TiK

Jak všichni víme, jsme chodci. Aehm. Takže chodníky a po silnicích bez chodníků vlevo.

Ale svět na to připravený není. Ani náhodou.

Testoval jsem to spíše nerad na pár okreskách mezi Vestcem, Písnicí a Prahou.

Pokud jsem jel vpravo, ti vzadu troubili jak vzteklí. Jak by ne – ač jsem se snažil drže u kraje, ten metr a půl jsem zabral a předjet mě bylo těžší než cyklistu. Možná v tom svou roli hrálo to, že věděli, že nevidím dozadu.

Pokud jsem jel vlevo, bylo to peklo. Řidiči nejevili ani snahu kousek uhnout při objíždění bruslaře a nechávali mi jen naprosté minimum, kdy jsem měl nohy za sebou a bok vytočený, aby tam vešlo zpětné zrcátko bez toho, aby mě udeřilo. Zřejmě očekávali, že když je vidím, uhnu.

Po pár stovkách metrů jsem se rozhodl pro vpravo – ať si troubí, hlavně že mě objedou s rezervou.

Proti předpisům, nealtruistické, ale z pohledu bezpečnosti (pro mě) výrazně lepší. Ale kdyby to šlo jakkoliv jinak, utekl bych někam, kde je buď chodník nebo daleko, daleko menší provoz.

a na Bránické cyklostezce je to k vodě sakra blízko.

Stavba nového okruhu se blíží do finále. Až k tunelu je vyasfaltováno, sází se stromy.

Povrch je velmi slušný, na jednom místě přerušen (zatím) nájezdem pro těžkou techniku.

A pokud jste si mysleli, že budete moci jezdit po všech cestách – tak ne. Většina spojek je mlatová (třeba včetně přístupu od stanice autobusu/tramvaje #fail)

A zcela jsem nepochopil spojky cyklostezka/chodci. Jen a jen střerk a něco, co vypadá jako příčný práh. Uch.

A jednu symbolickou na závěr. Pes bez vodítka na cyklostezce. Nebo to na Ladronce někdo někdy viděl jinak ?

Po novém asfaltu se jede dobře a ve směru po směru hodinových ručiček bude zatáčka s pozvolným a táhlým klesáním, kde to pojede moc pěkně.

Jako důsledek výletu a jednoho staršího článku jsem vyjel prozkoumat stavbu dálnice.

Jak se tam dostat ?

Těžko. Já to zkoumal z Písnice – stačí jednou neodbočit a pak pořád rovně. Dálnici nelze minout. Mimochodem, na bruslích je cesta peklo…

Při troše štěstí se dají minout všechny zákazy vstupu a podobné psychologické zbraně, které stejně odradí jen ty nejotrlejší.

Posledních pár metrů bylo po prašné cestě, později jsem objevil i další sjezdy, kde není třeba udělat krok z asfaltu. Pak už jen přelézt svodidla a je to.

Kousek přede mnou šel starší pár – taktéž s bruslemi. Potěšilo, že jsem aspoň přibližně správně a nebudu tam sám. Z chlapíka se později vyklubal velmi slušný diskutér. Ještě drzejší než já….

Ale skoro ve stejné chvíli, kdy se naše brusle dotkly asfaltu už u nás stále dodávka – místní ostraha. Zjev takový, jako se na ostrahu patří – dva zuby, 30kg i s pendrekem a vězeňský “modrák” přes celé předloktí. A s nabídkou, že nás klidně srazí autem, abychom pochopili.

Zkoušel to různě, ale nakonec mu došlo, že pokud něco, tak jen policie a že ho opravdu nikdo vážně brát nemůže. A překvapivě jsem se nehádal já, ale právě ten postarší pán.

Takže před tím, než ochrankář ztratil nervy a ukončil to ohromným vodopádem vulgárností, nám doporučil, že máme dálnici opustit nejbližším sjezdem. Takže to bylo jasné – jeli jsme hledat nejbližší sjezd. A že jsme ho nemohli najít.

Stočili jsme se mimoúrovňovou křižovatkou směrem k Jesenici. Na konci jsme zjistili, že to není sjezd – končilo to více-méně v poli. Takže jsme jeli hledat další sjezd :)

Zpět na hlavní tah a protože vlevo se rýsovala budka ostrahy i se zaparkovanou bílou dodávkou, jeli jsme doprava. Ochrankář to po chvíli nevydržel a z projíždějící dodávky na nás zahulákal, že volá policii. Hmm.

V klidu jsme jeli dál. Po pár desítkách metrů skončil asfalt a začal broušený beton. Nejluxusnější povrch, na kterém jsem kdy jel. Sice žere kolečka, ale skoro nulový valivý odpor, lehounce z kopce, tři proudy pro tři lidi… Takhle by se daly ujet desítky kilometrů bez větší únavy. Ale asi s nudou…

Subjektivně jsme ujeli tak tři kilometry tam a zpět po vynikajícím betonu. (Jistě, pozor na spáry, ale to není problém ohlídat).

Dojeli jsme až do míst, kde byl vidět portál tunelu směr Lahovice. Mužská část hlasovala pro tunel, ženský část si prosadila, že to otočíme.

Když jsme dojeli na do míst, kde jsme na dálnici vlezli, objevila se Městská policie. Vcelku lidsky nám oználili, že je sere, když je ochranka pořád někam tahá a že oni jedou tam (mávnutí přes rameno) a že my si máme najít výjezd z dálnice (mávnutí dopředu) a s tím odjeli.

Velmi v klidu, velmi neurčitě.

Spolubruslaři to už zatočili k autu, já jsem vyrazil ještě dál. Ale bylo to do kopce a protože už jsem měl v nohách 20km přes Prahu a to samé mě čekalo zpět, zvolna jsem to otočil směr Jesenice.

U jejích hranic byl ještě jeden Security. A pes. Krásný malý vořech, kompletně bílý. A když se ke mně měl a já ho začal drbat, ochrankář totálně roztál a pár minut jsme klábosili. A já pilně drbal psa.

Jediná důležitá informace byla, že je v plánu přitvrdit ochranu. Aj.

Co na závěr ?

Vynikající povrch na betonu, asfalt je poměrně hrubý, mizerná dostupnost a lehce nepříčetná ochranka. Nechci a nebudu tu rozebírat legalitu bruslení – to ať si každý vyřeší sám.

V pátek v podvečer kromě ochranky ze stavebníků ani noha. Zato několik bruslařů, pár cyklistů… Zájem by byl.

PS. projetí tunelů je stále v plánu – když na oficiální akci ŘSD přestalo reagovat…

Zen – dokonalé spojení těla mysli. A jak to vypadá v praxi bruslaře ?

To, že brusle na písku dostaly smyk si uvědomíte až o několik metrů dále, kdy to tělo samo zkorigovalo. A nechalo mysl přitom bloumat po okolí a řešit celosvětové problémy.

a pak že neexistují

není ani tak skvělé, ani tak nemožné, jak se traduje.

Co je potřeba ?

• brusle
• déšť

To je v zásadě vše.

Napřed rizika.

Klouže to.

Samotný mokrý asfalt není nic tragického. Pokud se přidá prach/bahno/listí, je to ztracené. Nedá se pořádně ani odrazit, ani rychle změnit směr, natož zastavit.

Je třeba hodně myslet dopředu a všechny změny rychlosti i směru plánovat hodně dopředu. A pak je vykonat velmi pomalu a plynule. Ano, hlavně plynule – čím plynulejší změny, tím menší pravděpodobnost, že to uklouzne. I když to samozřejmě není stoprocentní.

Ložiska.

Samotná voda nemá až tak destruktivní účinky. Pokud jsou ložiska namazaná a dobře zakrytovaná, rozhodně chvíli vydrží. Ale písek a další bordel, který se naplaví s vodou a v ložisku zůstane je na vině, že po pár jízdách v dešti se bude buď mohutně čistit, nebo rovnou měnit za nové.

Rýmička.

Není co dodat.

Údržba.

Nudná, pracná. U slušných ložisek propláchnout WD40 a nechat, jinak kdo se s tím chce rozebírat a čistit, jeho věc. Poměr ceny nových ložisek k bordelu a času, který je potřebný pro čištění je na vás. A pokud ty louže byly hodně hluboké, tak nechat botu uschnout i zevnitř na topení.

Klady ?

Občas spíše nutnost – déšť všude kolem, domů do sucha daleko. A protože ideální podmínky neexistují, je dost pravděpodobné, že to ložiska odnesou tak jako tak. Proč si to tedy neužít ?

Projíždět louže, slajdovat, brzdit všemi možnými způsoby, které na suchém asfaltu příliš ničí kola… představivosti se meze nekladou.

Jednou za čas to za nová ložiska stojí.

A proč o tom píšu ? Za poslední dva dny jsem byl dvakrát ne Letné a dvakrát jsem se domů vracel v dešti…

PS. Tohle už je moc :)

je to ten co byl shozen z Letné (Stalina), nebo je to skejťák, který si to hodil úplně jiným způsobem ?

Upozornění: tyto stránky nesouvisí s www.pujcovna-bruslí.cz. Pokud jste se tu objevili, je na vině možné staré přesměrování z původních stránek.

Během odpoledne v půjčovně jsem byl svědkem návratu frekventantů kurzu inline bruslení. Sakra práce.

Lidé po minimálně pěti hodinách výuky. Nevím, jestli byl problém v nich, v učiteli nebo byl prostě špatný tlak. Ale po intenzivní výuce stáli v “A” postoji (nohy vedle sebe), netušili, jak se odrazit (ne, jako na ledních se zoubky to opravdu nejde), na miniaturním kopci (půl metru výšky na 20metrů délky, dlouhý bezpečný dojezd.) nedokázali sjet.

Co hůř: ne nedokázali – ani to nezkusili. Bezradně stáli “nahoře” a raději se od instruktora nechali po jednom svozit dolů. Ochráničovaní, ohelmičkovaní. Pokud se dostali do dosahu plotu či jiné pevné stěny, vrhali se na ni a jen ručkováním se posouvali dál. Brusle spíše překážely.

Výjimkou nebyly případy(i), kdy lidé z kurzu po několika hodinách stáli na mírném svahu, a snažili se jet vpřed do svahu. Ale jen šoupali nohama vpřed a vzad – protože základní odraz (nohu vytočit o 10-90 stupňů a odrazit se) jim buď nikdo neřekl nebo to prostě nepochopili.

Nebo jsou standardy kurzu nastavené příliš nízko ? Mezi řečí tam padlo, že přešlapování dopředu se bude řešit až další den.

Pro koho kurz inline bruslení vlastně je ?

Pro “instruktory”, kteří na tom tak maximálně vydělají ? Pro “bruslaře”, kteří, ukolébaní falešným pocitem bezpečí (a chrániči a helmou) myslí, že bruslení nebolí ? Dostupný adrenalin pro všechny bez jakéhokoliv rizika ?

Posedlost odborností. Prostě nemohou koupit/půjčit brusle a jít to někam zkusit. Potřebují certifikovaného instruktora. Nemohou to zkusit, zeptat se kolemjedoucího. Musí jim to být vysvětleno ve shodě s metodickým pokynem. A v neposlední řadě jsou kurzy bruslení byznys.

Mimochodem – probíraná teorie na kurzech. Neslyšel jsem všechno, ale – za tohle jsou lidé ochotni platit ? Rozebrat brusli, vyměnit ložisko ? Pochopím kohokoliv, kdo to zkusí a uspěje. Pochopím kohokoliv, kdo to zkusí, selže, odnese do servisu a nechá si to udělat. Ale platit za to, že mi řeknou, že mám zatočit šroubem (popsané v manuálu k bruslím) ? Co ? Stejně následuje jeden ze dvou zmíněných scénářů.

Lidé platí za něco, co by sami mohli vyzkoušet a zadarmo.

Co takový kurz produkuje ?

Bruslaře ? Těžko. Osoby, které jsou snad nějak schopné jet po rovině. Zabrzdit či mít brusle dostatečně pod kontrolou na to, aby nikoho včetně sebe neohrozily těžko. Viděl jsem výsledky a přesto že to snad nebyl reprezentativní vzorek, byl to tristní pohled.

Výsledkem jsou postavy, které plní stezky ve Stromovce, na Ladronce či jinde. Základní postoj, velká nejistota a sebevědomí “já byl na kurzu, já to umím”, které u některých jedinců vede do fáze dvě “já byl na kurzu, jen já to umím správně a musím vám ostatním vysvětlit, jak jste to dělali špatně”. A někdy i další fáze.

Postavy, které jsou spokojené na rovné cestě odnikud nikam. Nikdy nejely z kopce, nikdy nemusely řešit nenadálou krizovou situaci. Která mimochodem naučí více, než jakýkoliv kurz (poznat chování bruslí v extrémních situacích je neocenitelné pro jakoukoliv další bruslařskou kariéru. I když je to stylem, který “beztrestně projde jednou za život”). Stejně jako pár pádů. Jistě, bolí to – ale o to je větší důvod se jim příště vyhnout. Ideálně rozborem v hlavě, co bylo špatně, co příště řešit jinak. Prostě si to čekání na sanitku nějak zpestřit :)

Co dál ?

Uvažoval jsem nad kurzy “Brusle jako dopravní prostředek” – jízda po městě, obrubníky, chodci – prostě bezpečně se dostat z bodu A do bodu B bez ohledu na to, co je mezi nimi.

Mělo to být pokračování základního kurzu.

Ale když vidím, co ten základ produkuje po dvou dnech kurzu, říkám si, že na tohle nemám nervy. Ani chuť. A raději budu příležitostně stát v půjčovně a s úsměvem vám podávat brusle.

PS:

Jsem majitelem průkazu “Instruktor inline bruslení”, vydaném organizací akreditovanou Ministerstvem školství k tomuto.  Na rozdíl od mnoha, kteří tyto služby nabízejí.

Obrázky jsou pouze ilustrační.

se půjdu projet. Skoro mi to vyšlo. Sekl jsem se jen o dvě :)

Původně jsem se šel jen protáhnout na Letnou, ale ulice mě lákají čím dál více a intenzivněji. I když z Letné bych si odnesl poznatek “Vždy se podívej, jestli sekjťáci nenavoskovali něco, co minule nebylo”. Pád na špičku brusle a obě ruce do kliku nebyl nic úchvatného, ale nos jsem zachránil od střetu se zemí.

Stromovkou dolů a okruhem přes Trojskou lávku standardně směr Holešovice. A zadem směr Palmovka. Výborné bylo tady na kruháku sledovat bandu lidí na kolech. Velocipédy po dědovi, ale s nefalšovanou radostí jezdili po kruháku dokola. Většina jedním směrem, ale pravidlo to nebylo. A měli z toho ohromnou radost. Líbí se mi takové reality-hacky :)

Pokračoval jsem přes most, ale tentokrát jsem jel zadem na Palmovku. Plán byl vyjet tramvají na Krejcárek a tunelem do centra. Úplně to nevyšlo. Tramvaj měla jet za dlouho a tak jsem vyrazil pěšky. Obvykle je tam autoprovoz silný, ale když je potřeba nějaký náklaďák, který zastaví na světlech, aby mě dopravil na kopec, tak je ulice jako vymetená… Jednak je to do kopce a jednak je tam (ulice Pod plynojemem) spousta písku po zimě nebo kdy to tak silničáři mohli rozhazovat. A když jsem se vydrápal do kopce, tunel byl zhasnutý. Jak jsem minule psal, vidět v něm není na krok a představa zaparkovaného stroje kdesi ve tmě uprostřed mě nenaplnila přílišným optimismem. Takže další kopec směr Ohrada.

Tam jsem poprvé zalitoval, že GPSka zůstala ležet doma. Koněvova má překvapivě dobrý asfalt (a na jednom místě vyjeté koleje) a autobus, který jsem předjel hned na začátku mě v žádném případě nedohonil. Jen na konci jsem pouštěl pár aut před sebe – stejně jsem dole měl červenou…

Odtamtud zadem na Poříčí a zpět Hybernskou přes centrum na Národni, kde jsem si chtěl odpočinout a i když už byla tma, rozhodnout se, kudy kam dál. Domů se mi ještě nechtělo.

První jela tramvaj číslo devět a tak bylo jasno – Řepy. Poklidná jízda celou dobu až na Ladronku, kde už pomalu dodělávají okruh. Tak trochu netypicky směr Petřiny a sjezd kolem Vojenské nemocnice. Tam jsem podruhé litovat nepřítomnosti GPSky – protože jak normálně nadávám při 40km/h že to nejede, tak tady jsem měl pocit, že je to na mě nějak moc úplně nejvíc rychlé. Ale radaj je daleko a už zasvítil jen “OK”.

Střešovice,  zadem k Diplomatu a konec.

Nakonec jsem jezdil po městě skoro tři hodiny. Příjemné, velmi příjemné. Takhle se mají trávit ty nejdelší večery v roce…