
Letos s trochou změn (ať už místo či ceny), ale jistě jako obvykle příjemná akce.
Všichni jste zváni a vítáni.
